Praha: Věk katedrál – Umění a společnost 980–1420 (nakladatelství Argo)

Nakladatelství Argo vydalo ve druhém vydání knihu Věk katedrál – Umění a společnost 980–1420, kterou napsal významný francouzský historik Georges Duby. Čtenář má téměř dojem, jako by Duby napsal o románské a gotické době oslavnou báseň v próze. Sledujeme umění v klášterech, městech i na dvorech panovníků. Historie a dějiny kultury se tam vzájemně propojují s dobovou filozofií, náboženskými a estetickými představami i s přehledem vývoje architektury, sochařství a malířství.

S knihou úzce souvisí vynikající francouzský dokumentární seriál Le Temps des cathédrales, který v českém znění odvysílala v roce 1993 i naše televize. V současné době jej lze celý zhlédnout francouzsky na youtube.com. Kniha vlastně funguje jako scénář k filmu. V tom bych spatřoval jistý problém: text se v seriálu úzce propojoval s obrazem. V případě knihy, kde je minimálně ilustrací, musí mít čtenář dosti velkou představivost spojenou s dobrou znalostí románského a gotického umění.

Na druhé straně je Duby mistrem slova. Text v květnatém stylu se dobře čte, ostatně je určen pro široké vzdělané publikum, ale i specialista na středověké umění tam najde řadu podnětů pro dějiny umění. Kupříkladu bych souhlasil s tezí, že umění konce 14. století nebylo ovlivňováno měšťany, ale dvory králů a vévodů, které se pro měšťany staly vzorem uměleckého vkusu (s. 205).

Naproti tomu bych s Dubym nesouhlasil v tvrzení, že díky štědrosti Ludvíka Svatého dosáhlo velké umění 13. století svého vrcholu (201). Ludvík sice vybudoval proslulou Sainte-Chapelle v Paříži a výrazně se osobně podílel na stavbě kláštera Royaumont, ale co se týče jeho štědrosti, tak podporoval spíše charitativní instituce a konzervativní mnišské řády než velkolepé stavby katedrální gotiky.

Je velkou zásluhou Dubyho a jeho televizního seriálu, že pro široké publikum ve Francii i v Čechách objevil význam mecenášství císaře Fridricha II. Na několika místech knihy jsou zmíněny jeho počiny (Capua), které dalekosáhle ovlivnily dějiny umění (zejména s. 179–180). Za velmi podnětnou část považuji 5. kapitolu Bůh je světlo o pozdním románském stylu a rané gotice let 1130–1190. Škoda jen, že se autor nevěnoval důkladněji a podrobněji rozdílu mezi románskou a gotickou ikonografií a zabýval se jen odlišnou „mentalitou“ v těchto obdobích.

Velmi zajímavé tam jsou poznámky o krajinářství v umění 14. století, privátních kaplích, o rytířské dvorské kultuře nebo o vlivu ockhamismu na eyckovskou pozdní gotiku. Dubyho zajímá také proměna myšlení člověka, jak se projevuje ve vztahu k Bohu, ke smrti, k posmrtnému životu a ke spáse. Velmi dobře je popsáno i tehdejší probuzení lidské individuality.

Čtenář snad odpustí Dubymu jeho tvrzení, že Čechy byly až do příchodu Karla IV. pouze zemí oráčů a pasáků prasat (s. 221). Podivné je také tvrzení (k českému umění) přeložené v knize takto: „Krátce po roce 1350 anonymní Mistr vyšebrodského oltáře majestátně zpracoval grafiku francouzského vitrailu.“ V souvislosti s tím musím konstatovat, že občas jsem měl při čtení problémy s doslovnou pochopitelností. Musel bych nahlédnout do francouzského originálu, který ale doma nemám, jak to vlastně Duby opravdu myslel a zda něco nebylo tak trochu „ztraceno v překladu.“

Peter Kováč

Georges Duby, Věk katedrál, Umění a společnost 980–1420, překlad Zora Jandová, počet stran 334, nakladatel Argo Praha 2022 (2. vydání), doporučená cena je 498 Kč

Internet:

https://argo.cz/knihy/vek-katedral-2/