Praha: Vlastimil Vondruška píše kromě odborných knih i velmi oblíbené detektivky ze středověku

Na středověku mne fascinuje opravdovost života. Dnes chybějí velké myšlenky, čest a morálka, chybí také pocit odpovědnosti za budoucnost...

PhDr. Vlastimil Vondruška CSc. se narodil na Kladně v roce 1955 a po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Působil pak v Národním muzeu v Praze, od roku 1990 se věnuje publicistice, literatuře a podnikání. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) vlastní sklárnu Královskou huť v Doksech. Jeho hlavním odborným zájmem je evropský středověk. Dosud napsal více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, deset knih vědeckých a populárně naučných a více než 20 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Spolupracuje s Českým rozhlasem, v němž pravidelně představuje zajímavé události z českých dějin a života lidí ve středověku. V Doksech u Máchova jezera založil sklárnu Královská huť, specializovanou na výrobu kopií historického skla. Za tuto činnost získal ocenění ministra kultury ČR.

Jak si vysvětluješ, že se už jedenáctá detektivka ze seriálu Hříšní lidé Království českého nazvaná Pečeť smrti objevila zase mezi desítkou nejprodávanějších knih?

Jako mírně skeptický historik si myslím, že "život je jen náhoda". Atraktivně znějící titul se objevil ve správnou dobu na předvánočním trhu. Mám šikovného nakladatele a Oldřich z Chlumu dokáže hájit hodnoty, které dnešní společnosti tak trochu chybějí. Mám z toho samozřejmě nesmírnou radost a beru to jako závazek. Takže jsem jaksi "nad plán" začal psát další příběh, který by měl vyjít ještě před prázdninami a bude se jmenovat Tajemství abatyše z Assisi.

Detektivní žánr často neposkytuje autorovi mnoho možností, převážně jde o to zjistit, kdo je pachatelem. Tobě se přesto daří vystihnout víc - třeba atmosféru doby krále Přemysla Otakara II. ...

Letos v dubnu vyjde další díl lexikonu Život ve staletích, který tentokrát věnuji 13. století, tedy době Přemysla Otakara II. Tam bude myslím nejlépe vidět, z jakých pramenů lze čerpat. Pokud však hovoříme o atmosféře doby, je třeba současně rozumět tomu, že román není odborná kniha. V beletrii se musí autor vcítit do svého příběhu, krajiny a hrdinů, a i když se musíte držet určitých faktů, nesmíte se nechat fakty spoutat. Příběh musí "vonět" středověkem, není to vědecká rekonstrukce. Prostředky, jak čtenáře přenést přes propast staletí, musí být spíše umělecké než odborné.

Co Tě nejvíce překvapilo při badatelských a tvůrčích cestách do 13. století?

V první řadě to, jak macešsky nakládá školní výuka s naší historií. Ve 13. století byly české země jedním z nejmocnějších států Evropy; to, co dokázali udělat poslední přemyslovští panovníci z našich zemí, to byl malý hospodářský i kulturní zázrak. A to bez nadsázky. Máme být na co hrdí, ale nějak si to neumíme nahlas přiznat.

Hodláš dále využívat královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho panoše Otu, nebo si zvolíš nějakého  jiného středověkého "detektiva"?

Mám rád film Vrtěti psem, kde se opakuje předvolební slogan: "Neměň koně uprostřed závodu". Já věřím, že ještě v cíli nejsem, a tak zatím přepřahat nebudu. Právě naopak, v létě budeme na hradě Bezdězu otevírat pro návštěvníky malou expozici na téma Oldřich z Chlumu - román a skutečnost.

K Tvým nejlepším knihám patří historický román Mezi tiárou a orlicí věnovaný prvnímu českému králi Vratislavu I. Může se čtenář těšit, že mu nabídneš i literárně působivý portrét kohosi jiného?

Již delší dobu pracuji na rozsáhlé tetralogii o životě posledních přemyslovských králů. Kdysi jsem si mapoval, zda mi Alois Jirásek a Ludmila Vaňková nechali někde prostor. Hledá se opravdu těžko! Jenže historický román není jen o faktech, je to především pohled na hodnoty doby, musíte vytvořit vztahy, které zdůvodní, proč ten který panovník udělal právě to, co udělal. Na to má samozřejmě každý autor jiný názor, dívá se na svět odlišným způsobem. I kdyby deset autorů napsalo román o Přemyslu Otakarovi II., bude každý jiný. A pro ty, kteří mají historii rádi, budou určitě zajímavé všechny. Čím více se bude o naší historii hovořit a psát, tím lépe, o tom jsem hluboce přesvědčený. Velikost národa není v tom, kolik budeme mít úředníků v Bruselu, ale zda umíme pokračovat v díle, které začali naši předkové.

Čím Tě zaujalo právě 13. století?

Já bych tu otázku nepatrně rozšířil a v kostce odpovím na to, čím mne zaujal vrcholný středověk. Byla to doba, kdy společnost tvořila něco zcela nového. Přemyslovci začali budovat český stát, šířily se ideály křesťanství, vznikal svět hradů a měst, zcela se změnilo zemědělství a život na venkově, objevily se cechy řemeslníků, kupci putovali se zbožím celou Evropou, zrodila se literatura, divadlo, formovaly se estetické zásady nového výtvarného umění... Vše, co bylo později, pouze na těchto základech stavělo, snažilo se je rozvíjet a nebo také ničit. Vybudovat něco takového znamenalo přinášet oběti, žít naplno. Mne na středověku fascinuje právě ta opravdovost života. Dnes si jen hrajeme na to, že něco budujeme. Pokud vznikne něco nového, je to další úřad pro ochranu, kontrolu či regulaci. Zabýváme se především sami sebou, svou neschopností a pohodlností. Chybějí velké myšlenky, čest a morálka, chybí také pocit odpovědnosti za budoucnost. Jsme mistři frází, ale uskromnit se (jako to dělali po celá staletí naši předkové) se ve jménu budoucnosti nechce nikomu. Kdyby nás naši předkové viděli, poklepali by si asi útrpně na čelo.

Kterou osobnost ze středověku máš nejraději a proč?

Pokud bych měl volit mezi vládci a válečníky, pak se nesmírně obdivuji Karlovi Velikému, prvnímu císaři obnovené říše římské. Z učenců je mi nesmírně blízký svým někdy až jízlivým pohledem na historii kronikář Kosmas. Ale z hlediska lidského mne vždy a znovu uchvacuje láska Abelarda a Heloisy.

Le Goff tvrdil, že by ve středověku nikdy nechtěl žít i když o něm celý
život píše knížky. Údajně kohoutek s teplou vodou v koupelně je k nezaplacení. Co Tvůj názor? Chtěl bys žít ve středověku?

Léta jsem se věnoval horolezectví, ale tomu poctivému, ve velehorách, ne na cvičné stěně se sluníčkem v zádech a s lanem nad hlavou. Z hlediska pohodlí a hygieny vydá týden na ledovci za měsíc ve středověku, to mohu garantovat... O jídle ani nemluvě. Mně by  žít ve středověku nejen nevadilo, ale možná bych byl i navýsost spokojený, protože drobné štěstí je někdy víc než záplava pohodlí. Proto třeba miluji Solženicinovu novelu Jeden den Ivana Děnisoviče, kde je hlavní hrdina naprosto šťastný ve chvíli, kdy se mu podaří v jídelně získat místo jedné misky řídké šlichty s rozvařenými rybičkami hned dvě.

Co Umberto Eco? Inspiroval Tě?

Nehlásím se k odkazu žádného konkrétního spisovatele, protože vím, že mne ad hoc v různých situacích ovlivňují různí autoři. Pro mne je historie nádherná kulisa, v níž se odehrávají příběhy, které mají, anebo bych byl rád aby měly, nadčasovou platnost, ať už jde o problém spravedlnosti, lásky, cti, milosrdenství... Je samozřejmé, že v podmínkách středověku je možné tyto vlastnosti u hrdinů rozvíjet v mnohem čistší podobě, než v příbězích situovaných do současnosti, pokud ovšem zrovna člověk nepíše budovatelský román :-). Ale to neznamená, že bych se současností a současnými autory neinspiroval. Možná dokonce více než těmi, kteří se věnují historii. Raději se inspiruji historií jako takovou. Mám rád originální písemné prameny - středověké kroniky, traktáty, komentáře učenců. Umberta Eca ovšem nesmírně ctím a je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů, pokud si chci odpočinout od "svých" hrdinů a přečíst si něco příjemného a chytrého.

PhDr. František Cinger
PhDr. Peter Kováč

Internetová stránka PhDr. Vlastimila Vondrušky CSc.:

www.royal-glassworks.cz/vondruska