Praha: Výstava Budoucnost Slovanské epopeje v Galerii kritiků

Výstava Budoucnost Slovanské epopeje představuje možnosti umístění stálé expozice stěžejního obrazového cyklu Alfonse Muchy v Praze. Předcházelo jí setkání odborníků a přímých účastníků, činných v projektech pro stálou expozici, ve spolupráci Spolku pro Slovanskou epopej v Praze a ČVUT v Praze. Výstava současně představuje i reprezentativní knihu o Muchově Epopeji, která je unikátním počinem v české knižní kultuře, a také dokumentuje fenomenální úspěch Slovanské epopeje v japonském Tokiu, kde ji během tří měsíců vidělo v Národním centru umění 661 901 diváků.

Výstava Budoucnost Slovanské epopeje v Galerii kritiků (Palác Adria 1 p., Jungmannova 31, 110 00 Praha 1) je otevřená od středy 24.května do 4.června 2023, vždy od 13 do 18 hodin, kromě pondělí.

ALFONS MUCHA A SLOVANSKÁ EPOPEJ

Mýtem o praslovanství se zabýval leckdo, od učenců až po výtvarníky, ale jen Mucha vytvořil cyklus, který vlastně nemá obdoby. Známe velká plátna s tématy z historie, fresky s bitevními scénami a triumfy či malby oslavující činy panovníků a papežů, ale před Muchou nikdo nevytvořil cyklus o společenství vzájemně spřízněných národů, viděný současně jako epos a baladu i jako mýtus a historii.

„Slovanská epopej tvoří jakýsi protějšek ke germánské opeře Richarda Wagnera Prsten Nibelungů,“ prohlásil kdysi ředitel Kunsthalle v rakouské Kremži Wolfgang Denk, který o epopeji připravil v roce 1994 jednu z jejích největších zahraničních výstav.

Předehrou k dílu se staly Muchovy malířské dekorace pavilónu Bosny a Hercegoviny pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, které měly vyjádřit historickou identitu země, kde křesťané žili po staletí vedle muslimů. Kvůli inspiraci malíř několikrát zajel na jihovýchod Evropy. Zajímaly ho legendy, zvyky, etika i lidové umění. A poprvé ho nadchla myšlenka vyjádření dávné slávy Slovanů i jejich boje proti ujařmení.

Celou vizi projektu epopeje měl Mucha od počátku v hlavě, i když výběr některých scén měnil. Chtěl třeba udělat plátno s Prokopem Holým, ale zůstalo jen u záměru. Pro cyklus si nakonec vybral nejtypičtější okamžiky, kterými se Slované zapsali do dějin Evropy od raného středověku až po 20. století. Inspiroval se Palackého historickým dílem a Jiráskovými romány a mnohé faktické informace mu poskytl i francouzský odborník Ernest Denis.

Drastickým scénám se Mucha záměrně vyhýbal. Svět viděl očima myslitele Petra Chelčického a vzal si za svou jeho zásadu neodporovat zlu zlem. Výrazně ho ovlivnila také Heglova představa o spletité cestě národů ke svobodě a blízko měl i k Masarykové pojetí národa. Slované byli značně podceňováni, zejména Němci a Rakušany. Proti tomu se chtěl Mucha postavit.

Sám o Epopeji řekl: „Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale stavět, spojovat, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, čím lépe se pozná navzájem.“ Všech dvacet rozměrných obrazů, které maloval na lodních plachtách dovezených z Holandska, vytvořil v ateliéru vybudovaném na zámku ve Zbiroze, který si v roce 1910 pronajal od hraběte Colloreda Mansfelda. Jeho pečlivost a preciznost při náročném úkolu byla až pověstná.

Dodnes o ní svědčí fotografie, které sloužily malíři jako skici. Modely si malíř naaranžoval v dramatických pózách a pak je vyfotil. Na snímcích si pak udělal čtvercovou síť, s jejíž pomocí si vybrané postavy zvětšoval pro vlastní obrazy. Metoda to byla ve své době vlastně moderní a při práci uplatnil Mucha i bohaté zkušenosti ze scénografie. Kvůli epopeji Mucha hodně cestoval. Vypravil se i do klášterů na hoře Athos a společně s mnichy se účastnil pravoslavné liturgie. Pečlivě studoval i ikony a dospěl k názoru, že v duši Slovanů je hluboce zakotveno prastaré byzantské chápání symbolů a že právě tento vznešený způsob myšlení a uvažování, jak říkal od pověr až po záhady metafyziky, spojuje slovanské národy dohromady.

Za nejcennější bývají považována plátna, kde nejvýrazněji zaznějí ohlasy secesního umění. V nich se originálně prolíná historický příběh s mytologií, dekorativně pojatá plocha s rozměrnými prostory a perspektivními zkratkami.

Nicméně pozornost si zaslouží i téměř popisná historická líčení, například bitva u Grunwaldu, připomínající záběr z hollywoodského velkofilmu, nebo obraz umírajícího Jana Amose Komenského, starce sedícího na konci života tváří v tvář nekonečnému moři, což je zřejmě rozměry největší intimní scéna, jakou kdy kdo v dějinách umění namaloval.

Do realizace cyklu se malíř pustil, až když sehnal mecenáše, který by celou práci zaplatil. Potkal ho při svém pobytu v Americe a jmenoval se Charles R. Crane. Crane byl neuvěřitelně bohatý, měl Slovany rád a velmi dobře se znal s T. G. Masarykem. Když vzniklo samostatné Československo Craneho syn Richard se stal velvyslancem Spojených států v Praze a jeho dcera Frances se provdala za Masarykova syna Jana.

Crane Muchův projekt štědře financoval. Bez jeho dolarů by Slovanská epopej nevznikla. A byl to Crane společně s Muchou, kteří se rozhodli, že celé toto dílo věnují Praze. Jiří Mucha, malířův syn a dědic, napsal: „Slovanská epopej byla od roku 1928 majetkem města Prahy a otec si v darovací smlouvě vymínil, že bude zveřejněna a důstojně umístěna. Zapomněl pouze uvést lhůtu, ve které k tomu mělo dojít. A tak nebylo město Praha smluvně ničím vázáno a definitivní řešení této nákladné otázky neustále odkládalo…“ Žel tato už historická slova mají platnost i dnes.

Peter Kováč