Za architektem Zdeňkem Kunou /1926-2019/
(osobní ohlédnutí)
Minulý týden jsme se rozloučili se Zdeňkem Kunou (zemřel 5. července 2019 ve věku 93 let), dlouholetým ředitelem Krajského projektového ústavu a profesorem na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Pohřeb se symbolicky konal doslova v parteru jeho nejmilejší „miesovské“ realizace – osmnáctipatrové budovy Strojimportu z r. 1962. Obřad to byl komorní – rodina, několik kolegů z řad zaměstnanců KPÚ a hrstka bývalých asistentů či žáků z vysoké školy, kde 17 let vedl ateliér užité architektury. Vkusná záležitost, jakkoli smutná, chtělo by se říct – bez zbytečných proslovů, jen hudba, květiny a kondolence těch, kterým stálo za to přijet na Olšany v pravé letní poledne uprostřed prázdnin.
Za dnes už neexistující podnik, který po léta vedl – svého času největší „stavoprojekt“ v republice – není, kdo by mluvil. Málokoho by také zajímalo, jak ve druhé polovině minulého století po požáru Veletržního paláce rostly budovy podniků zahraničního obchodu jako houby po dešti, jak se budovaly naše ambasády na nejprestižnějších evropských adresách, či rekonstruovala Janákova přístavba Černína v rámci exkluzivní spolupráce s ministerstvem zahraničí, jak tvrdě se soutěžilo o dostavbu Strahovského stadionu či nové pražské interhotely etc. Kunův tvůrčí přínos (ale i manažerské schopnosti a vztah k zaměstnancům) možná jednou zhodnotí někdo z řady našich historiků či teoretiků. V té souvislosti jistě zmíní i loňskou Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře a stavitelství anebo Stavbu roku 1977 pro jeho pankrácký Motokov…
Snad to vše vydá alespoň na delší encyklopedické heslo, když už ne na monografii, jejíž osnovou by se dost dobře mohla stát diplomová práce T. Mléčkové, obhájená na FF-UK v r. 2015. Případným zájemcům rád doporučuji k přečtení. Její oponent R. Biegel ovšem – dle mého – poněkud přestřelil, když ve svém posudku přisuzuje architektovu porevoluční stigmatizaci „klíčové úloze v hierarchii minulého režimu“. Z kádrováckého hlediska: Ano – jistěže byl loajální. Před jeho tvorbou se však oči zavírat nedaly, takže titul Zasloužilého umělce jej v dobových kulisách minout snad ani nemohl. Na patent v podobě Řádu práce, který mu opakovaně navrhovali Středočeši, to ovšem nestačilo – až tak „spolehlivý“ zase nebyl. Šlo-li recenzentovi skutečně o „kritické zhodnocení… nikoli v poloze černobílého hledání viny, ale spíše v porozumění dobovému mechanismu a jeho důsledkům…“, jak píše, nemusel snad užít tak paušálně zjednodušujícího výroku.
Věkové oživení v obřadní síni představovala „juniorská“ sekce (šedesátníků plus) z okruhu absolventů VŠUP, jejichž zveřejněná skupinová fotografie i parte působí tak bezprostředně, až by jeden zapochyboval, zda skutečně šlo o reakci vysokoškolské instituce či jen příznivců z bývalého ateliéru. Pokud ano, byla by to ta nejlepší verze. Komora architektů omezila svoji roli na zveřejnění smutné aktuality a zmíněného textu z UMPRUM na svých stránkách, odkud byla převzata denním tiskem, za což se ČKA sluší poděkovat.
Z. Kuna byl ovšem mnohem složitěji strukturovanou osobností, než se mohlo navenek zdát. Také proto se dnes cítím zavázán uvést pár osobních postřehů, jimiž bych mohl ve zkratce charakterizovat dvě volební období, která koncem osmdesátých let odsloužil ve funkci předsedy Svazu českých architektů. Po celou tuto dobu jsem mu stál coby svazový sekretář po boku a jsem rád, že jsem měl příležitost být na této půdě jeho nejbližším spolupracovníkem a snad i důvěrníkem. Generační rozdíl a úvodní zdrženlivost nám rychle pomohl překlenout jeho blízký přítel profesor L. Todl, u něhož jsem tou dobou na katedře urbanismu FA ČVUT pracoval jako asistent.
Na Z. Kunovi mne nepřestávala fascinovat jeho profesionalita – pevná víra, že úspěch se rodí jen z usilovné práce – a s tím spojené přesvědčení, že „ani ve složitých byrokratických podmínkách naší projekční praxe se talenty neztratí, prostě se prosadí“, což s oblibou demonstroval na mladých architektech ve svém ústavu. Opakoval to každému na potkání. Nejednou přitom dával za příklad i J. Pleskota – jednoho z nemnohých, kteří se s ním přišli rozloučit. Odborná kompetence jako taková měla v jeho pojetí zkrátka absolutní přednost. Sám fakt Kunova zvolení do čela stavovské organizace byl výrazem postupného vyvanutí normalizační manýry předchozí dekády – nepřehlédnutelným důkazem, že pražští architekti nemohou být nadále upozaďováni coby „nespolehliví až podezřelí pravičáci“. K jejich legitimizaci přispěly právě pracovní výsledky, kvalitativně převyšující produkci ostatních regionů.
Do čela organizace dosud ovládané triumvirátem „kovaných“ akademiků – ostravského V. Meduny, brněnského Z. Strnadela a pražského J. Sedláčka (politicky se opírající o vliv tehdejšího předsedy ČNR J. Kempného) – přišel v Kunovi praktik a entuziasta s niternou vizí navázat na tradici gočárovského vedení svazu z šedesátých let. Nebyl však naivní, naopak: jako tou dobou již zkušený „direktor“ dobře věděl, že má-li takovouto loď ukormidlovat, musí proplouvat mezi Skyllou a Charybdou stranických sekretariátů a ministerských úředníků, odolat korupčním pokušením ze strany fondu výtvarných umění, stejně jako provokacím a pastičkám i „dobře míněným“ radám falešných přátel (včetně donašečů z vlastních řad, jak se ukázalo později). Zdaleka nebyl zaslepený – i těm nejvyšším funkcionářům, kteří po něm nejednou žádali, aby veřejně podpořil „stranickou linii“, dokázal do očí jednoznačně odmítnout: „My ta vaše opatření, vážení soudruzi, sice dovedeme pochopit, ale nechtějte po nás, abychom vám k nim ještě tleskali!“…
Protože svaz byl začleněn do struktury a gesce tehdejšího místopředsedy vlády pro vědeckotechnický rozvoj (nikoli tedy do sféry ministerstva kultury), dařilo se nám programově vyhýbat asociování s ostatními uměleckými svazy. Tato konstelace poskytovala relativně svobodný prostor pro rozšiřování a zkvalitňování ediční činnosti – zejm. vydávání populárních periodik: revue Architektura ČSR a novinového čtrnáctideníku Čs. Architekt. Jejich rostoucí kvalitě a všestranné podpoře redakce byl vždy ochoten napomoci. Diskuze s novináři považoval za důležitou zpětnou vazbu. Jak s vlastními – zejména J. Novotným a O. Myslivečkovou, tak s externími – D. Špačkovou, P. Kováčem či B. Fragnerem rozmlouval rád. Pokud později něčeho litoval a nástupnické komoře vyčítal, pak zejména skutečnost, že se tradici vydávání reprezentativního časopisu, sahající zpět až do období první republiky, nepodařilo udržet při životě i v nových pořádcích.
Své vlastní představy mohl pochopitelně prosazovat jen postupnými kroky. Osobně se mu příčilo kádrování architektů, složitost přijímacích procedur i ostrakizace bývalých členů, kteří byli v rámci politické „konsolidace“ počátkem sedmdesátých let ze svazu vyloučeni resp. do něj nebyli znovu přijati. Úkorně pociťoval skutečnost, že řada renomovaných tak zůstávala mimo. Usiloval o překonání tohoto schizmatu – upřímně toužil být předsedou všech. Ať již šlo o domácí či zahraniční prezentace (byť tehdy redukované na Bienále architektury v Sofii), vždy je pojímal jako formu propagace české architektury, nepodmíněnou příslušností autorů k jakékoli organizaci. Platilo to o publikacích, výstavách, filmech i dílčích podporách, na které jsme čerpali prostředky z kulturních fondů. Někteří (včetně vedoucích činitelů SČA) to nesli nelibě, u mnohých se tento přístup naopak setkával s příjemným překvapením a kladnou odezvou. V nezávislých aktivitách vznikajících tvůrčích skupin odmítal spatřovat „ideologickou opozici“ – chápal je jako přirozené generační soupeření o vliv a nebránil tomu, aby i jejich akce byly ze svazových prostředků sponzorovány, byť to nejednou vyžadovalo „tvůrčí interpretaci“ závazných pravidel.
Z. Kuna vycítil, že zejména mladí členové nechápou, proč by dvacet let staré politické události měly v profesním společenství nadále otravovat ovzduší a rozdělovat jej na „my a oni“. Dobře si vzpomínám, jak rád mne v Klubu architektů vídal pravidelně besedovat o urbanismu s bývalými svazovými funkcionáři J. Novotným a J. Hrůzou – a jak oni na druhou stranu ožívali, kdykoli si k nám přisedl a živě se zajímal o jejich práci. Speciálním případem byl příběh K. Hubáčka, kterého si vážil a jehož tvorbu i neformální autoritu obdivoval. O uzavření „historického smíru“ s ním i jeho souputníky velmi stál. V průběhu druhého volebního období proto zintenzivnil snahu odstranit bariéry, které Hubáčkovi ve sblížení se svazem bránily. Jako host začal být zván na odborné akce, přijal svazová ocenění, dokonce vystoupil i na půdě nejvyššího orgánu. Všichni v tom spatřovali jasnou symboliku a příslib nápravy poměrů. Mohu potvrdit, že i druhá strana projevila zájem a k Hubáčkovu přijetí se tak již hledala jen vhodná forma a příležitost. Nejen pro mladé, ale pro celou architektonickou obec to mělo být nepřehlédnutelným signálem, že časy se mění. Nastupující společenské změny již neumožnily tento starý dluh splatit.
Za těch sedm let jsme spolu projeli celou zem několikrát křížem krážem. Jednou ročně jsme absolvovali expedici na Slovensko. Ač daleko, putoval tam rád, protože až sem sahaly v minulosti pracovní povinnosti KPÚ Praha. Na jeho metodickou pomoc při zakládání projektových ústavů tam ještě po letech v dobrém vzpomínali. V Čechách a na Moravě znal všechny – přesně věděl, kde je kvalita (i kde není). Uznával Liberec a Ústí, na poli urbanismu Hradec a Pardubice. Z „krajánků“ mu byl lidsky nejbližší zlínský J. Kotásek. Snad v něm nacházel i něco ze sebe v mladších letech, kromě valašské přímosti a dobrosrdečnosti v něm ctil člověka „od prkna“, šéfujícího velké prosperující firmě, kterou baťovský Centroprojekt nesporně byl. Ta náklonost byla oboustranná – ještě po letech, kdykoli zavítal do Prahy, sháněl se J. Kotásek po předsedovi: „Co dělá? Kde je? Doma telefon nebere – tož pojď, zajedeme za ním na chatu do Senohrab“. Párkrát to vyšlo a poseděli jsme, někdy jsme jeli marně…
Na cestách poznáte člověka až do detailu. Ke Kunovým osobnostním charakteristikám patřila „funkcionalistická“ akurátnost, orientace na výsledek a silně vyvinutý smyslu pro povinnost. On sám si nejvýše cenil nasazení a vytrvalosti. Proto také obdivoval anglické fotbalisty a kanadské hokejisty. „Musíme být jako oni,“ říkával s oblibou, „proč myslíš, že dávají ty rozhodující góly v posledních vteřinách?“ Zdaleka totiž nebyl jen vážný – rozuměl legraci a uměl se bavit i na svůj účet. Radost z úspěchů dovedl sdílet s ostatními – na podnikové oslavy vyhraných soutěží či splněných termínů se v KPÚ obvykle dlouho vzpomínalo. Na ryzího technokrata původem z plzeňské průmyslovky byl mimořádně sečtělý a měl místy obdivuhodně hluboké historické znalosti – fascinovala jej především diplomacie v pozadí II. světové války a dějinná role presidenta E. Beneše, o kterém byl ochoten po nocích diskutovat a třeba se i pohádat…
Co říci závěrem? Konstatovat pouze, že měl záviděníhodné štěstí na dlouhý a plodný život, by mohlo vyznít triviálně. Pro úplnost se dodává, že všech pozic zamířil v r. 1990 rovnou důchodu – léta na to měl a okolnosti do sebe zapadly tak, že mohl odejít „po svých“ a se vztyčenou hlavou. Nezanedbatelnou zbývající energii pak věnoval rodině a soukromé praxi – ve spolupráci s bývalými partnery ještě realizoval několik administrativních a obytných budov. S hrdostí mne po kolaudaci provázel například michelským sídlem fy AVERS. Cenil si i toho, že byl jako autor konzultován při modernizacích svých starších staveb. Důležitější než všemožná autorská práva pro něho bylo vědomí, že se na něj nezapomíná. Bytostně potěšen proto byl poctami, kterých se mu dostalo v souvislosti s oslavami 100. výročí republiky, jak uvedeno úvodem. To vše je obvyklé připisovat na margo prací naplněného života. Jeho dvojnásobné štěstí spočívalo v tom, že jej mohl prožít opřen o láskyplné rodinné zázemí v čele s manželkou Evou. Může si snad chlap od života přát více?
Všem, kteří jsme ho měli rádi, bude Zdeněk Kuna chybět!
Jaroslav C. Novák
Psáno v Českém Krumlově, 21. července 2019
jcn@golfarch.cz
Fotografii poskytla Radomíra Sedláková z Národní galerie
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru