Praha: Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900. Ambiciózní výstava, která mohla nabídnout více

V posledních několika letech se evropská a americká muzea a galerie snaží zaplnit předchozí dlouhodobé „hic sunt leones“, které panovalo ve vztahu k umělecké tvorbě žen, pomineme-li umění tohoto a minulého století, i když vždy existovalo alespoň pár „národních“ výjimek, jako byly u nás třeba Amálie Mánesová nebo sestry Piepenhagenovy.

Na mezinárodní úrovni pak díky nesmírné oblibě Caravaggiově již před delší dobou vystoupila z říše zapomnění Artemisia Gentileschi, jejíž drsný životní příběh je jak stvořený pro projekty spojené s tematikou genderu. Tyto monografické či souborné výstavy znovu uvádějí před publikum řadu zapomenutých, ač ve své době mnohdy úspěšných a mužským světem uznávaných umělkyň. Spolu s jejich jmény a díly se před námi postupně vynořuje také obraz toho, jaké to vlastně bylo v tom kterém století věnovat se aktivní umělecké tvorbě z pozice ženy.

Na tento po všech stránkách pozitivní trend nyní navázala Národní galerie výstavou nazvanou „Ženy, mistryně, umělkyně“, jež se poměrně ambiciózně rozkročila mezi roky 1300–1900. Její zkušená kurátorka Olga Kotková, autorka například úspěšné výstavy o falzech v umění (Falza? Falza!, Šternberský palác, NG 2021), zvolila jako těžiště prostor střední Evropy, rozšířený o Itálii a Holandsko, neboť podle jejích slov právě tyto země ovlivnily ženskou tvorbu nejvíce.

Tento výběr nepřekvapí i vzhledem k tomu, že právě italské a holandské malířky činné v předchozích epochách se v několika posledních letech ocitly na výsluní prostřednictvím řady velmi kvalitních mezinárodních výstav; do povědomí milovníků umění se tak dostala dříve jen úzkému okruhu odborníků známá jména jako Sofonisba Anguissola, Lavinia Fontana či Rachel Ruysch. Velkolepá monografická výstava poslední ze jmenovaných, která se letos na jaře přesunula z Mnichova do USA, je zřejmě důvodem, proč ve Valdštejnské jízdárně spatříme pouhá dvě díla této prvotřídní malířky květinových zátiší známá již ze stálé expozice NG, třetí, nejrozměrnější, je v USA a žádná zahraniční zápůjčka nebyla bohužel realizována.

Podobně jako široký časový úsek nabízí výstava i obsáhlejší tematický záběr, což se ovšem v jejím úvodu může jevit jako lehce matoucí, a to nejen pro zahraniční návštěvníky. Celkový název evokuje zaměření spíše na uměleckou tvorbu žen (v anglické verzi je český název redukován na stručné „Women artists“) a sama autorka výstavu prezentuje jako vyrovnání se s čistě „mužskými“ expozicemi „Staří mistři I. a II.“ ve Schwarzenberském a Šternberském paláci.

Úvodní sekce „Klášter“ se totiž ve své první půli spíše než na ženu umělkyni soustředí na prostředí ženských klášterů a zbožnost a mentalitu jejich obyvatelek. Návštěvník tak nejprve spatří gotickou sochu Panny Marie, Pietu nebo relikviář, vedle kterého jsou vystaveny středověké (poutnické) odznaky ve tvaru pochodujícího penisu a vulvy. Exponáty samy o sobě nepochybně zajímavé, ale už ne plně srozumitelné v kontextu výstavy o ženách umělkyních. Ženy tu tedy vystupují spíše v roli objednavatelek či uživatelek daných artefaktů (vyjma unikátní drobné knížky s kresbami od neznámé písařky a kreslířky z kláštera sv. Walburgy).

Dobové představy o ženské sexualitě, jež jsou tu zastoupeny v klášterním prostředí incidentně se vyskytující svatební truhlou ozdobenou mj. scénou se ženou česající ze stromu bohatou úrodu penisů nebo zmíněnými odznaky, by jistě byly originálním námětem na samostatnou výstavu, zde však přece jen trochu vybočují z avizovaného zadání. Navíc na tuto tematiku není pak již následně výrazněji navázáno.

Vše začíná dávat větší smysl ve chvíli, kdy jsou představeny tzv. klášterní práce, které řeholnice tradičně vyráběly, a s nimiž se tak konečně dostáváme k vlastní umělecké tvorbě žen. Nutno dodat, že absolutním skvostem je antependium z Chebu s datací okolo roku 1300.

Tematických celků je pět, každý je ve znamení jiné barvy. Naproti úvodního bílého „Kláštera“ je umístěn vstup do prominentní žluté kóje vyčleněné pro „Silné ženy z jihu“, tedy právě pro ona velká jména výstavy jako Sofonisba Anguissola, Artemisia Gentileschi, Elisabetta Sirani ad. Z vnější strany pak na modré stěně defilují obrazy „(Ne)závislých žen ze severu“, malířek Nizozemí a střední Evropy raného novověku, kde mimo jiné překvapí svou pro ženy netypickou žánrovou malbou holandská mistryně Judith Leyster, pravděpodobně žačka Franse Halse.

Kratší zelený oddíl „V grafické dílně“ je zaměřen na grafickou tvorbu žen v tomtéž období. Představí mj. Marii Sibyllu Merian, nesmírně svéráznou a inspirativní ženskou osobnost spjatou více než s uměním s oblastí vědy. Závěrečná sekce, jíž je „Salon“ v barvě rudé, je zaměřena na díla malířek, které působily v českých zemích v 19. století. Škoda, že v tomto případě není precizován význam souborného označení „Salon“, které může nést v kontextu 19. století více významů, a nemusí tak být návštěvníkovi vždy zřejmý.

Jak je obvyklé, každý z oddílů je uveden vstupním textem a jednotlivé exponáty mají své vlastní doprovodné texty. V tomto případě se jedná o velmi silnou stránku výstavy, popisky jsou zpracovány kvalitně a obsáhle, jsou doslova nabity množstvím informací a rozhodně se vyplatí je číst. Věnují se životům autorek, ikonografii děl, různým dobovým souvislostem a zajímavostem, vysvětlují pro nás dnes již těžko pochopitelné záležitosti, jako je právě již zmíněná symbolika svatební truhly nebo důvod, proč v sekci „Salon“ na obraze hojně zastoupené Barbary Krafft Steiner kojí žena staršího muže či proč tatáž autorka doplnila reprezentativní mužský portrét o dvojici uťatých hlav Turka a černocha. Návštěvník se rovněž dozví, jakou funkci plnilo zmíněné antependium, proč si otec Amálie Mánesové nepřál, aby se dcera věnovala figurální malbě, jaký význam má hmyz či kapka vody na květinovém zátiší Rachel Ruysch a mnoho dalšího.

Co se týče samotných vystavených děl, vynikající poznaňská zápůjčka skupinového portrétu sester hrajících šachy od Sofonisby Anguissoly, jež byla právem zvolena za jakýsi „vývěsní štít“ výstavy, a taktéž její autoportrét patří k několika spíše osamoceným vrcholům, jinak se pohybujeme vesměs v rovinách, byť i dostatečně malebných.

Zahraničních zápůjček není přehnaně mnoho a nejsou až na výjimky výrazně spektakulární, velkým pozitivem však je, že se podařilo z místních depozitářů vynést na světlo řadu pro veřejnost dosud naprosto neznámých děl. Příkladem za všechny budiž půvabná kojící Panna Marie od Elisabetty Sirani. Co ovšem zarazí, je absence jakékoliv byť jen zmínky, natož vlastního díla, první dámy pastelového portrétu a členky několika malířských akademií, Benátčanky Rosalby Carriery, jež portrétovala mocné celé Evropy od francouzského císaře Ludvíka XV. po saského kurfiřta a polského krále Augusta III., po němž se v drážďanském Zwingeru dochovala rozsáhlá sbírka jejích obrazů.

Podobně chybí v galerii malířek, jež hodnotila jejich doba navzdory mužské dominanci velmi vysoko, portrétistka Élisabeth Vigée Le Brun, původem sice Francouzka, po Velké francouzské revoluci však působící na řadě míst Evropy včetně Itálie a Vídně. Zařazení děl těchto dvou mistryň by přispělo k tematické ucelenosti výstavy a obohatilo ji jak kvalitativně, tak kvantitativně. Nelze si nepovšimnout, že některé stěny vyloženě vyzývají k poněkud štědřejšímu zaplnění.

Navzdory posledně řečenému výstava poskytuje nesporně zajímavý vhled do ženské umělecké tvorby v dobovém kontextu a seznamuje s řadou nových jmen, přičemž danou tematiku si lze ještě v rozšířenější podobě prostudovat v doprovodném katalogu o 285 stranách, který šikovně prezentuje některé z vystavených obrazů na rozkládacích listech. Knihu je možno zakoupit i na e-shopu NG a vybrat si ze dvou variant přebalu. Veřejnost jistě ocení, že výstavu provází každý měsíc hned několik komentovaných prohlídek.

Petra Dvořáková

Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, Národní galerie Praha, Valdštejnská jízdárna, do 2. listopadu 2025

Internet:

https://www.ngprague.cz/udalost/4211/zeny-mistryne-umelkyne-vystava-praha