Renesanční umělci a velké peníze: od doby, co Féničané vymysleli peníze, neexistuje snad na světě vhodnější důkaz ocenění pozemské slávy

Od doby, co Féničané vymysleli peníze, neexistuje snad na světě vhodnější důkaz ocenění pozemské slávy. Rozhodně to platí o malíři Giottovi, jehož dílo otevírá už ve středověku dějiny italské renesance. Nechal si vyplácet značné honoráře a na svém talentu výrazně zbohatl. Co vydělal, uměl i dobře investovat. Skupoval pozemky a domy, půjčoval na vysoký úrok, pořizoval tkalcovské stavy, které pronajímal řemeslníkům.

Zbohatnout na umění však tehdy nebylo samozřejmostí. Tak třeba Giottův současník, sienský malíř Duccio se topil v dluzích a z horentních honorářů ušetřil jen minimální částky. To florentský sochař Lorenzo Ghiberti nashromáždil takové prostředky, že si mohl koupit opevněné sídlo s příkopem a padacím mostem.

Malíři Andrea Mantegna, Giulio Romano i Raffael Santi vlastnili přímo paláce. A Leonardovi věnoval francouzský král František I. zámeček Cloux se zahradou kousek od Amboise, v oblíbené oblasti řeky Loiry. Umělec si tu žil poslední dva roky svého života na vysoké noze a zřejmě vůbec nic nedělal. Panovníkovi bylo jen milé, že s ním může čas od času pohovořit. Z vděčnosti pak Leonardo da Vinci odkázal Francii svoje nejslavnější obrazy, které dnes náleží k ozdobám pařížského Louvru.

K zámožným umělcům patřil i božský Michelangelo Buonarroti. Ještě v roce 1512 sice psal z Říma bratrovi, že nemá ani groš a žije ve velké bídě, ale pak rychle zbohatl. Svoje finance žárlivě střežil. Když zjistil, že otec mu vybral z banky ve Florencii část hotovosti, rozčilil se prý do nepříčetnosti. Sám žil skromně, přestože měl truhly plné peněz.

Šetrný byl i Albrecht Dürer, který záviděl italským kolegům, že si doma žijí jako páni, zatímco on v Norimberku je považován za lepšího řemeslníka. Ve svém deníku z putování po Nizozemí si zaznamenával s obrovskou pečlivostí všechny výdaje, které během cesty utratil. Díky tomu mají historici zcela ojedinělý přehled o dobových cenách za jídlo, oděv i nocleh.

Vydělat se však dalo i ve střední Evropě. Značné prostředky si do Německa přivezl Dürerův současník, řezbář Veit Stoss z Krakova. Dokonce si hned koupil dům v centru Norimberku, na což měli jen opravdoví boháči. Také on zkoušel se svými úsporami podnikat jako kdysi Giotto. Ale naletěl podvodníkovi, který už v 16. století dobře věděl, jak lze konto důvěřivého člověka zdárně vytunelovat. Stoss neměl příslušné finanční doklady, a tak směnky dodatečně vyrobil, čili padělal. Tím se ale dostal k soudu a na tvář mu byla vypálena znamení hanby. A trvalo dlouhých deset let, než se mu začaly znovu hrnout lukrativní zakázky.

To takový Masaccio se o světské záležitosti prý vůbec nestaral. Ani o sebe moc nedbal a chodil velmi nuzně oblékaný. Šlo mu jen o to, aby mohl malovat. Také sochař Donatello penězi vysloveně pohrdal. Měl je uložené v košíku připevněném u stropu svého ateliéru a kdokoli z jeho pomocníků si mohl vzít, co hrdlo ráčilo.

Naopak mezi lakotné umělce patřil Tizian (na reprodukci je jeho autoportrét) a s pečlivostí úředního pedanta kontroloval i takové detaily, jako jestli mu opravdu dodává dóže předepsané množství dřeva k otopu, což patřilo k jeho příjmu jako oficiálního malíře Benátské republiky.

Mnozí umělci zastávali i významné a dobře placené úřady. Malíř Jan van Eyck na dvoře burgundského vévody sloužil jako velmi obratný diplomat. Měl tak horentní příjmy, že účetní pojali podezření, zda je opravdu všechno v pořádku, a odmítli mu některé částky vyplatit. Vévodu Filipa Dobrého tím naprosto rozčilili a okamžitě svým úředníkům napsal velmi ostrý dopis. Dokonce jim hrozil značnými tresty a vyhazovem, pokud se malíř kvůli nim urazí a opustí jeho služby.

V renesanci se mnozí malíři považovali i za velké pány. Leonardo da Vinci tvrdil, že jeho ateliér působí jako malý dvůr, kde on sám je dobře a krásně oblečen a při práci mu hrají hudebníci a recitátoři čtou z knih klasiků. Řada umělců byla tehdy povýšena do šlechtického stavu, třeba Giovanni Bellini, Tizian, Mantegna, Sodoma nebo Pordenone. Král Vladislav II. Jagellonský zas v Čechách pasoval na šlechtice architekta Benedikta Rieda, zřejmě jako ocenění zásluh o Pražský hrad.

PhDr. Peter Kováč