V květnu 2019 pořádá cestovní kancelář Slan tour ve spolupráci s naším Klubem přátel Stavitelů katedrál zájezd do Normandie, kde se vydáme po stopách Viléma Dobyvatele a Richarda Lví srdce. Kromě historika umění Petra Kováče se účastní zájezdu také historička Helena Krischke, která nás během cesty seznámí s historií normanských vévodů, kteří se stali anglickými králi. K cestě připravila už nyní na pokračování seriál o Richardovi Lví srdce, jednom z nejslavnějších rytířů doby vrcholného středověku.
Peter Kováč
část I.: Původ a dětství
Anglický král Richard I., již ve své době obdařený přídomkem Lví srdce, zůstává i dnes atraktivní osobností nejen pro odborníky z řad historiků. Vděčí za to částečně svému postavení anglického panovníka, ale především pověsti chrabrého křižáka a příkladného rytíře. Poprvé spatřil světlo světa v Oxfordu v září 1157. Jeho matkou byla neméně známá Eleonora Akvitánská, dědička akvitánského vévodství, jež se po anulování svého prvního sňatku s francouzským králem Ludvíkem VII. v roce 1152 provdala za Jindřicha Plantageneta, hraběte z Anjou. Uzavření tohoto manželství signalizovalo vznik významného mocenského centra v západní Evropě.
Jindřich byl totiž od přelomu let 1149/1150 normandským vévodou a po smrti svého otce Geoffreye v roce 1151 zdědil rodové hrabství Anjou. Kromě toho si činil nároky i na anglický trůn jakožto nejstarší syn Matyldy, jediné legitimní dcery a dědičky anglického krále Jindřicha I. (1100–1135). Matylda byla nejprve provdána za posledního císaře sálské dynastie Jindřicha V., avšak neporodila mu žádné dítě a po jeho smrti v roce 1125 se vrátila zpět do Anglie. Ve své době byla i nadále zvána císařovnou, přestože její druhé manželství s hrabětem Geoffreyem z Anjou, uzavřené v roce 1128, znamenalo značný pokles ve společenské prestiži.
Ačkoli se Jindřich I. snažil zabezpečit Matyldě dědictví, po jeho smrti v roce 1135 usedl na anglický trůn Štěpán z Blois, vnuk Viléma Dobyvatele v ženské linii. Posléze se rozpoutala v Anglii válka mezi přívrženci Štěpána a Matyldy. Léta 1135–1153 jsou v historiografii označována moderními pojmy občanská válka či anarchie. Zatímco císařovna Matylda bojovala o své anglické dědictví, její manžel Geoffrey z Anjou se soustředil na dobývání Normandie, kterou připojil ke svým državám v roce 1144. Konflikt uzavřela v listopadu 1153 kompromisní dohoda z Winchesteru, jež zaručovala Štěpánovi z Blois doživotní vládu a jeho následníkem stanovila Matyldina nejstaršího syna Jindřicha.
Štěpán z Blois zemřel již v říjnu následujícího roku a v souladu s předchozím ujednáním nahradila normanskou dynastii anglických králů dynastie Plantagenetů. Korunovace Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské se odehrála 19. prosince 1154 ve Westminsterském opatství a symbolicky završila mocenský vzestup hrabat z Anjou. Královský pár ovládal nejen Anglii, ale též Normandii, Anjou (včetně Maine a Touraine) a Akvitánii a v roce 1158 získal svrchovanost nad Bretaní. Tato panství, pro něž se vžilo označení „anjouovské impérium“, netvořila jednotný státní útvar, zůstala spojena pouze osobou panovníka. Nebývalá koncentrace moci v rukou Jindřicha II. se stala trnem v oku především francouzskému králi Ludvíku VII., jenž efektivně ovládal pouze kapetovskou doménu v okolí Paříže. Právě jemu byl totiž Jindřich II. povinován lenní věrností za své kontinentální državy. Vzniklá situace se stala příčinou anglo-francouzského konfliktu, který určoval politické dění v západní Evropě po celý zbytek 12. století.
Richard Lví srdce se tedy narodil do vlivné panovnické rodiny. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by měl jednoho dne usednout na anglický trůn, neboť byl v pořadí čtvrtým potomkem Jindřicha II. Tím prvním byl Vilém, který se narodil 17. srpna 1153, avšak zemřel ve věku tří let. Jako druhý přišel na svět syn Jindřich 20. února 1155 a jako třetí v létě 1156 dcera Matylda. Po Richardově narození v září 1157 následoval o rok později Geoffrey, v září 1161 se v Domfrontu narodila dcera Eleonora a v říjnu 1165 v Angers její sestra Jana. Posledním potomkem Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské byl syn Jan, jehož narození je v pramenech datováno rozdílně – jednou rokem 1166, podruhé prosincem 1167.
Stejně jako u naprosté většiny středověkých dětí platí i u Richarda, že o jeho dětství mnoho informací nemáme. Soudobí kronikáři mu věnovali pozornost zejména v souvislosti se sňatkovou politikou. Poprvé se tak stalo nepřímo v srpnu 1158, když se Jindřich II. sešel s Ludvíkem VII. v Gisors na hranicích Normandie a dojednal podrobnosti dynastického spojení obou královských domů. Jeho tříletý syn Jindřich, který v té době již zaujímal pozici dědice trůnu, se měl oženit s Ludvíkovou šestiměsíční dcerou Markétou, jež měla dostat věnem strategické území normandského Vexinu včetně hradu Gisors. Ludvík VII. si měl podržet kontrolu nad tímto územím až do uskutečnění sňatku, zatímco budoucí nevěsta byla svěřena do péče Jindřicha II. Pokud by se malý Jindřich svatby nedožil, Markéta měla být provdána za jiného ze synů anglického krále – tím však mohl být v té době jedině Richard nebo některý z jeho bratrů, jehož narození se teprve předpokládalo.
Zcela konkrétně se Richarda dotkla sňatková politika v roce 1159, když jeho otec připravoval tažení proti toulouskému hraběti Raimundovi V. Jindřich II. uzavřel spojenectví s hrabětem Raimundem Berengarem z Barcelony, který byl současně spoluvládcem aragonského království a v té době již vedl válku s Raimundem V. Richard byl při té příležitosti zasnouben s dcerou Raimunda Berengara a poprvé představen jako budoucí vévoda akvitánský. Jindřichovo toulouské tažení však skončilo neslavně pouze obsazením panství Quercy a plán sňatkové aliance se nikdy neuskutečnil.
Jindřich II. měl v úmyslu rozdělit anjouovské impérium mezi své syny. Tehdy nejstarší Jindřich měl zdědit otcova panství Anglii, Normandii a Anjou, Richard matčinu Akvitánii a Geoffrey Bretaň, kterou získal sňatkem s tamější dědičkou Konstancií. Geoffrey měl držet své vévodství jako Jindřichův vazal, zatímco Richard Akvitánii přímo od francouzské koruny. Tento koncept uvedl anglický král ve známost v lednu 1169 v Montmirailu, kde vedl mírová jednání se svým francouzským suverénem. Ludvík VII. plán akceptoval a ochotně souhlasil i se zasnoubením své dcery Alice s Richardem. Jedenáctiletý Richard tehdy poprvé aktivně vystoupil na veřejnosti, když poklekl před Ludvíkem VII. a složil mu lenní přísahu za akvitánské vévodství.
V souvislosti s předpokládaným dělení říše se anglický panovník rozhodl, že nechá svého syna Jindřicha korunovat králem, což se uskutečnilo 14. června 1170. Když Jindřich II. v srpnu téhož roku vážně onemocněl a obával se o život, dynastické uspořádání z Montmirailu plně potvrdil. Konkrétní důkazy o upřímnosti svých záměrů však podal již dříve, když se snažil o uznání budoucí vlády svých synů jejich nastávajícími vazaly. Geoffrey přijal v květnu 1169 lenní přísahy bretaňských šlechticů v Rennes. Richard byl téhož léta provolán hrabětem z Poitou a o rok později uznán budoucím vládcem Akvitánie na shromážděních v Niortu a Limoges. Tyto kroky směřující k dělení anjouovského impéria měly však jedno zásadní úskalí – Jindřich II. je chápal pouze jako plány do budoucna a vůbec nepočítal s tím, že by synům svěřil reálnou moc, dokud bude sám naživu.
Helena Krischke
Příště: Akvitánský vévoda
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru