Rok 2024 pohledem autorů internetového portálu Stavitelé katedrál

PETER KOVÁČ, historik umění:

Mým největším osobním zážitkem roku 2024 bylo, že jsem se ve svátečním týdnu otevření katedrály Notre-Dame v Paříži (v tzv. oktávu) dostal 12. prosince v 15.30 hodin do jejího interiéru. Zatímco exteriér je kromě západního průčelí z velké části nadále pod lešením, tak interiér je nádherně opraven. Zrestaurovány jsou gotické reliéfy na stěnách kolem kněžiště s barevnou polychromií. Přímo září tzv. májové obrazy v kaplích, což je největší soubor „oficiální“ francouzské barokní malby. A Kristova trnová koruna dostala v závěru katedrály monumentální relikviář, který vypadá jako obrovské slunce. Jako by mělo být zdůrazněno Kristovo tvrzení: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ Prosvětlený interiér katedrály se používá téměř jako divadelní prostor pro probíhající slavnostní liturgie. Důmyslně se tam pracuje se zvukem varhan a se světlem, které je někdy vše rozsvítí naplno a jindy se v katedrále výrazně setmí a pak se náhle osvětlí klenba chóru. Fascinující! A jsem rád, že se do katedrály dostala na dvou pařížských zájezdech Klubu přátel Stavitelů katedrál i většina našich klubových sympatizantů, kteří měli o cestu zájem.

Z výstav mě zaujala amsterdamská a berlínská retrospektiva díla malíře Franze Halse, vedle Rembrandta a Vermeera nejslavnějšího umělce zlatého věku holandského umění. Při konfrontaci nejlepších obrazů svezených z Evropy a Ameriky se ukázalo, že podobizna Jaspara Schadeho ve sbírkách pražské Národní galerie patří k důležitým Halsovým portrétům.

V roce 2024 uplynulo 250 let od narození německého malíře Caspara Davida Friedricha, který společně s anglickým malířem J. M. W. Turnerem patří mezi nejvýznamnější krajináře doby romantismu. Viděl jsem speciální výstavy malíře v Berlíně a v Drážďanech. V Berlíně mě uchvátila svým rozsahem, v Drážďanech zas přehlednější instalací. Současníkem Friedricha byl český básník Karel Hynek Mácha a jeho popisy krajiny v Máji v mnohém připomenou Friedrichovu vizi přírody.

V Budapešti mě zaujala výstava Království bohů a démonů: umění starověké Mezopotámie v Muzeu krásných umění. Nabídla dvě stovky cenných archeologických a uměleckých exponátů zapůjčených ze sedmi významných světových sbírek. Kdyby taková výstava byla v Berlíně, Londýně nebo Paříži, kde jsou velké kolekce babylonského a asyrského umění, byla by to úplná senzace. Maďarskou výstavu doprovází obrovský katalog vydaný v angličtině.

Velice objevná byla letošní výstava impresionistického malíře Gustava Caillebotta v pařížském Musée d'Orsay. Vůbec nechápu, jak takový umělec mohl být po dlouhou dobu pozapomenut.

Ze zahraniční knižní produkce bych rád vyzvedl katalog výstavy Faire parler les pierres v pařížské Musée de Cluny. Jsou v něm shromážděny výsledky obsáhlého průzkumu sochařství katedrály Notre-Dame v Paříži. Slovo dostali historikové umění, památkáři, archeologové i restaurátoři. Je to důkladná analýza pařížského katedrálního sochařství 12. a 13. století z hlediska stylu, ikonografie, použitého materiálu, polychromie i technologie.

Z překladových titulů mě zaujal český překlad německé knihy Gerda Althoffa Moc rituálů. Symbolika a vláda ve středověku, který vyšel jako jedenáctý svazek edice Medievistika (Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum).

Z původní české produkce vysoce oceňuji reprezentativní knihu Vladislava Razíma Opevnění měst středověké Evropy, která v současné odborné světové literatuře nemá srovnání (vydal ji Národní památkový ústav). Razím věnuje pozornost především Francii, Anglii, Španělsku, Itálii, Německu a střední Evropě. Text je doprovázen množstvím fotografií, které autor pořídil v průběhu několika desítek let svého zkoumání při cestách po Evropě. Pro Národní památkový ústav je kniha odbornou chloubou na mezinárodní úrovni. Určitě by si zasloužila překlad do angličtiny!

A gratuluji Jaroslavu Čechurovi k jeho další knize o čarodějnických procesech v Čechách v 17. století. Strávil měsíce a měsíce času v archivech, aby odhalil reálná životní fakta o inkvizitorovi Bobligovi z Edelstadtu. Kniha nazvaná Heinrich Franz Boblig: Temná postava čarodějnických procesů je volným pokračováním jeho úspěšné Kroniky jednoho šílenství (Čarodějnice na severní Moravě v 17. století), kterou nakladatelství Vyšehrad vydalo už v roce 2023.

Ještě bych uvedl, že skutečně velkou událostí roku 2024 se stalo vystavení nově restaurované Madony kancléře Rolina, kterou namaloval Jan van Eyck. V pařížském Louvre nyní září tato malba jako největší poklad celého muzea. Naplno se znovu rozezněly van Eyckovy intenzivní barvy a z řady detailů města v pozadí je patrné, že inspirací se pro umělec asi určitě stala Praha doby císaře Zikmunda Lucemburského.

MAREK ZÁGORA, historik:

V letošním roce mě zaujalo hned několik knih, které musím alespoň krátce zmínit. Z původních českých prací musím na prvním místě uvést šestý svazek unikátní řady Stavitelé katedrál Petera Kováče nazvaný Francouzské umění. Opus francigenum: katedrály remešské církevní provincie (ARS AURO PRIOR – Peter Kováč). Remešská církevní provincie zahrnovala rozsáhlé území severovýchodní Francie a současné Belgie a katedrály tamějších diecézí měly značný význam pro osudy rané a vrcholné gotiky. Jejich katedrální huti představovaly pomyslnou laboratoř nápadů a tvůrčích řešení toho, co bylo v Německu ve 13. století označeno jako opus francigenum, tedy francouzské umění. Texty historika umění Petra Kováče jako tradičně doplňují překlady vybraných studií nejvýznamnějších znalců evropského umění 12. a 13. století z České republiky, Francie, Německa a USA a kniha obsahuje také antologii středověkých dokumentů, které se týkají stavební i umělecké praxe.

Dalším podnětným čtením je monografie Kosmas Martina Wihody (Argo). Příští rok si připomeneme tisící výročí úmrtí kronikáře Kosmy, který se řadí k nejvýznamnějším osobnostem českých dějin raného středověku. Jeho Kronice Čechů a také samotnému kronikáři se věnuje odborná literatura již více než dvě stě let, přesto je svým způsobem stále co objevovat. Wihodova monografie je komplexním dílem, které představuje kroniku a jejího autora novou optikou a vše zasazuje do širších souvislostí.

Velice mě potěšila publikace Středověké nástěnné malby Menší věže hradu Karlštejna s podtitulem K realizaci restaurátorského průzkumu z let 2018 a 2019 Adama Pokorného a Petra Skalického (Národní památkový ústav), která je zasvěcena nástěnné výzdobě kostela Panny Marie a kaple sv. Kateřiny v Menší věži hradu Karlštejna. V obou sakrálních prostorách došlo v letech 2018 a 2019 k realizaci hloubkového restaurátorského průzkumu za pomocí vesměs zcela nedestruktivních metod. Kniha seznamuje čtenáře s řadou nových zjištění, a především přináší bohatou, doposud v této šíři nepublikovanou fotografickou dokumentaci dochované malířské výzdoby.

Dále zmíním dvě nová, doplněná vydání již časem „ověřených“ titulů. Nakladatelství Karolinum vydalo druhý, závěrečný svazek třetího, přepracovaného a doplněného vydání proslulé Husitské revoluce profesora Františka Šmahela, která zachycuje dlouhé období od závěrečné etapy vlády císaře Karla IV. do kutnohorského náboženského smíru v roce 1485. Za tři desetiletí, která uplynula od prvního vydání, prohloubili a rozšířili dvě generace historiků dosavadní bádání, proto autor doplnil, přepracoval a upravil text všude tam, kde to bylo nutné. Druhý svazek, který je nazván Země vymknutá z kloubů, líčí vývoj reformních snah až po důsledky, ohlasy a výhledy předčasné české reformace.

Ve stejném nakladatelství nedávno vyšlo druhé, upravené vydání knihy První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta profesora Petra Čorneje. První pražská defenestrace stála na počátku husitské revoluce. Svržením několika konšelů a dalších úředníků z oken Novoměstské radnice vyvrcholil odpor pražské husitské obce proti kompromisní politice krále Václava IV., zprvu sympatizujícího s reformním hnutím, posléze však ustupujícího tlaku papežství i římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Do popředí autorova zájmu se dostávají nejen výrazné osobnosti Jana Žižky a Jana Želivského, ale také řada dalších pozoruhodných lidí, kteří se na různě dlouhou dobu stali hybateli našich dějin.

Jako poslední původní českou práci uvedu titul Jan Očko z Vlašimi. První český kardinál a rádce Karla IV. (Vyšehrad), poslední knihu historičky a archivářky, profesorky Zdeňky Hledíkové. Autorka touto knihou završila svou pomyslnou trilogii, kterou zasvětila třem význačným osobnostem pražského biskupského, resp. arcibiskupského stolce – Janu IV. z Dražic, Arnoštu z Pardubic a Janu Očkovi z Vlašimi. Janova biografie je propojením chronologického, tedy tradičního, a tematického přístupu, což ve výsledku vytváří velice zajímavou mozaiku arcibiskupova života a doby. Celková „omezenost“ dochovaných písemných pramenů jí bohužel neumožnila vytvořit realističtější obraz druhého pražského biskupa, neměla šanci vystihnout jeho vlastnosti, názory nebo duchovní svět. Přesto se jí podařilo zasadit Jana Očka do jeho doby a představila jej jako zbožného a schopného duchovního, doslova člověka na svém místě.

Z překladů do češtiny mě potěšil překlad dnes již klasické práce Moc rituálů. Symbolika a vláda ve středověku Gerda Althoffa, který vyšel jako 11. svazek edice Medievistika (Karolinum). I po letech se stále jedná o velice inspirující čtení. Autor představuje výsledky svého studia symbolické komunikace, především pak fenoménu rituálů, kterým dlouho nebyla věnována větší pozornost, ba naopak byly zcela na okraji zájmu. Před vydáním knihy se rituálům věnovala pozornost „výhradně“ v souvislosti s investiturou církevních hodnostářů nebo korunovacemi králů a císařů. Málokdo si dokázal představit užší vztah mezi výkonem vlády a formami rituálů. Autor vybral řadu konkrétních příkladů, na jejichž základě nastínil dějiny rituálů ve středověku. Ukázal, jak byly účelově konstruovány a přesvědčivě vysvětlil i jejich funkce. Kdo zná Althoffův originální text, tuší, že přeložit jeho stěžejní práci nebylo vůbec nic jednoduchého. Proto musíme vyzvednout překlad Jiřího Knapa, jemuž se podařilo zpřístupnit autorův text i těm zájemcům o středověk, kteří nevládnou němčinou.

Zvláštní pozornost si zaslouží tři tituly z nakladatelství Argo. Prvním je Deník pařížského měšťana, který vyšel jako šestatřicátý svazek edice Memoria medii aevi. Jedná se o zápisky neznámého autora, který si poznamenal (i když ve skutečnosti ne formou deníku) nejdůležitější události let 1405–1449. Máme tak k dispozici jeden z nejvýznamnějších pramenů k dějinám města Paříže a střední Francie v první polovině 15. století, v období stoleté války a anglické okupace části Francouzského království.

Nesmím opomenout také dva svazky z edice Itineraria. Jako čtrnáctý svazek v pořadí vyšla Cesta kolem světa Jana z Mandevillu. Mandevillův cestopis patřil k nejoblíbenějším spisům pozdního středověku, byl dokonce populárnější než cestopis „Milión“ Marca Pola. Záhy byl přeložen do většiny evropských jazyků a často opisován. O Mandevillově oblíbenosti svědčí i fakt, že do češtiny byl přeložen již krátce po roce 1400 pro dvůr krále Václava IV. Osoba samotného Jana z Mandevillu je stále obestřena tajemstvím. Několik staletí byl považován za vzdělaného učence, cestovatele a dokonce jednoho z „objevitelů“ světa. Vše se změnilo v 19. století, kdy se zjistilo, že jeho slavný cestopis je ve skutečnosti „jen“ velice zdařilou kompilací. Postupně byla identifikována většina pramenů, z nichž vydatně čerpal a hlavně přebíral. Přesto prokázal velké znalosti starších pramenů, což činí ze spisu dílo vysokých literárních kvalit.

Zůstanu u stejné edice, v níž nedávno vyšel překlad spisu O neznámých věcech čili Popis východních krajů Odorika z Pordenone, kterého nedávno proslavil režisér Jan E. Svatoš svým jedinečným celovečerním dokumentem Až zařve lev. Právě středověký misionář, františkánský mnich († 1331) je autorem díla, které se stalo jedním z hlavních pramenů pro výše zmíněného Jana z Mandevillu. Autor v něm barvitě a důkladně popisuje své misijní cesty do Persie a Číny, včetně Tibetu. Text jeho autor nadiktoval a záhy se dočkal překladu do latiny a brzy i do mnoha dalších evropských jazyků. Nové české vydání v moderním překladu vychází z edice prvního tištěného vydání z roku 1513.

Ze zahraničních titulů uvedu dvě publikace. Letos vyšla ve francouzském originálu další monografie Michela Pastoureaua zasvěcená tentokrát dějinám růžové barvy - Rose. Histoire d'une couleur (Seuil), která se za pár měsíců dočká svého anglického překladu. Ačkoli se růžová barva vyskytuje v přírodě, lidstvo ji začalo používat k malování a barvení až poměrně nedávno. V Evropě byla před 14. stoletím vzácná jak v hmotné kultuře, tak v umělecké tvorbě. V odívání se rozšířila až na konci středověku. Růžová barva dosáhla vrcholu oblíbenosti koncem 18. století, kdy se stala romantickým a ženským symbolem jemnosti, potěšení a štěstí. Ve stejné době se podařilo zahradníkům vyšlechtit růžové růže, které byly tak populární, že nakonec byla po květině pojmenována samotná barva.

Ani letos nezůstalo stranou nejvýznamnější slovenské vydavatelství historické literatury - Vydavateľstvo RAK. Tento rok si připravilo pro všechny milovníky středověku skutečnou lahůdku a vydalo po téměř třiceti letech veleúspěšný první svazek své řady PRAMENE, kterým je kniha Kroniky stredovekého Slovenska. Stredoveké Slovensko očami kráľovských a mestských kronikárov Júlia Sopka. Jedná se o výběr z latinských královských a německých městských kronik, které „vyprávějí“ o dějinách Slovenska od pádu Velké Moravy až do konce středověku.

V poslední době se docela hodně diskutuje o tom, jak přiblížit historii mladé generaci. Jednou z možností je podle mého názoru komiks, který má potenciál oslovit nejen žáky a studenty, ale i dospělé, kteří se následně mohou „pídit“ po dalších informacích. A které komiksy mě letos zaujaly? Oblíbil jsem si edici Historické osobnosti, s kterou „přišla“ Lingea s.r.o. Velkým kladem těchto komiksů je, že se na jejich vzniku podílejí jako odborní poradci profesionální historikové a historičky. I proto za každým z nich následuje ještě krátké, bohatě ilustrované shrnutí „skutečného“ příběhu dané historické osobnosti. Letos mě nejvíce zaujaly komiksy Saladin (Mathieu Mariolle, Roberto Meli a odborný poradce Julien Loiseau) a Alžběta I. (Vincent Delmas, Chris Regnault & Andrea Meloni a odborný poradce Michel Duchein).

A výstavy? V roce 2024 mě zaujala např. zajímavým, převážně edukativním způsobem pojatá výstava Jan Žižka 600 let, kterou připravilo ke kulatému výročí smrti slavného husitského vojevůdce Husitské muzeum v Táboře. Výstavu je možné navštívit až do 29. června 2025. K výstavě vyšla i poněkud netradiční, dvoujazyčná edukativní výtvarná publikace „Jan Žižka. Z Trocnova do velkých dějin“, která vypráví slovem a hlavně obrazem o životě muže, kterého všichni známe, a přesto o něm víme tak málo.

Ze všech výstav, které jsem navštívil, mě ale nejvíce potěšila nádherná a zároveň podnětná výstava Elity Velké Moravy, která byla k vidění v unikátních prostorách nedávno otevřené Klenotnice Velké Moravy, která se nachází v archeologickém skanzenu v Modré. Klenotnice Velké Moravy je rozsáhlá podzemní stavba zakomponovaná do prostoru skanzenu, takže běžný návštěvník o ní nemá ani ponětí. Samotná výstava představila široké veřejnosti exkluzivní, jen zcela výjimečně vystavovaný soubor skvostných výrobků raně středověkého uměleckého řemesla (200 exponátů), které byly objeveny v hrobech velmožů a členů jejich rodin na kostelních pohřebištích centrálních hradišť Velké Moravy. Vskutku jedinečný zážitek!