Sebevražedná komanda smrti znal islám už od doby vrcholného středověku

Sebevražedná komanda smrti znal islám už od středověku. Šlo o zvláštní sektu asasínů (také assasinů nebo assassinů), kterou koncem 11. století založil Peršan Hasan Ibn as-Sabbáh, narozený kolem roku 1050. Jeho skalní orlí hnízdo se nazývalo Alamut a leželo na území dnešního Íránu.

Hasan vybudoval opravdovou teroristickou organizaci, která měla za cíl odstraňovat nepohodlné islámské a později i křesťanské vládce. Mezi muslimy bylo sebeobětování v boji něčím samozřejmým, ale podle renomovaného historika Stevena Runcimana právě Hasan povýšil bojovou udatnost na systematickou přípravu zabijáků, kterým bylo zcela jedno, zda při atentátu přijdou o život.

Pokusy o zničení sekty se naprosto nedařily. Jedna vražda následovala za druhou. Navíc asasínové vytvářeli svoje další opěrné body (dokonce až v Indii) a zejména v nepřístupných horách s oblibou budovali skalní města. Nejvíce se jich obávali muslimové, ale hrozbou byli i pro křesťanské křižáky. Evropané znali jejich hlavní představitele pod názvem Starci z hor.

Cestovatel Marco Polo jim věnoval celou jednu kapitolu své knihy Milión. Popisuje, že záměrně vychovávali zákeřné vrahy, které pak cíleně posílali na vyhlédnuté oběti. Naverbované mladíky omámili opiem a pak je na pár dní umístili do zvláštní zahrady, kde víno teklo jako voda a čarokrásné prostitutky se staraly o rozptýlení. "Povinností dívek bylo," píše Benátčan, "uspokojovat kdejakou kratochvíli a rozkoš mladíků. Nemluvilo se tam o ničem smutném a nebylo dovoleno věnovat se ničemu jinému než hrám a příjemným necudnostem."

Poté byli mladíci opět uspáni a vyneseni ze zahrady. Toužili pak stále po onom ráji, který už jednou zažili. A tehdy se jim dostalo příslibu, že pokud zemřou při plnění vražedného rozkazu, budou okamžitě přeneseni na ona místa rozkoší. Závislí na svém pánu a vládci se stali i díky podávaným drogám, odtud i jejich dobové pojmenování haššášún čili hašišák.

Jean de Joinville, který psal paměti francouzského krále Ludvíka IX., tvrdí, že během křížové výpravy měli Francouzi četné styky se Starcem z hor, sídlícím v Sýrii, kde měla sekta svoje druhé centrum. Kronikář popisuje, že na jaře 1251 se k Ludvíkovi dostavili jeho poslové: emír v krásném šatě doprovázený mladíkem. Chlapec měl v podpaží hrubé plátno, které měl odevzdat jako dar, pokud by požadavky asasínů nebyly přijaty. To plátno nemělo symbolizovat nic jiného než pohřební rubáš.

Emír vyzval Ludvíka, aby Starce uctil dary, protože tak činí všichni velcí panovníci, včetně německého císaře a uherského krále. Jednání nakonec dopadla skvěle a dary díky diplomatickému úsilí templářů poslal naopak syrský tyran svatému Ludvíkovi. Poměrně dobré styky s asasíny měl během tažení do Jeruzaléma také císař Fridrich II. Joinville také podává zajímavý detail. Když Stařec z hor vyjížděl ze svého skalního sídla do okolí, jel před ním hlasatel, který na všechny strany volal: Ustupte z cesty Tomu, jenž nosí smrt králům ve svých rukou!

A skutečně běda těm, kteří by o něčem takovém pochybovali. Ze slavných křesťanských křižáků sekta zavraždila 28. dubna 1192 Konráda z Montferratu, jeruzalémského krále. Zabila ho dvojice Syřanů vyslaných Starcem z hor, kterým vůbec nevadilo, že při atentátu přišli o život. Konrád je osobně znal a plně jim důvěřoval. Vůbec netušil, že patří k asasínům.

Nástupce na jeruzalémském trůně Jindřich z Champagne už považoval za vhodné vycházet s představeným sekty po dobrém, neboť zjistil, že se proti jeho teroristickým komandům nelze nijak bránit. Osobně ho navštívil v jeho skalním sídle a byl zcela šokován, když několika svým mladíkům Stařec poručil, aby se na jeho počest vrhli střemhlav do propasti, což prý učinili bez zaváhání.

Obrovský strach z moci asasínů měl i velký bojovník proti křesťanským křižákům sultán Saladin (zemřel 1193 v Damašku), vládce Egypta, Sýrie, Jemenu a Palestiny. Až do své smrti byl přesvědčen, že v roce 1176 jen o vlásek unikl zavraždění, když obléhal skalní hrad sekty v Sýrii. Měl prý očividné důkazy, že Stařec z hor, jímž byl tehdy obávaný Rašid ad-Din Sinan, se tajně dostal do jeho stanu, ač objekt střežil kordón sultánovy gardy.

O konec sekty se postarali v roce 1256 Mongolové, kteří dobyli jejich hlavní středisko Alamut. V Sýrii ale i poté asasínové působili ještě dvě desetiletí. Vzpomínka na středověká teroristická komanda zůstala zachována v několika evropských jazycích. Francouzské slovo assassin a italské slovo assassino totiž znamená vrah nebo zabiják. Už to samo o sobě ukazuje na obavy středověkých Evropanů z moci Starců z hor

PhDr. Peter Kováč