Šest set pět let od úmrtí Jošta Moravského

Letos si připomínáme sedm set let od narození římského císaře a českého krále Karla IV., nejvýznamnějšího a určitě nejznámějšího příslušníka u nás vládnoucího rodu Lucemburků. Ostatní členové dynastie jsou bohužel v jeho stínu. Mezi nimi je však hned několik výjimečných postav, které se zapsaly do našich i evropských dějin.

Jednou z nich je moravský markrabě Jošt Lucemburský (asi 1354-1411), od jehož úmrtí uplynulo letos 18. ledna 605 let. V poslední době se o něm hovoří hlavně v souvislotech s jeho jezdeckým pomníkem, který byl nedávno odhalen v Brně.

Jošt (Jodocus) byl prvorozeným synem moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV.  Narodil se asi v roce 1354, někdy se uvádí i rok 1351, nejpravděpodobněji v Brně. O jeho dětství máme bohužel málo informací.

Od roku 1372, kdy Joštův otec Jan Jindřich vydal poslední testament, začal užívat titulu moravského markraběte. Až do roku 1361, kdy se narodil Václav (IV.), byl společně se svými bratry, Janem Soběslavem a Prokopem, dědicem svého strýce Karla IV. Jošt měl v rámci lucemburského rodu pevnou pozici. Byl starší než budoucí král Václav IV., na rozdíl od svých příbuzných v Čechách disponoval často velkými sumami peněz v hotovosti, byl schopným finančníkem a vlastnil rozsáhlý pozemkový majetek.

Největším Joštovým problémem byly ambice. Jošt se honosil titulem „starší markrabě“, jeho mladší bratři Jan Soběslav a Prokop pak měli titul „mladší markrabě“. Z počátku měl Jošt největší problémy s Janem Soběslavem, které se zklidnily poté, co se stal církevním hodnostářem. S Prokopem pak vedl spory až do jeho smrti v roce 1405.

V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s Václavem IV. za zástavu Lucemburska.

V letech 1383-1385 se stal Jošt generálním vikářem římského krále pro Itálii a začal působit v zahraničí. Král Václav IV. v té době rezignoval na zisk císařské koruny a Jošt se rozhodl, že dané situace využije. Navíc spolupracoval s bratrancem Zikmundem Lucemburským, kterému s Prokopem dopomohli k zisku uherské koruny. Za pomoc získali v roce 1388 do zástavy na pět let Braniborsko, kde se ale nakonec prosadil pouze Jošt, který dal jasně najevo, že se nemíní s bratrem dělit. Od konce 80. let 14. století se začal zajímat o zisk titulu římského krále. V této době ale ještě neuspěl.

V první polovině 90. let se naplno rozhořel Joštův spor s mladším bratrem Prokopem o nadvládu v markrabství. Navíc se Prokop sblížil s králem Václavem IV., což se Joštovi nelíbilo. Do sporu aktivně zasáhl Zikmund a byl dojednán první landfrýd.

V roce 1397 udělil Václav IV. slavnostně Joštovi Braniborsko do trvalé držby, což znamenalo i zisk kurfiřtského hlasu a hodnosti arcikomorníka Svaté říše římské. Mimo to držel ještě Lucembursko a navíc obdržel od krále obojí Lužici.

V roce 1400 byl Václav IV. sesazen z římského trůnu. Jošt byl nejprve na straně králových odpůrců, v letech 1402 až 1405 jej ale nalézáme po králově boku, kdy spolu stáli proti Zikmundovi. Bylo to dáno bezpochyby i tím, že Zikmund začal ohrožovat Joštovy pozice. Příklonem k Václavu IV. stabilizoval své mocenské postavení.

Roku 1405 zemřel Prokop a z celého lucemburského rodu zůstali poslední tři mužští členové: Jošt, Václav IV. a Zikmund. Nastalo období klidu, zklidnila se především situace na Moravě.

V roce 1410 zemřel římský král Ruprecht Falcký a Václav IV. nedával najevo, že by chtěl získat titul zpátky. Volba se tak omezila na dva kandidáty: Jošta a Zikmunda. V prvním kole v září 1410 získal Zikmund tři hlasy, ale nebyla to potřebná většina. Prvního října se pak konalo druhé kolo, v němž získal Jošt pět hlasů. V jednu chvíli byli tři Lucemburkové, kteří užívali titulu římského krále. Nejlepší pozici měl Jošt, ale byl pasivní a nakonec neměl čas svého nového postavení naplno využít, ani se nevydal do Cách na královskou korunovaci.

Inteligentní, ctižádostivý a obratný politik Jošt Moravský, jeden z nejschopnějších Lucemburků, zemřel náhle 18. ledna 1411 na brněnském Špilberku. Pohřben byl v Brně v kostele sv. Tomáše v bývalém konventu obutých augustiniánů. Zemřel bezdětný, takže s ním vymřela moravská větev Lucemburků.

Marek Zágora

Foto z Alena Pazderová, (ed.), Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny v archivních dokumentech, Praha 2006.