Skandál, nebo umění? Oslí obraz jako manifest výstřednosti

Osel byl vždy považován za symbol hlupáka a lenocha. Už ve středověku objevíme jeho vyobrazení, jak se marně snaží kopytem hrát na lyru a k tomu ještě zpívat. Byla to alegorie toho, komu chybí talent i píle. Jeden osel však přesto vstoupil do dějin umění, nikoliv však hrou na lyru, ale díky obrazu, který namaloval svojí oháňkou.

Oslovi říkali Lolo a byl ustájený na začátku 20. století u kabaretu Lapin Agile čili Čiperný králík. Podnik dnes náleží k legendám pařížského Montmartru, protože býval místem setkávání mnoha slavných malířů a literátů. André Salmon o Lapin Agile napsal, že to byla kavárnička zařízená jako venkovská hospoda.

Spisovatel Roland Dorgeles právě v Lapin Agile vymyslel provokaci, kterou si chtěl udělat legraci z nových malířských směrů, jež se jako houby po dešti rodily v celé Paříži. Se svými přáteli a za účasti svědků si vypůjčil 8. března 1910 oslíka a na ocas mu pevně přivázal malířský štětec. Pak štětec namočil v barvě, přidržel u zadku zvířete předem podmalovaný obraz, až mrskající se oháňka vytvořila na plátně pár šmouh, které expresivně dotvořily barevnou kompozici.

Výsledné dílo Dorgeles pečlivě zarámoval a poslal ho na Salón nezávislých (Salon des Indépendants), bilanci soudobého malířství, která se ten rok otevírala v Paříži 18. března. Salón, s tradicí od roku 1884, byl se zájmem sledován kritiky i veřejností a šlo o jedinou podobnou přehlídku, kde mohl vystavovat každý, kdo si zaplatil místo. Dorgeles oslí obraz nazval Západ slunce nad Jadranem (Et le soleil s’endormit sur l’Adriatique), což byla tak trochu parodie na Monetovu Impresi – východ slunce.

V oficiálním katalogu výstavy byla malba uvedena jako práce italského malíře Joachima-Raphaëla Boronaliho (Boronali je přesmyčka od aliboron, což je francouzsky osel) a u jména je uvedena i pařížská adresa – ulice Rue des Martyrs 53. Z oslíka se tak stal umělecký přistěhovalec z jihu Evropy, jako byl malíř a sochař Amedeo Modigliani.

Dorgeles nechtěl nikoho obelhávat. Od počátku byl v kontaktu s žurnalisty z novin Le Matin, kteří věděli, že jde o žert. Den po otevření 26. Salónu nezávislých Le Matin přinesl na straně 4 recenzi, kde kritik Pascal Forthuny zmiňuje nejen obrazy Rouaulta, Matisse, Signaca, Bonnarda, ale značnou pozornost věnuje i Boronalimu s tím, že je to mystifikace a že by se výstava měla nazvat Salónem humoristů.

V celém odstavci Forthuny ocitoval manifest nového umění, který údajně sepsal osel Boronali, kde je jeho tvorba definována jako „excessivismus“ z francouzského slova excessifs označujícího něco, co je „přehnané“ nebo „výstřední“.

Také Guillaume Apollinaire, básník a také kritik mnoha malířských výstav, věděl, že jde o legraci, a v recenzi pro deník L’Intransigeant 22. března o excessivismu napsal: „Boronali je rozkošný žert a vůbec ne přehnaný. Nic není tak vzácné, a hlavně tak nesnadné jako přehánění.“

Rozšifrování skutečného autora obrazu nastalo, když deník Le Matin otiskl 28. března, to je deset dní po otevření salónu, článek Un ane chef d’école, tedy šéf školy ve smyslu vůdčí osobnosti nového malířského stylu, kde čtenáře seznámili s milým oslíkem i spiklenci v čele s Dorgelesem, kteří vyrobili Západ slunce nad Jadranem . Vše bylo v novinách dokumentováno reprodukcí obrazu a také fotografií, na které má osel stále ještě přivázaný štětec na oháňce a jeho majitel otec Frédé ho odměňuje za dobře vykonanou práci (viz obr.).

Salón nezávislých byl v Paříži otevřen ještě celý měsíc, až do 1. května, ale oslí výtvor nikdo nesundal. Ani to nešlo, protože obraz byl přece obraz a místo na výstavě bylo řádně zaplaceno. Kóje, kde se nacházel, byla přejmenována na Sál humoristů. Malba o rozměrech 81 krát 54 centimetrů přitahovala publikum a záhy se s úspěchem prodala. Peníze Dorgeles věnoval na dobročinnost.

Majitel kuriozity – malíř a sochař André Maillos – oslí obraz už za necelý rok zapůjčil do Prahy, kde se odehrálo další dějství příběhu, který vešel do dějin moderního umění.

V Čechách se o pařížské aféře dobře vědělo. Umělecký měsíčník Dílo, který redigoval krajinář a Mařákův žák Alois Kalvoda, otiskl už v prvním čísle roku 1911 překlad z francouzského tisku, který detailně informoval o Boronaliho Západu slunce nad Jadranem na Salónu nezávislých. Čtenář tam našel i oslí manifest, otištěný původně v Le Matin 19. března 1910. Mj. se tam uvádí, že principem nového umění bude excessivismus, tedy výstřednost. Citujme: „Výstřednost ve všem jest chybou, řekl jakýsi osel. Zcela opačně, my prohlašujeme, že výstřednost ve všem je síla... Ať žije výstřednost!“

Klíčové dílo excessivismu bylo vystaveno ve výloze Topičova salónu v Praze na Národní třídě. A co byla v Paříži pouhá legrace, bralo se v Praze strašně vážně, ostatně jako vždy. Proti oslí taškařici se ostře postavil malíř Bohumil Kubišta, představitel českého kubismu. V deníku Přehled 17. února 1911 napsal, že jde o záměrný pokus zesměšnit nejnovější umění, dezorientovat laickou veřejnost a zabránit tomu, aby si malíři mohli svobodně vystavovat, co si opravdu přejí.

Kubišta dále v článku uváděl, že každému, kdo obraz viděl, je jasné, že základ namaloval člověk a že osel ohonem vytvořil jen pouhých pár šmouh a tahů. A k tomu dodal osudovou větu: Známe skici od Kalvody a Ullmanna, na nichž je také jen několik čmáranců nanesených štětcem na podmalované plátno.

Jednačtyřicetiletý krajinář Josef Ullmann na jízlivou poznámku reagoval razantně. Pár dní po otištění článku vyhledal Kubištu v kavárně Union a přetáhl ho před zraky hostů po zádech karabáčem vytvořeným provizorně asi z vodítka na psy. Kubišta ho prý vyzval na souboj, ale pak se rozhodl, že vše dá k soudu.

Ullmann nepopíral, že Kubištu vytrestal za jeho článek. A svědků bičování bylo v kavárně také dost. Takže soudce během necelého měsíce rozhodl, že si Ullmann odsedí 24 hodin v žaláři, což mu bylo nakonec změněno v peněžitý trest.

Obhájcem Bohumila Kubišty byl tehdy začínající právník a později velký sběratel moderního umění František Čeřovský, který o celém případu podal zprávu v článku otištěném v roce 1949 v knize Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků.

Oslí obraz se nevytratil. V roce 1953 ho zakoupil nadšenec Paul Bédu a trvale je vystaven v jeho malém muzeu v Milly-la-Foret, francouzském městečku asi 50 kilometrů jižně od Paříže.

Peter Kováč

Doporučená literatura:

Christian Parisot, Sylvie Buisson, Paris - Montmartre: Les artistes et les lieux 1860-1920, Paris 1997; Guillaume Apollinaire, O novém umění, Praha 1974; Miroslav Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců, 1907-1917, Praha 1988; Z ankety neodvislých (překlad z francouzštiny o skandálu s oslím obrazem v Paříži), časopis Dílo, IX., 1911, s. 76-77; Bohumil Kubišta, Boronali a Topič, původně Přehled 17. února 1911, přetištěno v souboru prací Předpoklady slohu (úvahy, kritiky, polemiky), Praha 1947, s. 54-57; František Čeřovský, Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků. Praha 1949.