Skandál, nebo umění? Rodinův pomník spisovatele Balzaka

Když v srpnu 1850 v Paříži zemřel Honoré de Balzac, podnikl Alexandre Dumas, předseda sdružení spisovatelů Société des gens de lettres de France, první kroky k tomu, aby velikánovi francouzské literatury byl postaven pomník připomínající jeho kulturní odkaz. Vdova však byla proti, takže Dumas snažení vzdal.

Až o pětatřicet let později, v roce 1885 sdružení shromáždilo poměrně značnou finanční částku 36 tisíc franků a zadali pomník sochaři Chapuovi, specialistovi na monumentální zakázky. Henri Michel Antoine Chapu připravil řadu studií, ale uprostřed práce zemřel na zápal plic.

Émil Zola, nový prezident Société des gens de lettres de France, v srpnu 1891 navrhl dva možné nástupce. Jedním byl Marquet de Vasselot, dnes málo známý sochař, a druhým světově proslulý Auguste Rodin. Při tajném hlasování získali oba rovný počet hlasů, v druhém kole však s převahou zvítězil Rodin. Byl s ním proto uzavřen kontrakt na třímetrovou bronzovou sochu (výška včetně podstavce), kterou měl dodat během osmnácti měsíců. Honorář byl stanoven na 30 tisíc franků s tím, že deset tisíc bylo vyplaceno předem.

Rodin nechtěl vytvořit monument, kde by spisovatele obklopovaly múzy nebo alegorické postavy, připomínající jeho slávu. Soustředil se jen na osobu a monumentálnost sochy měla zhmotňovat velikost Balzaka.

K práci přistupoval nesmírně odpovědně. Pročetl si jeho knihy, diskutoval s odborníky, vydal se po jeho stopách v kraji Touraine, nahlédl do osobní korespondence. A vše jen proto, aby Balzaka důvěrně poznal z různých stránek. Prostudoval také dobová vyobrazení, a dokonce později vyhledal krejčího, který šil pro spisovatele šaty, aby získal přesné anatomické míry.

Pražský rodák Rainer Maria Rilke, talentovaný literát, který několik let trávil v Rodinově ateliéru a stal se na čas i jeho osobním tajemníkem, tvrdil, že sochař si najal figuranty podobné tělesné konstrukce, jako byl Balzac, a dělal si podle nich studie aktů. „Muži, kteří mu stáli modelem, byli tlustí a spoří, těžkopádných údů a krátkých paží,“ popisuje typy Rilke.

Jenže touto cestou se Rodin dostal jen k přesné vnější podobě autora Lidské komedie, on však chtěl zachytit jeho duchovní velikost. Proto od anatomické tělesnosti přešel k symbolickému obrazu, který o Balzakovi vytvořili přátelé a vrstevníci. A nejvíce ho podle Rilkeho zaujala charakteristika, jakou nabídl básník Al phonse de Lamartine, jenž tvrdil, že Balzac měl tvář živlu, vlasy rozcuchané, jako by se jich nikdy nedotkly nůžky holiče, a jeho velký duch nesl zavalité tělo téměř jako pírko.

Čas neúprosně běžel. Výbor literárního sdružení zhlédl v ateliéru maketu pomníku, což bylo komentováno víceméně bez připomínek, ale samotnému Rodinovi se projekt pořád nelíbil. Následovaly další a další varianty a studie. Umělec se zakázkou stále nebyl hotov a slovutní literáti ztráceli trpělivost.

Po Zolovi se prezidentem společnosti stal básník Jean Aicard, Rodinův přítel. Zola nástupce informoval o situaci, kterou považoval za ožehavou. Sám vyzýval umělce, aby sochu urychleně dokončil. Další diskuse s investory zakázky se stávala stále ostřejší a slova méně vybíravá. Zkušený Rodin jako by nevěděl kudy kam. Sliboval dodání, ale termíny stále oddaloval.

Po dlouhých letech práce stál pořád na počátku. Část komise hrozila sankcemi, zejména vrácením vyplacené zálohy.

Podruhé navštívili literáti umělcův ateliér a „beztvará hmota“, co tam viděli, jen zvýšila jejich deziluze. Většina byla rozzuřena. Jean Aicard využil veškerý diplomatický talent, aby zabránil katastrofě.

Až na jaře 1898 dostala socha definitivní podobu – stojící Balzac zahalený do županu, ve kterém kdysi rád pracoval. Už zmíněný Rilke evropskému publiku zprostředkoval zrození sochy jako součást bolestného tvůrčího procesu. Pateticky napsal: „Rodinova vize pomalu rostla od formy k formě. Nakonec ho spatřil. Viděl rozložitou vykročivší postavu, jejíž tíha se ztrácela ve splývavých záhybech pláště. Vlasy se opíraly o silnou šíji a do nich zvrácen ležel obličej, zírající a opojený představami, překypující tvůrčí mocí – tvář živlu. Bylo to vzepětí tvůrčí moci, hrdost, závrať a opojení.“

To, co Rodin vytvořil, připomínalo menhir, vztyčený pravěký kultovní kámen, ozvláštněný jen tím, že jeho vrchol získal podobu tváře ostře řezaných rysů s mohutnými prameny rozcuchaných vlasů. Obličej působil téměř jako karikatura a sama socha měla pro kultivované Francouze nezvyklou expresivní nadsázku.

Třímetrový model připravený k odlití do bronzu představil Rodin v roce 1898 na výtvarném salónu v Paříži. Lidé šíleli. Dejte pryč to zesměšnění Balzakovy velikosti! Už nejen literáti prohlašovali, že socha nemá nic společného s důstojným pomníkem. Skandál se z intelektuálních kaváren přesunul do ulic velkoměsta. Srandu z Balzaka měla celá Paříž.

Dílo vypadalo pro většinu jako monstrum, a dokonce i dnes tak na některé diváky působí. Pro Francii, kterou jitřila a rozdělovala Dreyfusova politická aféra, byl Rodinův Balzac jen přilitím oleje do ohně svárů a konfliktů.

Zástupci Société des gens de lettres sdělili Rodinovi, že sochu odmítají, protože se v ní Balzac nedá vůbec poznat. Sochař jim odpověděl otázkou: „Co znamená fakt, že se sobě nepodobá? Pro mě je moderní sochařství něco zcela jiného než fotografie.“

Rodin sám byl přesvědčen o tom, že jeho Balzac si zaslouží úctu: „Nic z toho všeho, co jsem dosud udělal, mne tolik neuspokojovalo, neboť nic mě nestálo tolik námahy, nic nepředstavuje do té hloubky podstatu toho, co považuji za tajemství svého umění.“ To bylo jeho vyznání.

Ozvali se umělci, kteří sochaře bránili, a objevili se také potenciální zájemci o zakoupení díla, Rodin si však ponechal dokončený model jen pro sebe a v jeho ateliéru v Meudonu se stal nepřehlédnutelným symbolem nepochopení jeho modernosti.

Až dlouhých 13 let po smrti sochaře v roce 1930 byl model odlit do bronzu a o devět let později se objevil na křížení na bulváru Raspail v srdci Paříže. Sochu získala dokonce i Praha. V roce 1935 ji v sádře koupilo Sdružení přátel Moderní galerie a v roce 1970 byla odlita do bronzu. Dnes se nachází ve vstupní hale Veletržního paláce, sídle sbírky moderního a současného umění Národní galerie. Balzaka tak mine každý, kdo sem vstoupí.

Peter Kováč