Montmartre znamená v českém překladu Hora mučedníků. Důvodem k pojmenování se stala událost ještě z pohanských dob, kdy na kopci nad Paříží byl se svými dvěma společníky popraven biskup a křesťanský misionář Diviš, pozdější svatý patron francouzského království. Na přelomu 19. a 20. století se Montmartre stal proslulou čtvrtí nevázaného a bohémského života, což pochopitelně přitahovalo mnohé malíře a sochaře.
O jeho pověst jako místa zrodu moderního umění se postaral zejména Pablo Picasso, který se tam usadil v domě nazývaném Bateau-Lavoir (loď – prádelna), což byla dřevěná barabizna s několika ateliéry, víc skladiště než místo k pohodnému životu. V létě v interiéru bývalo nesnesitelné horko, v zimě přes noc zmrzl nedopitý čaj v šálcích. Právě v Bateau-Lavoir Picasso a Braque společně vymysleli kubismus, Picasso tam namaloval Avignonské slečny, asi nejslavnější obraz 20. století.
Bateau-Lavoir se stal v závěru roku 1908 dějištěm banketu na počest malíře Henriho Rousseaua přezdívaného Celník podle jeho bývalého zaměstnání, kdy se jako zřízenec podílel na výběru daní z potravin dovážených do Paříže. Na improvizovanou slavnost se vzpomínalo jako na nejbouřlivější oslavu moderního umění v dějinách Montmartru.
Banket zorganizoval sedmadvacetiletý Picasso. Svůj ateliér, kde vždy panoval neuvěřitelný nepořádek, ozdobil různými girlandami, na které zavěsil rozsvícené lampióny. Sousední prostory ostatních malířů proměnil v pánskou a dámskou šatnu. A na viditelném místě instaloval trůn pro Celníka, což byla obyčejná židle na vyvýšeném pódiu z beden. Část mejdanu na něm Rousseau k pobavení ostatních prospal, dokonce mu ani nevadilo, že mu na hlavu celou dobu kapal vosk svíčky z jednoho lampiónu.
O tom, co se v Picassově ateliéru dělo, máme několik svědectví. V lednu 1914 vyšlo číslo proslulé literární revue Les Soirées de Paris věnované zemřelému Celníkovi, kde byla otištěna i několikastránková reportáž uměleckého kritika Maurice Raynala nazvaná Le Banquet Rousseau. Ještě podrobnější zprávu sepsala Picassova tehdejší milenka Fernande Olivierová a najdeme ji v jejích pamětech, jež vyšly také česky pod názvem Picasso a jeho přátelé.
Olivierová si Rousseaua pamatovala jako přihrblého dobráka, spíše cupitajícího než chodícího, z jehož tváře vyzařovala laskavost. Bylo snadné uvést ho do rozpaků, kdy se celý červenal. Všemu prý přitakával, protože se bál říci ostatním svůj úsudek.
Společnost na banketu byla různorodá. Malíři jako Georges Braque a Marie Laurencinová, básníci a literáti Guillaume Apollinaire, Max Jacob, André Salmon, René Dalizev a Gertrude Steinová. A také sběratelé umění a obchodníci s obrazy, kteří se od ostatních lišili tím, že přišli ve společenských oděvech.
Pár hodin se čekalo nejen na Celníka, ale i na objednané jídlo. Picasso totiž spletl data, takže kuchaři podle dohody přivezli pohoštění až druhý den. Improvizovaně se tak po okolních hospodách sháněl alkohol a něco k zakousnutí. Nakonec všeho bylo dost. Mladou Laurencinovou tak opili, že spadla do dortů přinesených z cukrárny. A André Salmon z nudy usilovně žvýkal mýdlo, takže se mu z pusy valila pěna. Pak to konečně nastalo.
„Do velkého hluku zaznělo trojité diskrétní zaklepání na dveře. Po něm oka -mžitě ustal všechen šum a rozhostilo se mlčení. Někdo otevřel. Za dveřmi stál Celník, na hlavě měl měkký plstěný klobouk, v levici hůl a v pravici housle.“ Maurice Raynal, který příchod oslavence popsal, k tomu dodal, že kdyby se Rousseau takto sám namaloval, byl by to jeden z jeho nejdojemnějších obrazů.
Celník hrál přítomným na housličky, které údajně působily jako nástroj pro dítě, zařadil i vlastní skladby, protože se cítil nejen malířem, ale také hudebníkem, spisovatelem a dramatikem. Po usazení na trůně mu vzdal poctu oslavnou básní Appollinaire. Rousseau byl dojat a z vděčnosti Picassovi řekl: „My dva jsme největší malíři své doby, ty v egyptském stylu, já v moderním.“
Oslava Henriho Rousseaua byla pro mnohé skandálem. Kritikou byl obecně považován za podivína, který maloval obrazy jako žáček z obecné školy, psalo se o něm jako o dobráku bez talentu, jeho obrazy se označovaly za nezávažné hlouposti, dojemné svojí nešikovností.
Celník měl opravdu pozoruhodné pracovní metody. Kompozice dělal často podle fotografií, vegetaci svých džunglí maloval tak, že zvětšil do gigantické velikosti rostliny, které znal z pařížské botanické zahrady. Apollinaire vzpomínal, že maloval jeho portrét tak, že si detailně změřil nos, ústa, uši, čelo, ruce i celé tělo a ve zmenšených proporcích se míry snažil přenést na plátno. Ač mu básník opětovně seděl modelem, portrét se mu nakonec vůbec nepodobal. Ale proč právě z Rousseaua v Bateau-Lavoir udělali krále moderního umění?
A vtírají se i jiné otázky. Byl banket k oslavě Celníka pouhou fraškou? Šlo o Picassovu snahu pobavit sebe a své publikum naivním blouznivcem, který neměl žádnou výtvarnou školu a sám se naučil malovat tím, že vytvářel kopie slavných mistrů v Muzeu Louvre?
Faktem je, že před banketem si Picasso koupil v bazaru za směšných pět franků rozměrný portrét ženy a vetešník mu prý řekl: „Obraz je od malíře jménem Rousseau, plátno je však dobré, třeba se vám bude hodit.“ Španěl ale dílo nepřemaloval a vystavil ho na čestném místě v Bateau-Lavoir. Také Picassův současník malíř Robert Delaunay byl Celníkem fascinován a pro svou matku hraběnku Berthe de Delaunay u něj objednal obraz Zaklínačka hadů, který mystikou překonává i obrazy surrealismu. Mezi mladými umělci měl Rousseau respekt.
Ale možná bylo důvodem slavnosti i něco jiného. Picasso za soupeře vždy považoval o dvanáct let staršího Henriho Matisse. Banket na počest Rousseaua mohl být součástí jeho promyšlené strategie, jak odvrátit pozornost publika od Matisse k někomu jinému, jehož trůn největšího z umělců by pak se vším všudy převzal právě Picasso. Jako v mnoha dalších případech v dějinách umění nám však k objasnění skutečných pohnutek zbývají jen hypotézy.
Peter Kováč
Doporučená literatura:
Maurice Raynal, Le Banquet Rousseau, v: Les Soirées de Paris 1, 1914; Fernande Olivierová, Picasso a jeho přátelé, Praha 1949; Guillaume Apollinaire, O novém umění, Praha 1974.
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru