dějiny umění detailskandály v umění: zatčení sochaře gutfreunda

Skandály v umění: Zatčení sochaře Gutfreunda

Na jaře 1914 vyrazil český sochař Otto Gutfreund do Paříže a 1. srpna se na policii přihlásil k trvalému pobytu s přesvědčením, že se ve Francii usadí a bude se tam živit jako sochař. Několik dní předtím – 28. července – vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku jako odvetu za zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky v Sarajevu.

Gutfreunda tak zastihla v Paříži první světová válka. Dlouho neváhal. Už 25. srpna 1914 dobrovolně nastoupil do francouzské armády a byl zařazen do cizinecké legie. Po nezbytném výcviku ho o měsíc později nasadili s dalšími Čechy do bojů v oblasti Artois a v Champagni, kde válka byla nejkrvavější.

Sám sochař vzpomínal, že z jejich jednotky přežila jen hrstka. Nejvíc litoval těch, kteří padli do německého a rakouského zajetí. Vojín Gutfreund bojoval za Francii velmi statečně a odvážně. V květnu 1915 ho za bojové zásluhy povýšili na desátníka. Pak ale ve Francii vyšel tzv. Bérangerův zákon, který určoval, že obyvatelé Německa a Rakouska-Uherska nesmějí nadále sloužit ve francouzské armádě.

Gutfreund a jeho druhové protestovali. Žádali, aby byli jako spojenci proti společnému nepříteli vyjmuti z cizinecké legie a jako česká jednotka zařazeni do francouzské armády. Nadřízení brali jejich požadavky jako rebelii. Český poručík Ivan Štafl jako iniciátory protestu označil desátníky Gutfreunda, Zdeňka Rumla, Josefa Tamchynu a Miroslava Šimsu. Z hrdinů se stali zrádci. V dubnu 1916 byl Gutfreund v Lyonu společně s dalšími třemi Čechy zatčen a v květnu je eskortovali do internačního tábora v Saint-Michel-de-Frigolet v oblasti Bouches-du-Rhône na jihovýchodě Francie.

Gutfreund se 25. října 1916 obrátil dopisem přímo na francouzského ministra války, kde uvedl, že byl umístěn v táboře mezi Němce a Rakušany, kteří rychle poznali, odkud je a že bojoval ve francouzských službách. Takže byl všemi považován za zrádce a věznitelé i vězni se podle toho k němu chovali. Svoje internování považoval za velkou nespravedlnost.

V dopise na ministra naléhal, aby byl co nejdříve propuštěn nebo alespoň prozatímně poslán do tábora s mírným režimem, kam byli umístěni ti, kteří prokázali své sympatie k Francii a Francouzům. Také prosil, aby v případě výměny zajatců nebyl za žádných okolností předán do Rakouska-Uherska, kde by ho neminul tvrdý trest jako vlastizrádce.

Gutfreund se obával také postihu rodičů doma ve Dvoře Králové nad Labem. „Když jsem se stal francouzským válečným dobrovolníkem, přijal jsem všechna možná osobní rizika, nabídl jsem svůj život Francii. Ale doufal jsem, že tento čin nebude prozrazen rakouským úřadům před konečným vítězstvím a osvobozením Čech z rakouského jha. Doufal jsem, že tím budu moci ušetřit rodiče nejhoršího pronásledování, jemuž by byli vystaveni v případě, že by se rakouská policie dozvěděla, že bojuji na straně spojenců.“

Žádost byla zamítnuta. Gutfreund zůstal dál v Saint-MicheldeFrigolet. Život tam nebyl jednoduchý. Koncem října 1916 se musel obrátit na prefekta departementu Bouches-du-Rhône s prosbou o poskytnutí zimního odění, protože šatstvo, které dostal před šesti měsíci, už bylo doslova na hadry.

Sochař se nevzdával. Domáhal se také pomoci u malíře Františka Kupky, který byl předsedou výboru České kolonie v Paříži. Kupka nicméně jednal natolik opatrně, že vše zůstávalo při starém. V dopise psaném nejspíše přímo Kupkovi dal Gutfreund plně průchod svému vzteku: „Jsem rád, že jste se radil o mém případu s hlavním inspektorem, kterému jsem předtím psal. Nechápu však, že váš rozhovor mohl mít tak hubený výsledek. Jestli skutečně považuje mé zavření za tak smutnou záležitost, ať se postará, aby mě pustili. Všechno ostatní jsou báchorky. Apokud s tím jsou některé problémy, napište jaké, mám už dost všech tajností.“

Gutfreund si francouzským přátelům na Kupku stěžoval. Básníkovi Alexandru Mercereauovi napsal v říjnu 1916: „Uznávám, že jsem se snad nechal trochu příliš unést proti Kupkovi, ale byl jsem zoufalý z jeho jednání vůči mně.“ Napsal tehdy i dopis svému učiteli, sochaři Antoinovi Bourdelleovi, u kterého v Paříži studoval v letech 1909–1910: „Už teď vidím, že všechno, co jsem dělal, bylo k ničemu. Takoví Němci, kteří si vzali Francouzky nebo sloužili v legii v Africe, jsou v táborech s mírným režimem, což je jistě správné, mně to však bylo odepřeno jako ostatně všechno, oč jsem vůbec kdy žádal.“ Bourdelle zatčení svého žáka považoval za politováníhodný omyl.

Až koncem roku 1917 se Gutfreund po nekonečném čekání dostal do tábora s mírnějším režimem v Blanzy v Burgundsku. Definitivně byl z internace propuštěn 29. ledna 1919, tj. tři měsíce po vzniku samostatného Československa. Francii opustil v létě 1920.

Žijeme však v Česku, kde patří k tradici, že ti, co přežívali v závětří, po čase relativizují dobré a ušlechtilé činy těch, kteří se v osudové chvíli zachovali statečně. Takže vyvstala kdesi v temném zákulisí otázka, zda Gutfreunda Francouzi neuvěznili oprávněně.

Básník a publicista Richard Weiner už v srpnu 1919 otiskl v Lidových novinách rozsáhlý článek, který bránil Ottu Gutfreunda a jeho tři bývalé spolubojovníky Rumla, Šimsu a Tamchynu. Jediné „provinění“, kterého se podle něj zmínění dopustili, bylo, že žádali svoje nadřízené v cizinecké legii, aby byli považováni za Čechy a nikoliv za Rakušany, aby byli přiděleni k řádným francouzským plukům a aby s nimi bylo ve Francii jednáno jako s příslušníky spojeneckého národa. Weiner končil obhajobu slovy: „Trpěli nevinně. O to utrpení měla by být naše úcta k nim větší než k ostatním.“

Článek poslal Otto Gutfreund jako přílohu ke své žádosti na ministerstvo národní obrany, kde se domohl přiznání statusu legionáře. Odvaze a statečnosti českých vojáků za první světové války pak věnoval úchvatné reliéfy na fasádě Banky československých legií (Legiobanky), kterou v Praze Na Poříčí postavil architekt Josef Gočár. Štěstěna však Gutfreundovi nadále nepřála. V červnu 1927 se velikán české sochařské avantgardy utopil ve Vltavě poblíž Střeleckého ostrova. Bylo mu pouhých třicet šest let.

 

Peter Kováč

 

Doporučená literatura:

Jiří Šetlík, Otto Gutfreund: zázemí tvorby, Praha, Odeon 1989; Jiří Šetlík a Václav Erben, Otto Gutfreund, Národní galerie Praha 1995.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru