historie detailstanda chládek: mayské kánoe a vodní cesty (kapitola z knihy nesmrtelní mayové)

STANDA CHLÁDEK: Mayské kánoe a vodní cesty (kapitola z knihy Nesmrtelní Mayové)

Nesmrtelní Mayové – tak se pracovně jmenuje rukopis knihy, kterou připravil Čech žijící trvale v USA Standa Chládek. Ing. Chládek, vystudovaný chemik, nejprve proslul jako sportovec. Na divoké vodě s manželkou Emou (C2mix) v letech 1955-1966 vyhráli mistrovství světa a 2x mistrovství Československé republiky ve vodním slalomu a ve sjezdu na divoké vodě. Ve 32 letech odešel do USA a intenzivně se začal zajímat o dávné indiánské obřady a šamanské praktiky. Česky vydal v roce 2014 obsáhlou knihu Rituální jeskyně starých Mayů: cesta za tajemstvím mayských podsvětních mýtů, kde shrnul řadu svých vlastních výzkumů z mexického podzemí. Pak následovala pozoruhodná kniha Po stopách lovců velryb v severním Pacifiku, kterou nakladatelství Pavel Mervart vydalo v roce 2016. Pro svoje Nesmrtelné Maye Chládek hledá českého nakladatele. Z knihy zde s jeho svolením přetiskujeme jednu z kapitol věnovanou mayským plavidlům. Nakladatelství, které by mělo zájem, se na nás může obrátit ohledně kontaktu na pana Chládka!

 

1. Mayské kánoe a plavba po řekách a mořích

Mayská oblast Střední Ameriky, která zahrnuje jižní Mexiko, Yucatán, Belize, Guatemala a západní část San Salvadoru a Hondurasu je obdařena množstvím vodních toků a jezer. Na severu je tato oblast ohraničená Mexickým zálivem a Karibským mořem. Mayové už od nepaměti používali kánoe pro dopravu po řekách a moři. Ve vnitrozemí plném vodních toků a zarostlým neprostupnou džunglí, používání kánoí dávalo smysl.  Kánoe byly používány k dopravě nákladu a osob, komunikaci, válečné výpravy, rybolov a měly i pro Maye veliký mytologický význam (viz dále).

O designu mayských kánoí víme poměrně málo. Pokud je mi známo, dochovala se pouze jedna kánoe z ranně klasického období (Obr. 1), i když neúplná, vykradači jeskyní ji přeřízli na půl). Byla nalezena v jeskynní hrobce neznámého vládce poblíž klasického města Uxbenka v jižním Belize (Prufer, 2007). Účel této kánoe byl zřejmě mystický, byla určena k dopravě mrtvého vládce po ponorné řece do mayského podsvětí, zvaného Xibalba, které bylo považováno za vodní říši (viz dále).

Kánoe byly vyráběny vydlabáním stromů, zřejmě různé velikosti, menší kánoe (délka 4-6 metrů, šířka do 1 metru) se používaly pro plavbu ve vnitrozemských vodách, mořské kánoe byly mnohem větší a až 2.5 metrů široké (Obr. 2). Zobrazení na klasické keramice dost odpovídá malým keramickým modelům (hračkám), či modelům vyřezaným z kostí kapustňáka. Na modelech vidíme čluny s plochým dnem a spíše kolmými stranami, často s platformami na přídi a zádi. Účel těchto platforem není známý. Na některých zobrazeních z klasického období jsou tyto platformy ohnuté směrem dolů; nám dnes také z neznámých důvodů. V některých starých zobrazeních jsou vidět kánoe s vysokou přídí a zádí (Obr. 3), někdy zřejmě dekorovanými. Nelze říci, zda se jedná o realistické zobrazení; v některých případech, kdy kánoe mají nestvůrné přídě, se může jednat o metaforické zobrazení nadpřirozené bytosti. Všechny kánoe vypadají poměrně mělké (Hammond, 1981). Ačkoliv nové kánoe ve Střední Americe se často zhotovují z prken (Obr. 4), kánoe vydlabané z kmenů jsou občas k vidění, zejména v odlehlých místech (Obr. 5). I ty připomínají staré modely, či lodě zobrazené na klasické keramice. Na mnohých keramických scénách (ale ne na všech) jsou pádlaři portrétováni ve stoje. Viděl jsem dnešní Maye na pralesních vodách pádlovat v této posici, používajíce velmi dlouhá pádla s jedním listem (Obr. 6). Když jsem se osobně zkoušel pádlovat ve stoje úzkou mayskou kánoi vydlabanou ze stromu na jezeře Yaloch v guatemalském Peténu (mimochodem plném krokodýlů), zjistil jsem, že mohu sotva udržet rovnováhu. Je však pravděpodobné, že velké nákladní či válečné kánoe byly pádlovány v sedě.

V klasickém období (cca 250 AD-900 AD) se mayská civilizace soustředila do vnitrozemí a mořské cesty byly napojeny na síť vnitrozemských říčních cest. Na příklad následné mořské cesty byly kritické pro dopravu minerálů (žula, obsidián, jadeit, pyrit, hematit, atd.) z nerosty-bohaté guatemalské vysočiny, které se dostaly k pobřeží plavbou po Río Motagua na východě mayské oblasti či po Río Usumacinta na západě (Chládek, 2014). Na druhé straně, důležitým vývozním artiklem z přímořských oblastí do vysočin byla především sůl, nížiny též poskytovaly med, peří z ptáků, keramiku. Všechno toto zboží se rozdělovalo podle pobřeží celé mayské oblasti.

Moře bylo pro Maye tajemnou říší na okraji světa, inspirující k obdivu i bázni z nadpřirozené síly, zahrnující hurikány, mořské obludy a potopy. Mayové byli obklopeni mořem ze všech stran a viděli jej jako zdroj obojího, života a nebezpečí. Jelikož v mayských představách byl svět obří želva nebo ještěr, plovoucí na vodě, moře pro ně hrála hranici podsvětí (Finamore a Houston, 2010). Moře se vztahovalo k podsvětí, jehož vstupy byly jeskyně, cenotes, jezera, močály a řeky. Kámen, vytěžený ze dna moře pocházel v mayských představách z podsvětí; proto stéla, dnes v yucatánském městě Dzibichaltún, vyřezaná z kamene z mořského dna byla zvláště posvátná. V mayských představách bylo moře obojí, místo stvoření a podsvětí. Tedy není divu, že Mayové považovali kánoe za dopravní prostředky, ve kterých jejich vznešení mrtví cestovali do podsvětí, aby se znovu narodili (viz dále).

Po materiální stránce, moře bylo pro Maye nejen zdrojem obživy (ryby, kapustňáci, mušle, atd.), ale i rituálních náčiní, jako hroty z páteře rejnoků (na prolévání krve), ostnatky Spondylus princeps (zdroj halucinogenů, dekorace), ostatních lastur, atd. A pak ovšem bylo moře důležitou dopravní cestou k přepravě nákladů na kánoích, kterou doplňovaly říční dopravní trasy.

První písemná zmínka o mayských kánoích se týká plavby po moři a pochází z roku 1502. Kryštof Kolumbus při své čtvrté výpravě do karibské oblasti se setkal u pobřeží dnešního Hondurasu s velkou mayskou obchodní kánoí, poháněnou 25 pádlery. Kánoe byla vydlabaná z obřího stromu (asi ceiby) byla naložena velkým nákladem zboží, mezi jiným bavlněnými plášti, košilemi bez rukávů, nabarvenými a vyšívanými, dlouhými dřevěnými meči s obsidiánovými hroty, měděnými sekerkami, zvonky, atd. Důležitou součásti nákladu byly i kakaové boby, které Mayové používali k přípravě nápoje určeného pro elitu, ale také jako formu peněz. Uprostřed kánoe byl vybudován přístřešek, pokrytý palmovými listy, ten umožnil ochranu před deštěm, sluncem a vlnami. Pod nim seděly ženy a děti a byl i ukrytý náklad. Posádka kánoe byla zřejmě na obchodní expedici do oblasti dnešních honduraských Bay Islands, mohla přijet až od pobřeží Yucatánu.

Mayové pádlovali na velkých kánoích vydlabaných ze stromů podle celého pobřeží Yucatánského poloostrova, od Laguna Terminos v Mexickém zálivu až do západního Hondurasu (Obr. 7). A to nejméně již od pozdního předklasického období (300 BC do 250 AD) jak svědčí archeologické nálezy v několika přístavech na yucatánském a belizském pobřeží, jako na příklad Cancun či Moho Cay v ústí Belize River (McKillop, 2010).  V téže době se vyvinulo významné obchodní středisko v lokalitě Cerros, které bylo plně závislé na mořském obchodu. Ještě dnes je v Cerros (ležícím na ostrově poblíž ústí New River na severním pobřeží Belize) viditelný dobře zachovaný kamenný dok, kde přistávaly kánoe a byly i vykládány(Obr. 8). Další ranně klasické přístavy byly dokumentovány na východní části Yucatánského poloostrova, a především v jižním Belize (Barrett a Guerjan, 2006; McKillop, 2010).

V klasickém období (cca 250 AD-900 AD) se mayská civilizace soustředila do vnitrozemí a mořské cesty byly napojeny na síť vnitrozemských říčních cest. Na příklad následné mořské cesty byly kritické pro dopravu minerálů (žula, obsidián, jadeit, pyrit, hematit, atd.) z nerosty-bohaté guatemalské vysočiny, které se dostaly k pobřeží plavbou po Río Motagua na východě mayské oblasti či po Río Usumacinta na západě (Chládek, 2014). Na druhé straně, důležitým vývozním artiklem z přímořských oblastí do vysočin byla především sůl, nížiny též poskytovaly med, peří z ptáků, keramiku. Všechno toto zboží se rozdělovalo podle pobřeží celé mayské oblasti. Mayové se zřejmě plavili blízko břehu a nepotřebovali znalost složitější navigace po otevřeném moři. Výjimkou musela být plavba na ostrov Cozumel, oddělený od severovýchodního pobřeží Yucatánu 20 km širokým průlivem se silnými mořskými proudy. Ostrov Cozumel byl významným poutním místem, zejména pro mayské ženy, které na něm uctívaly Ixchel, bohyni měsíce a plodnosti. Překročit tento průliv v kánoích musel být obtížný až hazardní úkol. Poutníci, přicházející z daleka se naloďovali na kánoe v přístavech Xcaret a Xamanhá (dnešní Playa del Carmen).

V poklasické době (900 AD až do španělského vpádu začátkem 16. století) význam mořských cest dále vzrostl, protože centrum mayské civilizace se posunulo, po kolapsu klasické civilizace ve vnitrozemí, na mořské pobřeží zejména Karibského moře. Spojení říčních a mořských cest, které bylo funkční po dlouho dobu v podstatě skolabovalo, poté co se vnitrozemská mayská města prakticky vylidnila. Na severu mayské oblasti to byla především města Chichen Itzá, Tulum a později Maypan, které byly závislé na mořském obchodu. Ačkoliv město Chichen Itzá leží ve vnitrozemí, bylo spojeno s mořem skrz svůj přístav Isle Cerritos. Malý ostrov Isle Ceritos leží zhruba v poloviční vzdálenosti od západního i východního pobřeží Yucatánu a byl důležitým místem určení pro cenný náklad přicházející po moři od západu či východu. Ke zboží patřil obsidián ze středního Mexika, „skelná“keramika ze západní Guatemaly, tyrkys z amerického Jihozápadu (Arizony či Nevady), jadeit z údolí řeky Motagua (Guatemala) a zlato z Costa Ricy či Panamy. Náklad z kánoí byl v přístavu přeložen na nosiče, kteří ho dopravovali do 90 kilometrů vzdáleného Chichen Itzá (Mayové neznali nákladní zvířata!). Na severozápadním pobřeží Yucatánu v Mexickém zálivu fungoval ve stejné době další důležitý přístav na ostrůvku Uaymil, který byl zřejmě využíván jako odpočinková stanice pro posádky kánoí připlouvající ze západu. Je zajímavé, že v obou těchto přístavech se nalézala architektura, která připomínal miniaturu Chichen Itzá.

Není známo, zda Mayové kdy překročili 130 km široký Yucatánský kanál, který odděluje Yucatán od Kuby. Na druhé straně je pravděpodobné, že karibští Indiáni Taino, kteří používali větší kánoe než Mayové, občas přistávali na pobřeží Yucatánu. V koloniální knize Book of Chilan Balam of Chumayel (Kniha Chilama Balama čili Proroka jaguára na Yucatánu) je zaznamenáno, že „v roce 1359 se na pobřeží Yucatánu objevili nazí cizinci, kteří jedli lidi“. Možná, že náhodné přistání Taino na yucatánském pobřeží bylo pro Maye historickou událostí, která vstoupila do folkloru.

V klasickém období byly vnitrozemské vodní cesty centrální pro pohyb zboží a lidí, protože většina mayských středisek ležela v jejich dosahu. Povrchové řeky se nalézají především v jižní části mayské oblasti a všechny pramení ve vysočinách. Severní část Yucatánského poloostrova, která je krasovou plošinou úplně postrádá povrchové toky. Tam veškerou dopravu nákladů obstarávaly záda nosičů. Důležitost vnitrozemních vodních cest je již patrná z dopisů, které posílal Hernán Cortés císaři Karlovi V. v letech 1519 až 1526. Během průzkumu terénu při své výpravě z Campeche od Honduraského zálivu, byl Cortés opakovaně frustrován, protože nenalezl cesty či aspoň pěšiny skrz džungli. Mayové cesty nepotřebovali, většinou cestovali po vodě – v kánoích.

Tepnou mayské sítě říčních cest, byla řeka Río Usumacinta a její přítoky. Ta v části svého toku tvoří hranici mezi mexickým státem Chiapas a guatemalským Peténem. Ve volném českém překladu zní jméno této řeky jako „Řeka posvátné opice“, jistě odvozené od hojných vřešťanů, obývajících i dodnes džunglové břehy této řeky. Jiné, moderní přízvisko této řeky je „Řeka ruin“, jelikož v jejím okolí, či přímo na jejích březích se nalézá velký počet zřícenin mayských měst, zejména pak dvě ruiny velikých „královských“ měst, Yaxchilán (v Mexiku) a Piedras Negras (v Guatemale), rivalů po trvání většiny klasického období (Martin a Grube, 2008). To mimo jiné ukazuje, že řeka byla v klasické (zřejmě i před-klasické) době Mayi hojně používaná jako dopravní tepna. Río Usumacinta, která fyzicky odděluje Yucatán od mexické pevniny je největší řekou Mexika (dlouhá 1,000 km) a šestou největší řekou Latinské Ameriky odvodňuje obrovské území Mexika a Guatemaly o rozloze 106,000 km2. Řeka vzniká soutokem Río Pasión and Río Salinas (také zvaná Chixoy), které obě pramení v guatemalských Kordillerách.

Vodní cesta pokračovala proti proudu jedné z jejich zdrojnic Río Pasion až do města Cancuen, kde byl náklad z kánoí přeložen na nosiče. Cancuen sloužil nejen jako překladiště nákladů, ale také jako producent luxusního zboží vyráběného ze surovin z vysočiny (jako na příklad z jadeitu, hematitu či pyritu) a jako takový kvetl během celého klasického období a přežil déle než ostatní klasická města. Dále pak pokračovaly pěší stezky do mayských měst ve vysočině. Celá tato obchodní stezka, říční a pěší se nazývala Velká západní cesta a byla v provozu až do pozdního klasického období, kdy vnitrozemská města zanikla (Obr. 9). Obě mayské „supervelmoci“ Tikal a Calakamul během klasické éry soupeřily o ovládnutí této obchodní cesty, zejména její střední části (Chládek, 2014).

Asi 14 kilometrů na jihovýchod od Cancuénu, proti proudu zdrojnic Río Pasion se nachází obrovský jeskynní systém Cueva Candelaria. Jeskyně se nacházely poblíž hlavní obchodní cesty, kterou putovali obchodníci, nosiči a další pocestní po tom co vystoupili z lodí v Cancuenu. Je vysoce pravděpodobné, že stejnou cestou se ubírali poutníci, kteří mířili do jeskyní, jako posvátnému místu. Řeka Candelaria, která teče na východ, zde vstupuje do 25 kilometrů dlouhého jeskynního komplexu, kde se nacházejí čtyři veliké říční jeskyně (obr. 10). Řeka pak do jeskynního systému celkem sedmkrát vstupuje a zase z něj vytéká. Jeskyně mohly mít souvislosti se „Sedmi jeskyněmi stvoření“ nebo „Sedmilistou jeskyní“ Teotihuacánu, což by vysvětlovalo zjevně posvátný charakter jeskyní Candelaria coby možného místa, odkud pocházelo lidstvo. Řeka Candelaria protékající podzemními prostorami se nakonec vynoří z poslední z nich, v jeskyni Los Nacimientos, a spojí se s řekou San Simon. Ta se nakonec se vlévá do řeky Pasión, která se posléze promění v mocnou řeku Usumacinta. Starým Mayům nemohlo uniknout, že jeskyně představovaly místo, kde se rodí řeky Pasión-Usumacinta, hlavní říční systém mayské oblasti (Chládek, 2014).

Po celých 200 km pod soutokem těchto dvou zdrojnic (Río Pasión a Río Salinas, na soutoku leží ruiny mayského města Altar de Sacrificios) má řeka jen jednu velikou peřej a několik menších, jinak je klidná i když většinou se silným proudem. Němým svědkem někdejších mayských kanoistů jsou petroglyfy vyryté na plochých skalních plotnách na břehu řeky Lacantun, poblíž soutoku s mocnou Usumacintou; posádky nákladních kánoí zde zřejmě pravidelně zastavovaly na písečné pláži, řídké na březích řeky (Obr.11 a 12). Dále po proudu se rozkládají skvělé ruiny královského města Yaxchilán, vystavené v kopcovitém meandru řeky (Obr. 13). Yaxchilán, který zaujímal báječnou obranou posici, obklopen ze tří stran řekou, na které měl navíc na protější straně strážnou stanici, byl na říční plavbě stoprocentně závislý: v okolí města nebyla žádná zemědělská půda a základní mayská plodina, kukuřice, musela být dovážena po vodě-na kánoích. Za nízkého vodního stavu se nalézalo městské přístaviště na rozsáhlé písečné pláži, kde kanoisté uvazovali své lodě ke kotevním balvanům (Obr. 14, Canter, 2007; Canter a Pentecost, 2007). Odtud mohli pak návštěvníci vstoupit do ceremoniálního centra města, které bylo vybudováno na aluviální planině a pahorcích nad řekou. Yaxchilán vedl dlouhé války se svým soupeřem dále po proudu řeky, městem Piedras Negras, které vyvrcholily v roce 808 definitivní destrukcí Piedras Negras (viz dále). Vzdálenost mezi těmito dvěma městy, která soupeřila o nadvládu nad říční cestou, je asi 60 km. Mezi těmito dvěma městy se také nalézá zmíněná velká peřej, dnes zvaná Chicozapote Falls.  Mayští kanoisté zřejmě byli schopni ji sjíždět po proudu a proti proudu překonávat pomocí „ručkování“ po lanech, uvázaných okolo skalního sloupu nad peřejí.

Jedno z nejvýznamnějších mayských měst, které leží na řece Usumacintě je guatemalské Piedras Negras. To se nachází několik kilometrů proti proudu od začátku velké peřeje ještě nad soutěskou Iguanas Canyon, dnes zvané Canyon Cola del Diablo („Kaňon ďáblova ocasu“). V říčním přístavu tohoto města, El Porvenir (který se nalézá asi 4 km po proudu od města) začínala první dlouhá portáž, obcházející divoký Iguanas Canyon. V El Porvenir jsou také na řece naposledy k vidění (při nízkých vodních stavech) tak zvané kotevní kameny, ke kterým Mayové přivazovali kanoe. Tyto balvany, z měkkého vápence mají v sobě vyryté hluboké drážky od „kotevních“ lan (Canter a Pentecost, 2007).

Mayské jméno pro Piedras Negras bylo Yokib, což znamená ve volném překladu „Vstup nebo Portál“. Nedaleko ruin města byl nedávno objeven v hluboké džungli obrovský, stromy zarostlý závrt (cenote), o průměru ca 100 metrů. Na jeho dně se našly lidské kostry – zřejmě pozůstatky obětovaných jedinců – a další obětiny. Byla tato propast považována Mayi za vstup do podsvětí, Xibalba jako v mnoha jiných případech? Či, snad pravděpodobněji, byl vstupem do podsvětí, Yokib, portál Iguanas Canyon, kde se řeka zdánlivě ztrácí v úzké štěrbině a v divokých peřejích (raudal) a vírech (remolinos) a kde proud žene pod vykotlané skalní stěny do temnot vodních jeskyní.

Kánoe se plavily po řece v obou směrech, zejména pak v době, kdy byl vodní stav nižší a kánoe mohly snadněji postupovat proti proudu. Fluktuace vodního stavu na této řece (na které nestojí žádná přehrada) v závislosti roční době a zejména na dešťových srážkách na vysočině, jsou udivující a dosahují desítky metrů. Nicméně divoké soutěsky byly asi sotva navigovatelné pro mayské kánoe, zejména proto, že nebylo možné cestovat proti proudu. Tomu také nasvědčuje naprostá absence mayských osad či měst v oblasti kaňonů, právě tak jako kotevních kamenů. Zdá se, že Mayové obávané soutěsky nenavštěvovali, možná že z nich měli posvátný respekt, jako vstupu do obávané Xibalby. Nejméně dvě portáže soutěsek byly vedené horskými průsmyky, kde kanoisté ponechali těžké lodě a nosiči přenesli náklad. Na konci portáží musely být deponované další kánoe, aby expedice mohla pokračovat. V době častých válek mezi mayskými městy, byly portáže potenciálními místy konfliktu. Kterékoliv město, co kontrolovalo portáž mohlo kontrolovat provoz na řece a eventuelně se zmocnit přenášeného nákladu.

Iguanas Canyon, Kaňon leguánů začíná pod ústím jejího východního přítoku Río Chocolha (po proudu od města Piedras Negras). Kaňon má 600 metrů vysoké kolmé stěny a většinou v něm nelze přistát (Obr. 15). Řeka se prodírá pohořím Sierra Lacandon; vstupní škvíra, pozorovaná ze vzdálenosti cca 10 km na jih ze silnice Camino de Frontera vypadá jako by obr rozříznul horský masif mačetou. Po krátkém přerušení řeka vstoupí do druhého kaňonu, „San José Canyon“ s dalšími těžkými peřejemi a snad ještě ze zrádnějšími víry. Poté se řeka uklidňuje a meandruje bažinatými pláněmi mexického státu Tabasco, aby se po spojení s další velikou řekou Grivalja vlila do Mexického zálivu západně od Laguna de Términos. Po této části řeky se mayské kánoe mohly plavit bez obtíží, až do ústí řeky do Mexického zálivu.

 

2. Boj o nadvládu mezi mayskými městy v povodí řeky Usumacinty

Ve střední části toku Usumacinty, kde dnes řeka tvoří hranici mezi mexickým Chiapasem a guatemalským Peténem stála dvě důležitá, „královská“ města – Yaxchilán (Pa’Chan) a Piedras Negras (Yokib), která spolu po celou dobu trvání mayské civilizace nesmiřitelně soupeřila (Martin a Grube, 2008). Z písemných pramenů se dovídáme, že antagonismus mezi Yaxchilánem a Piedras Negras se datuje do nejstaršího údobí jejich existence. Válka mezi těmito antagonistickými království v ničem nepřipomínala „hvězdné“ rituální války mezi jinými mayskými městy, řízenými mimo jiné fázemi Venuše. V tomto případě šlo o nelítostný boj o území a kontrolu říční dopravy. Města leží zhruba 60 kilometrů od sebe přímo na Usumacintě a vzájemné hranice sfér vlivu se často měnily. Nicméně v 7. a zejména 8. století, takřka na soumraku mayského klasického období, vstoupila do hry další města, která zásadně ovlivnila situaci. Byla to od řeky poměrně vzdálené Toniná (Chládek, 2012, Obr.16) a Palenque (Obr.17), a pak i dodnes tajemné město Sak Tz’i  (Hernández et al, 2003). (POZNÁMKA 1) Hieroglyfické záznamy týkající se těchto konfliktů se většinou omezují na jména prominentních zajatců ve spojení se jmény vládců, kteří je snad i osobně zajali (Martin a Grube, 2008). O osudu těchto zajatců se obvykle nepíše, ale můžeme se domnívat, že jejich životní pouť většinou skončila na obětním kameni.

Během raně klasického období (250–600 po Kr.), kdy v centrech jako Yaxchilán a Piedras Negras povstávaly vládnoucí dynastie, byla politická moc omezena na poměrně malý okruh okolo královských měst. Mezi nimi byla většinou neobydlená a neschůdná země, která tvořila jakýsi nárazník zmírňující politické a ekonomické třenice mezi soupeři. Později, během pozdního klasického období, počínaje asi 7. stoletím, populace postupně rostla. Vznikala další centra, která pohltila dosavadní menší osady a byla podřízena hlavním dynastiím v Yaxchilánu a Piedras Negras. Oba městské státy se tak staly bezprostředními sousedy, což vedlo k zintenzivnění konfliktů (Zorich, 2011).  Ve stálých válkách mezi Yaxchilánem a Piedras Negras hrály velkou roli geografické vztahy, což je zdůrazněno nedávnými objevy obraných zdí a pozorovacích věží poblíž „vojenských stanic“ jako skalní pevnost La Pasadita a Tecolote, vybudovaných Yaxchilánem. Tato oblast ležela na „hranicích“ mezi územími obou soupeřích měst. Kamenné zdi, doplněné dřevěnými palisádami přepažovaly údolí a znemožňovaly nepřátelskému vojsku snadné pronikání horským terénem (Golden a Scherer, 2006; Zorich, 2011). Yaxchilán tak ovládal střední meandrující úsek řeky až po kaňon Chicozapote (Obr. 18). Tuto severní hranici na řece dále střežila vazalská centra jako Chicozapote, El Chile a Anaité. Pouze několik kilometrů po proudu byla dvě města, El Cayo (Yax Niil, na levém břehu Usumancity) a vojenská stanice Macabilero (na pravém břehu, přes řeku od El Cayo), o něž se opírala moc Piedras Negras. U Macabilera začíná dodnes existující pěší stezka, směřující na jihovýchod, která spojovala tuto oblast s Yaxchilánem. Byla chráněna pohraniční pevností La Pasadita, vazalem Yaxchilánu, vystavěnou na vrcholu kamenných věží, zhruba v půli cesty do Yaxchilánu (POZNÁMKA 2). Město La Mar, které bylo většinou vazalem Piedras Negras, leželo na západ od řeky, na úpatí vysočiny. Mělo důležitou strategickou polohu na křižovatce cest z vysočin do Palenque. Proto bylo cílem pozdějších útoků dalších dobyvatel Palenque nebo Toniny. Rozpínavost Yaxchilánu nesměřovala jen na sever, po proudu Usumacinty. Na jihozápadě byla terčem expanze království Bonampak (Obr. 19;Yak) a Lacanhá (Obr. 20), která se později spojila pod vládou jednoho panovníka.

Dlouhodobý konflikt mezi městy Piedras Negras a po proudu ležící Pomonou (která neleží přímo na řece) mohl mít původ v souboji o kontrolu vodní cesty a tedy portáží. Pomona však kontrolovala horskou pevnost Panhale, ležící v posledním kaňonu Usumacinty, Boca de Cerro (kde už je řeka klidná). Tato pevnost zřejmě kontrolovala říční plavbu po Usumacintě dále do nížin a k moři, kdykoliv ji mohla snadno „zaškrtit“. Proto asi vládci Piedras Negras zahájili dvě války proti Pomoně, v letech 792 a 794. Po druhém útoku byla Pomona zničena a s ní i horská pevnost Panhale. Neblahý osud pomonských zajatců je zvěčněn na Stéle 12 z Piedras Negras (Obr. 21). A po dalších několik let Piedras Negras kontrolovala říční obchod do nížin

V Yaxchilánu se koncem 8. století snažil zdejší král Itzamnaaj Bahlam IV. udržet starý řád a uchovat politickou doménu v neklidné době, kdy klasická mayská civilizace kolabovala, a kdy se celá oblast potácela na okraji propasti. Skutečně posledním triumfem jeho syna a následovníka bylo rozdrcení dávného nepřítele Piedras Negras r. 808. Jeho poslední král „Vládce 7“ byl možná posledním zajatcem Yaxchilánu. Bylo jistě poetickou spravedlností, že vzápětí na to se definitivně odmlčel i „vítězný“ Yaxchilán. Palenque slavilo ještě jedno vítězství nad Piedras Negras r. 725, ale na konci 8. století se též nadobro odmlčelo (Martin a Grube, 2008). Tajemné město Sak Tz‘i se odmlčelo v roce 864. Jediný a poslední účastník dramatických událostí v této oblasti, Toniná, přetrvala ještě dalších 100 let, asi díky své odlehlosti od bouřlivého dění v nížinách (Chládek, 2012).

Jak je vidět z předešlého textu, války, triumfy vítězů a obětování poražených byly nedílné současti života Mayů. Válečníci a poražení, kteří částo skončili na obětním oltáři, byli často námětem na klasické mayské keramice nebo na skulpturách. V následném portfoliu je uvedeno několik ukázek tohoto žánru. Následující ilustrace představují mayské válečníky (Obr. 22, 23 a 24) a ponížené zajatce, očekávající svůj neblahý osud (Obr. 25 a 26). Osud zajatců se naplnil na dalších obrázcích, na kterých jsou znázorněny scény lidských obětí (Obr.27, 28, 29, 30). Konečně, scéna lidské a zvířecí oběti je zachycena na klasické váze na Obr. 31. Oběť leží na kamenném oltáři, který stojí na vyřezávaných sloupech. Ty jsou nápadně podobném kamenným hlavicím, nalezeným ve městě Piedras Negras (Obr. 32). Možná, že scéna na váze je znázorněním skutečné události?

 

3. Na onen svět v kánoi; Mystický význam kánoe ve světě starých Mayů

 

Mayové ovšem používali kánoe také k náboženským účelům, jednak k přepravě významných osobností k obřadům v různých městech. N. Hammond (1981) uvádí jako příklad shromáždění vládců několika mayských měst (Tikalu, Yaxchilánu ad.) v městě Altar de Sacrificios na břehu řeky Usumacinty při příležitosti pohřbu tamějšího vládce r. 750 po Kr. Kánoe však měly zvláštní význam i v mayské mytologii. Existují pro to dvě řady důkazů: ikonografické a archeologické.

Pro Maye mělo obrovský význam podsvětí (v jazyku K’iché Xibalba). Byla to říše bohů a démonů, kam museli všichni mrtví odejít v okamžiku smrti. Xibalba byla často považována za vodní podzemní říši s kalnými a krvavými vodami. Nicméně v noci, kdy slunce zmizelo pod horizontem, ztotožňovali Mayové podsvětí s noční oblohou. Planety, souhvězdí a hvězdy chápali jako bohy či nadpřirozené bytosti Xibalby. Cestu po hladině vod Xibalby vnímali překvapivě jako cestu po nebeské báni. Podle pověsti zaznamenané v Popol Vuh bojovala Hrdinská dvojčata Hunahpu a Xbalanque s netvory v Xibalbě. Na nádobě z klasické doby (Obr.VI.3.1) je znázorněn výjev z tohoto souboje, vedeného na kánoích. Rudé pozadí scény nás nenechává na pochybách, že se střet odehrával na krvavých vodách Xibalby (Chládek 2014).

Na jiné keramické váze z klasického období je zobrazena i část mayského mýtu o stvoření světa a lidstva. Na této váze se První otec čili Bůh kukuřice Hun-Nal-Ye znovu zrodí poté, co ho obětovali bohové podsvětí (Obr. 33). Převáží na nebeské kánoi semena kukuřice jako potravu pro lidstvo, ale i jako substanci, z níž byli lidé stvořeni. (POZNÁMKA 3) Prvního otce s rancem kukuřice doprovázejí dvě posvátné bytostmi, Jaguáří a Rejnočí bohové, zvaní souborně Pádlující bohové nebo také Pádlující dvojčata. Ti samí bohové jsou zobrazeni na jiné váze z východu středního Peténu, jak pádlují na podsvětní kánoi (Obr.34). Scény jsou umístěny uvnitř rudého čtyřlístku zvaného „ol – portál“, který znamená podsvětí, Xibalbu. Rudá barva se opět vztahuje ke krvavým podsvětním vodám.

Smrt vládce bývala často znázorněna jako plavba na symbolické kánoi do vod Xibalby. Skvělým příkladem vyobrazení tohoto mýtu jsou vyřezávané kosti, jež se nalezly v hrobce krále Tikalu Jasaw Chan K’awilla, který zemřel začátkem 7. století (Obr.35). Hrobka se nachází hluboko pod Chrámem 1 ve středu guatemalského Tikalu. Král se na výjevech přemisťuje do podsvětí v symbolické kánoi, kterou pohánějí dva pádlující bohové (Obr. 36 a 37). Sedí uprostřed a dotýká se zápěstím svého čela na znamení nadcházející smrti. Na cestě ho doprovázejí čtyři podsvětní zvířata-polobohové (pes nebo vačice, papoušek ara, opice a leguán). Jaguáří bůh na přídi má pádlo označené křížem K’an, symbolem stvoření. Okamžik smrti nastane, když se kánoe ponoří pod hladinu podsvětních vod, kterou v tomto případě představují okraje kosti. Pořadí posvátných zvířecích bytostí a pádlujících bohů je sice na každém výjevu jiné, ale umírající král ukazuje stejné gesto nastávající smrti.

Druhá možná interpretace scén je kosmická. V den, který je uveden na kosti (pravděpodobně 16. září 743 AD.), se Mléčná dráha o půlnoci jevila jako oblouk pnoucí se oblohou od východu přes zenit k západu. V této konfiguraci symbolizovala kosmická monstra, často znázorňovaná v mayské ikonografii, a připomínala kosmickou kánoi, jejímž „králem“ byl zřejmě První otec, dopravovaný do podsvětí. Během čtyř hodin se Mléčná dráha díky rotaci Země pootočí a kanoe se potopí pod vody Xibalby.

Zobrazení na jiné vyřezávané kosti z téže hrobky ukazuje opět „podsvětní“, symbolickou kánoi se zdobenou přídí a vysokou zádí (Obr. 38). Veze pět pasažérů – tři zvířecí božstva, pádlujícího boha na zádi a zřejmě jakousi význačnou osobu. Není známo, zda takové kánoe skutečně existovaly v klasickém období, nebo byly jen výplodem umělcových představ. Je možné, že vidíme královskou „pohřební“loď, která mohla být jistým analogem pohřebních bárek Egypťanů. Monstrózní příď mohla také znázorňovat „převtělení“ vrchního boha mayského pantheonu Itzamnaje. Loď samotná pak mohla znamenat symbolické splynutí s tímto bohem – pasažéry odvážel na onen svět jejich stvořitel. V kosmické interpretaci je kánoe opět Mléčná dráha a „krokodýlí příď“ napodobuje „rozštěpení“ západního konce Mléčné dráhy. Pádlující bůh na zádi není v tomto případě ani Jaguáří, ani Rejnočí bůh, nýbrž Itzamnaj, který dopraví Prvního otce Hun-Nal-Yea do místa stvoření, do souhvězdí Orionu. (POZNÁMKA 4) Mytická a kosmická interpretace scény je ještě posílena přítomností hieroglyfu planety Venuše v nápisu nad scénou.

Podobným příkladem je obsidián opracovaný do tvaru „kánoe“ (Obr. 39). Znázorňuje loď s třemi osobami prudce padající pod vody Xibalby. Cestující, zřejmě král a dva služebníci (obětovaní, aby doprovázeli svého vládce na onen svět), jsou prudkostí pádu pod vodu nakloněni dozadu. Plavidlo má příď ve tvaru nebeské či pozemské příšery. Ovšem i v tomto případě připadá v úvahu i jiné kosmické vysvětlení.

Jedna královská krypta (Hrobka 12) ze 6. století ve městě Río Azul v guatemalském Peténu poskytuje podobnou informaci, i když podsvětní kánoe není zobrazena. Vody Xibalby symbolizuje rudý pruh namalovaný po obvodu pohřební komory nad královou hrobkou. Král byl tedy vlastně pohřben pod hladinou podsvětních vod (Chládek, 2014).

Mayské myšlení je prostoupeno harmonií protikladů. Smrt, obětování a znovuzrození mají stejnou symboliku, jako by šlo o stejné situace. Narození je jen náhradou úmrtí, proto často vidíme kuriózní společné zobrazení smrti a zrození. Stejně tak je symbolická podsvětní kánoe prostředkem k cestě prvního otce na místo stvoření a také k dopravě umírajícího krále na onen svět. Proto na různých výjevech zpodobňujících obětování člověka připomíná tvar obětních misek kánoi, prostředek k cestě do podsvětí. Například na obětním talíři z Tikalu je uťatá hlava Prvního otce položena do mísy ve tvaru kánoe (Obr. 40). Na scéně zvané “Zrození bohů” (název je poněkud zavádějící, vhodnější jméno by asi mělo být “Obětování boha”), která se odehrává na podsvětním místě Na-Ho-Chan-Witz-Xaman (První-pátá-nebeská hora na severu), je také zobrazena oběť Prvního otce, nakloněného k míse ve tvaru kánoe (Obr. 41). Dalšími protagonisty jsou dva podsvětní bohové (Bůh G1 palencké triády (Berlin, 1963) a Patron měsíce Pax), kteří v jiné souvislosti pomáhají při znovuzrození Prvního otce. Tedy opět harmonie protikladů – bohové smrti, obětování i znovuzrození. Na další keramické scéně leží obětované dítě přeměněné na jaguára v míse ve tvaru kánoe (Obr. 42). Dítě zaujímá prenatální pozici, což symbolizuje příslib jeho možného znovuzrození. Podsvětní kánoe je tu dopravním prostředkem na cestě do onoho světa a zpět k novému zrození.

Nález dřevěné kánoe v hrobce klasického vládce v jižním Belize potvrzuje mytologický význam kánoí (Prufer, 2007, Obr. 43). Zbytky plavidla byly původně uloženy na vrcholu zděné hrobky (Obr.44) uvnitř jeskyně Kayuko Naj Tunich, která se nachází 2,3 km jižně od hlavního náměstí mayského města Uxbenka (POZNÁMKA 5) a je situovaná vysoko v útesu krasového hřebenu nad Río Blanco. Umístění pohřební jeskyně s kánoí nad řekou je zřejmě velmi důležité. Río Blanco vstupuje jeskyní Rok’eb Ha do podzemí pod krasovým hřebenem a opět se vynořuje na jeho jižní straně jako Blue Creek. Mayové zřejmě považovali vodní jeskyni (POZNÁMKA 6) za symbolickou cestu do onoho světa. Hrobka uvnitř asi původně obsahovala ostatky význačné osobnosti z Uxbenky, ale jeskyni nedávno vydrancovali lupiči, kteří kánoi částečně zničili. Loď však svým tvarem odpovídá kánoím namalovaným na klasické keramice, právě tak jako kánoím, které používají Mayové dodnes. Je také první starobylou kánoí nalezenou v mayské oblasti. Její stáří se nyní zkoumá – je pravděpodobné, že může pocházet z období kolem roku 250 po Kr. Kánoe také obsahovala rozpadlou organickou substanci, zřejmě zbytky potravy, která měla zásobovat mrtvého na jeho cestě do podsvětí.

Je tedy velmi pravděpodobné, že kánoe z Kayuko Naj Tunich byla určena k duchovní cestě zesnulého vládce do podsvětí na počátku jeho pouti k znovuzrození. Mnohé jeskyně s podzemními řekami, časté v mayské oblasti, byly předmětem zvláštní úcty a obdivu mezi Mayi. Nabízí se otázka, zda se Mayové plavili na kánoích po podzemních řekách, aby uložili své významné mrtvé hluboko v podzemí, ve vodách Xibalby.

 

4. Na kajaku na Río Usumacinta. Znovuzrození z mayské Xibalby (podsvětí)

 

První Evropané, kteří pronikli soutěskami Río Usumacinta, byli Španělé v roce 1530 pod vedením Alfonso Davila. Španělská „entrada“ se probojovala napříč horskými hřebeny a močály od Laguny Miramar (hluboko v pralesích Monte Azules) až ke břehům Usumacinty někde nad soutěskou Iguanas Canyón. Jelikož Španělé neměli jinou možnost, pokračovali skrz soutěsky Usumacinty v kánoích z vydlabaných ze stromů. Po trýznivé plavbě se Španělé vynořili ze soutěsek v Boca Del Cerro, poblíž dnešního města Tenosique na okraji nížin.

Během guatemalské občanské války byla oblast Río Usumacinta velmi nebezpečná, ve skutečnosti místem, kde se na guatemalské straně ukrývali protivládní partyzáni. Po jejím skončení v 80. letech minulého století se stalo toto pohraničí mezi Guatemalou a Mexikem rejdištěm ozbrojených band pašeráků drog. Setkal jsem se s Rio Usumacinta dvakrát, poprvé v roce 2003, kdy se oblast ještě hemžila bandity a partyzány Zapatista. Čili ta celá oblast, kde řeka hraničí mezi divokým guatemalským Peténem a mexickým Chiapasem byla ne příliš lákavá, zejména pro cizince. Nicméně, vyrazili jsme tam s mým pražským přítelem Zbyňkem Sadilem. Z Palenque jsme dojeli po Carrera Frontera do Valle Escondido, kde jsme doufali zařídit to mou vytouženou výpravu do Piedra Negras. Valle Escondido je ranch, patří Willymu Fonteca, který také organisuje túry k okolním zříceninám. Dohodli jsme se Willym a jeho partnerem Alberto že nás vezmou do Piedra Negras za cenu ne právě lidovou, ale celkem rozumnou.  Oba jsou Mexičani, ale zřejmě byli ve velmi dobrých vztazích s místní mayskou populace a snad i s partyzány Zapatistas.  Zdá se že mayská populace Chiapasu silně podporovala rebely Zapatistas, kteří byli tehdy ještě stále ukryti někde v hluboké džungli.  Alberto byl člověk s universitním vzděláním, mluvící perfektně anglicky a žijící část roku v Britské Columbii.  Také výborně maloval a byl znalec mayské historie a místních poměrů.  Byl to skvělý společník.

Okolo poledne jsme naložili mohutný náklaďák s motorovým člunem a dalšími zásobami a vyrazili po “oslích stezkách” (camina piedra) směrem k řece. Kaňon Rio Usumacinta se před námi v dálce rýsoval jako úzká průrva ve skalním stěně. Cestou Willy posbíral další dva účastníky výpravy, byly to dva bratři; jeden z nich byl “kapitán lodi” Juan. Willy byl zřejmě místní dobrodinec, každou chvilku jsme zastavovali, dál se do řeči s domorodci, všude potřásl ruce, tu a tam někoho svezl, pak jsme zase naložili led a ostatní zásoby.  V jedné vesničce seděli strejci okolo stolu z prkna na pařezech a popíjeli toquilu, zřejmě něco oslavovali.  Willy se dal do řeči, urazil s nimi frťana a pak jsme zase jeli dál. Cesta se vinula mezi políčky, pak skrz džungli, místy vypálenou a pak konečně klesala hluboko do údolí řeky.  Ve vesničce Arroyo Jerusalem se sběhlo snad celé obyvatelstvo, včetně polonahých dětí, aby nám pomohlo složit člun, motor a další krámy. Několik mladíků mělo na sobě trička s portrétem Che-Guevarry, myslím že tam byl asi populárnější než tehdejší americký president George W. Bush.  Zajímavé, že i v takové malé odlehlé vesnici maji Mayové velmi dobře zlatem či aspoň stříbrem vyspravené chrupy.  Zbyněk tomu říkal chrupy vydlážděné zlatem.  Opravdu velkoryse, možná že to tam platí pojišťovna, nebo je to výdobytek Subcomandante Marcos, vůdce Zapatistos. Bohužel jsem se neodvážil nějaký ten chrup, vydlážděný zlatem, vyfotografovat. Drahým kovem vydlážděné chrupy mě poněkud připomínaly zvyky dávných Mayů: viděl jsem v jeskyních lebky, které měly nejen zuby upilované do špičky, ale i vyložené malými disky ze zeleného jadeite (Obr. 45).  S touto výzdobou se pak lebky usmívaly podobně jako novodobí Mayové se zlatem vydlážděným chrupem.  Alberto nám říkal, že kvůli Zapatistům nejen že Mexičani postavili moderní silnici, Carrera Frontera, ale i zavedli do malých vesniček elektriku.  Takže místní Mayové mohou koukat na televisi, což je opravdu pochybený pokrok.

Před námi byl obrovská hnědá řeka se silným proudem a s hladinou až ve stromech.  Řeka byla nějakých 6-7 metrů nad normálním stavem a břehy prakticky neexistovaly.  Brodili jsme se bahnem, abychom dostali naši výbavu do lodě a za chvíli jsme vyrazili dolů po proudu (Obr. 46). Willy zůstal na břehu a slíbil že se pro nás vrátí druhý den ve dvě hodiny odpoledne mexického času, to znamená, že věděl, že budeme pozdě.  Celá posádka se nalodila a konečně jsme vypluli. Plavba byla krátká, řeka běžela jak zběsilá a za chvíli se už lodička zmítala v peřejích a hlavně ve velikých vírech.  Ty měli v průměru třeba i deset metrů a Juan se jim pokud mohl obratně vyhýbal.  Po obou stranách řeky byla hustá džungle se stromy až do vody.  Za chvíli jsme přistáli u příkrého břehu, který byl zřejmě vrcholkem zatopené pláže. Byl to El Porvenir, původní přístav pro klasické město Piedras Negras. Za námi byla mýtina, a na ní stálo pár stavení, tábor archeologů, kde jsme mohli zůstat přes noc.  Udělali jsme ještě krátký výlet dolů lodí po řece, skoro až k vstupu do kaňonu (Obr. 47).  Peřeje a hlavně víry byly trochu větší, tomu úseku řeky se Rapido de la Cola de Diablo, čili “Čertův Ocas”.   Zleva přitékala řeka Busil-Ha a padala do Río Usumacinta velkým vodopádem, ale ten byl díky velké vodě zpola zatopen. Tři bratři našeho kapitána Juana měli kousek pod vodopádem ve svahu nad řekou malou chaloupku.  Obdělávali tam pár políček a dali nám něco čerstvé zeleniny.  Byli jsme zpět v táboře už skoro za tmy, jen jsme ještě ve stromech zahlédli pár vřeštících opic.  V táboře byl hlídač Piedra Negras, Guatemalan Victor, samozřejmě že čistokrevný Maya.  Uvařil na ohništi večeři, pečené kuře a tortilly (kukuřičné placky), které jsme hojně zapíjeli cervezou (pivem), kterou Alberto přivezl.  Občas jsme zaslechli bzučení motorových člunů na řece, Alberto říkal že to jsou pašeráci drog, kteří využívají pláště noci.   A bylo horko a dusno.  Postavili jsme stan, ale v něm se nedalo dýchat.  Byla to nejhutnější noc jakou jsem v životě zažil.  Stan jsme museli mít, mouchy a komáří štípali jako pominutí.  Uprostřed noci jsme se rozhodli stáhnout tropiko, aby se ve stanu dale vůbec dýchat.  Ale to jsme neměli dělat, neboť vzápětí začalo pršet.  Ne pršet, ale lít jako z konve.  Ihned jsme promokli, pak zase v tom lijáku natáhli tropiko zpět a to už jsme zase nemohli vůbec dýchat.  Zdeněk se vydal spát pod palapu (přístřešek z palmových listů), ale krvežíznívé potvory ho málem sežraly.   Navíc si Alberto a ostatní domorodci, kteří spali v sítich pod palapou stěžovali že jim do obličeje létají netopýři.    Když jsme se z polospánku ráno probrali, tak jsme nebyli zrovna svěží.  Nicméně jsme svižně vykročili, ač v neustálém lijáku, se vydali po džunglové stezce do Piedra Negras.  Džungle byla krásná, byla však skoro tma, ač bylo ráno, a všude byly záplavy vody a bahna.

Asi po hodině a to už dost promoklí jsem dorazili ke zříceninám, zarostlým hlubokou džunglí.  Zážitek to byl stejně obrovský, všude se povalovaly stély, oltáře, atd., s reliéfy a hieroglyfy, porostlými mechem a vyčuhující z pod palem a jiné tropické vegetace.  Občas jsme narazili na zdivo zřícených chrámů, pyramid.  Vylezli jsme na veliký kopec po strmých schodištích a terasách; kopec byla tak zvaná Akropolis, zříceniny budov byly jen částečně odkryté.  A pořád lilo a k tomu řvaly opice.    Na jedné terase vykukovala z houští obří erodovaná maska jaguářího boha, před ní ležela veliká stéla s hieroglyfy (Chládek, 2014). Fotografování bylo dost obtížné, nejen že lilo, ale také byla tma.  Nakonec jsem uspěl vyfotografovat tu masku se stativem. Juan mi držel nad fotoaparátem veliké palmové listy a já bez ustaní otíral objektiv mokrým toaletním papírem.   Je kupodivu, že ty fotky nakonec povedly.  Po několika hodinách klopýtání ve zříceninách rozsáhlého města, přes kořeny, houštím a obřím kapradím, jsme se opět dostali k řece, kde nás náš lodník dovezl zpět do Arroyo Jerusalem.  Řeka opět stoupla o další metr.  Ve vesnici zase to brodění bahnem a pak čekaní několik hodin v dešti než se objevil Willy s náklaďákem.  To už na nás samozřejmě nebyla ani nitka suchá, a přijali jsme za vděk jízdu v kabině, a navíc s topením na plno.  Povečeřeli jsme s Willym a Albertem ve Valle Escondido, vypili zbytek Becherovky, co byla původně určena pro dceru Petru která ji má ráda skoro jako Miloš Zeman, a rozloučili se s Willym a Albertem.

Pak jsme se ještě vydali do mayské vesnice Frontera Corozal, odkuď jsem chtěli druhý den navštívit ještě Yaxchilán.  Tam jsme dorazili ještě před setměním, po té co jsme byli zastavování četnými vojenskými patrolami. Vojáci hledali partyzány Zapatisty, i když jsme se jim příliš nepodobali. Po chvíli vjede silnice do hlubokých kaňonů, jejichž svahy jsou hustě zarostlé džunglí.  Než se setmí, armádní konvoj eskortuje poslední turisty, a pak vojáci zalezou do kasáren, zalígrujou bránu a jdou na kutě.  Silnici v noci opanují dobře ozbrojení bandité, co se někdy vydávají za Zapatisty.  Postaví na silnici zátarasy a okradou každého, kdo se odváži do kaňonu vjet.  Někdy také někoho zatřelí.  A za úsvitu se rozplynou v džungli, ještě než se hrdinná armada probudí. Takže je radno po této silnici cestovat raději za světla božího, po té co čacká armáda odstraní zátarasy.

Frontera Corozal je malá vesnice na břehu Río Usumacinta. Je kompletně indiánská, kromě několika taxikářů, co tam postávají a pak vojáků.  Snad proto tam není pivo, ale hned jsme se dověděli že taxikáři je tam pašují a prodávají je přímo z kufrů aut. Ovšem nevychlazené. Vojáci mají posadu u přístaviště u řeky, a je tam nápis že chráni Mexiko od podloudníků, illegálních guest arbaitrů, pašeráku výbušnin, atd., čili chrání občanská práva.  Ale v noci zalezou a je po právech.  My jsme taky zalezli hned po večeří v Escudo Jaguar, neboť restaurace zavírá v 8 hodin, a my jsme k tomu byli ještě jediní hosté.  Spali jsme ve purporově namalované cabaně, chatě se střechou z palmových listí).  Cabaně byly obklopeny různými stromky, některé obtěžkány papay, na jiných rostly plody, které vypadají jako ostnaté tenisové míčky).

Někdy okolo 9 hodin začaly vřeštět opice, byl to úplný koncert.  Okolo 11 hodiny začal jiný koncert, střelba.  Nejřív ojedinělé výstřely, později to zesílelo a po půlnoci už to byla kakofonie ze samopalů a granátometů a pak jsem už usnuli.  Nevím, kdo střílel a na koho, když vojáci jsou zalezlí, ale opakovalo se i to další noc.  Nejspíš jedni banditi stříleli na druhé a asi se moc dobře netrefovali a tak museli střílet po celou noc.  Ale ráno byl mír a pokoj, armada za úsvitu opět vyjela na svá stanoviště a opět chránila občanská práva Mexičanů.

Trvalo to dlouhých deset let, než jsem měl možnost se vydat na Usumacintu znovu, a to konečně na kajaku (Chládek, 2013). Jednoho horkého dne v lednu 2013 se naše skupina sešla v téže vesnici Frontera Corozal, abychom pádlovali více než 100 km řeky do Tenosique, skoro celý úsek v divočině-hluboké džungli. Ale to už tam měli v restauraci Escudo Jaguar i pivo. Pokrok není možné zastavit. Byli jsme 3 v kajacích (Ron Monkman, Tripp Burwell a já) a zbytek skupiny (7, včetně mé ženy Emy, která nevynechá žádné dobrodružství) na čtyřech raftech-gumových člunech. Čekalo nás osm dní pádlování po řece, která protéká džunglí a několika divokými kaňony. Ač je dnes celé údolí řeky prakticky neobydlené, nebylo to tak vždycky. V mayském klasickém období bylo celé povodí hustě obydleno a přímo na březích řeky stálo několik měst. Dvě nejvyznačenější města, dnes ovšem v ruinách jsou Yaxchilán a Piedras Negras, které jsme hodlali při své plavbě navštívit.

Po hojných deštích v horách byla hladina vody v řece vysoká, průtok byl asi 330 m3 za vteřinu, kalné hnědé vodní spousty se neslyšně valily širokým řečištěm.

Druhý den, stále po klidné, rychle proudící vodě jsme dojeli k nádherným ruinám královského města Yaxchilan (Obr. 48). I dnes je Yaxchilan velké město s řadou chrámů, stél a labyrintem, rozsetých po kopcovitém terénu, hustě zarostlým deštným pralesem. Yaxchilán, původním mayským jménem Pa’Chan, je architenonický a sochařský klenot. Velké množství monumentů je dílem především z období dvou králů v 8. století, Itzamnaaj Bahlam III, (Štít Jaguára III) a jeho syna Yaxun Bahlam IV. (Ptáka Jaguára IV, Martin and Grube, 2008). Město nesporně bohatlo z cel, které byly vybírány od nákladních lodí, které směřovaly po řece oběma směry. Odpolední tropický liják nás donutil přerušit prohlídku města, a tak nám nezbylo než pádlovat skoro do setmění.  Řeka vstoupila do zalesněného údolí, často zahaleného do závoje mlh, v něm jsme zůstali skoro až do konce plavby. Každou další noc jsme usínali za řevu opic-vřešťanů a chápanů-v džungli, která se zvedala hned za našimi stany. Na naše nohy vrhly drobné kousající bestie, jakýsi druh broučků. Tři z nás, moje žena Ema, Ron a já jsme skončili s nohama, zejména kotníky, oteklými že vypadaly jako sloní a s lýtky kropenatými od krvavých skvrn po víc než dva týdny.

Další den po několika hodinové plavbě v hlubokém údolí skrz malé peřeje jsme přijeli k první velké peřeji v našem úseku řeky Chicozapote Falls. Příkrá peřej, která se dala slušně prohlédnout z kajaku byla asi těžší trojka (WW 3) s velkým rozbitými vlnami a vařícím vraťákem napravo a velkou skálou, přes kterou se valila voda nalevo. Co bylo pro nás překvapivé, že se na konci peřeje vlny náhle rozestoupily a vytvořily hluboké víry („remolinos“), které se snažily „polknout“ kajaky. To byl zjev, který jsme nepotkali ani na Grand Canyon Colorada či kanadské Ottavě, kde se díky hloubce řeky a velkému průtoku tvoří velké víry, ve vodácké hantýrce zvané „karfioly“. Ty zde byly opravdu obří a zejména ty, které přišly v pozdější soutěsce a měly snahu rotovat kajaky jak v odstředivce. A vyjíždět z nich znamenalo pádlovat do kopce. Před vstupem do peřeje stojí přirozený kamenný sloup, který má v sobě řadu hlubokých rýh, způsobených třením lan. Ani kánoe či náklad nemohly být Mayi přenášený po březích přes velké balvany. Terén asi také vylučoval „koníčkování“ a tak mayští kanoisté zřejmě nejdříve upevňovali lano okolo kamenného sloupu a pak po něm, sedíce v kánoi „ručkovali“ proti proudu. Případně, část posádky mohla na horním konci táhnout kánoi proti proudu, či obě metody mohly být kombinované. To byla asi jediná praktická možnost, jak zdolat peřej proti proudu; po proudu zřejmě Mayové tuto peřej pádlovali. Peřej je údajně obtížnější za nižších vodních stavů. Přijeli jsme na velkou písečnou pláž naproti osadě El Cayo na mexickém břehu. Ruiny stejnojmenného mayského klasického města se rýsovaly na kopci nad osadou proti blankytnému nebi. Domorodci z El Cayo byli známí jako dosti nepřátelští vůči cizincům, zejména „gringům“; před lety zajali a ohrožovali na životě skupinu archeologů, kteří se pokoušeli odvézt monument z archeologického naleziště. My jsme bohudíky měli opačnou zkušenost; na kánoi připlul muž z vesnice se svým synem a ochotně nás zavedl skrz hluboký porost do vyplundrované rituální jeskyně vysoko ve svahu. V ní byla k vidění jen pohozená hromádka lidských kostí a kostra z leguána, velké ještěrky. Zatím na pláži Ron a mexický „lodivod“ Juan vynalezli geniální metodu, jak zplacatět plechovky od piva, aby se daly snadno odvézt. (POZNÁMKA 7)

Další den nás přivedl, přes řadu menších peřejí na malou pláž těsně nad městem Piedras Negras, po několik století soupeře Yaxchilánu. Během té doby jsme potkali několik štíhlých motorových lodí (launchas), plně obsazených domorodci. Byli to zřejmě mojados („mokré pytle“), ilegální guatemalští emigranti, kteří se pokoušeli přes Mexiko dostat až do Spojených Států. Byli velmi přátelští a vždycky na nás mávali s výkřiky „Hola Gringos.“ Rozsáhlé ruiny města Piedras Negras jsou situovány na návrší nad řekou. Přistáli jsme těsně nad městem, kde do silného proudu vyčnívá skupina skalisek. Jedno z nich, připomínající svým tvarem čumák plaza vyčnívalo za našeho vodního stavu kus nad hladinou. Tyto skaliska byly za naší výpravy před 10 lety pod vodou. Na zvětralé skále zvané „Obětní skála“ je vytesán reliéf dvou sedících figur v kruhu (Obr. 49). Navzdory svému jménu byla tato skála asi jakýmsi hraničním kamenem, který označoval vstup do města pro elitní hosty či zajatce, kteří měli být ve městě obětování. V tomto místě se dalo jen obtížně přistávat, proto mělo Piedra Negras hlavní přístav pro nákladní kánoe asi 3 kilometry níže, v místě dnes zvaném El Porvenir, kde jsme přistávali s domorodou lodicí před 10 lety (viz nahoře). Samotné ruiny jsou kouzelné svojí polohou v panenské džungli a jsou jen částečně odkryté (Obr. 50). Při prohlídce jsme zašli k útesu s vytesanými hieroglyfy (mezi nimi jen stěží rozeznatelný emblém města, želva) a k hlubokému závrtu v džungli, který byl zřejmě pro obyvatele města scénou obětních rituálů. Také jsem zaznamenal, že obří maska Jaguářího boha podsvětí, kterou jsem s obtížemi fotografoval při minulé návštěvě, zmizela; místo ní zela ve stěně pyramidy jen hluboká díra. Byla ukradená vandaly? Pod velkou zátokou El Porvenir začínala v mayských dobách dlouhá obtížná portáž říčních kaňonů.

Vzápětí jsme sklouzli do 200-300 metrů hlubokého kaňonu se strmými, zalesněnými stěnami, Canyón Cola del Diablo (Kaňon čertův ocas) v němž mělo být několik obtížnějších peřejí (Obr. 51 a 52). Místo nich jsme však bojovali se sérií velikých vírů, které nahradili vlny, přítomné za nižšího stavu vody. Po 9 km jsme přijeli k nádherným dvojstupňovým vodopádům Busilhá (někdy psané jako Busiljá, v mayštině Buutz‘iha’ znamená “Kouřící voda“, skutečně, nad vodopády se vznášel mrak mlhy, který dělal dojem kouře), kde stejnojmenná řeka s tyrkysově zbarvenou vodou padá do Usumacinty z levé (mexické) strany. Río Busilha je ponorná řeka, která se nedaleko nad vodopády vynořuje z podzemí. V travertinových bazénech mezi dvěma vodopády bylo skvělé koupání, a navíc tento přítok byl pro nás zdrojem pitné vody. Na druhý den jsme připluli k ústí řeky Río Chocolha (v mayském jazyce Xocol-ha, „Žraločí řeka“), která se vlévá do Usumacinty z mexické strany. Řeka má opět krásnou, tyrkysově zbarvenou vodu z rozpuštěného kalcitu.

Krátce po soutoku s Río Chocolha se před námi objevil impozantní vstup do soutěsky, Iguanas Canyón, „Vstup do mayského podsvětí“. Vstup byla v podstatě škvíra ve skalní stěně, asi 600 metrů vysoké (Obr. 53).  Ve vstupu byly první velká peřej, Raudal La Linea. Ze skály nad peřejí jsme viděli velké balící vlny s velkými „koláči“ po obou stranách jazyka. Pádlovací linie jasně vedla zprostředka doleva, protože napravo byly velké kolabující vlny, kterým se bylo třeba vyhnout. Podařilo se mi sjet jazykem, jak jsem plánoval, ale ke konci peřeje jsem musel bojovat s velkými víry, které se zcela všude neočekávaně otvíraly. Platil jediný recept, pádlovat a pádlovat…. Propadli jsme se „škvírou“, kde se celý veletok dramaticky zúžil na asi 60 metrů širokou, temnou soutěsku s kolmými skalními stěnami, kde neexistovaly břehy. Navíc stěny soutěsky byly podemleté, do temných jeskyní hnal silný proud a bylo nutno vynaložit úsilí se do nich nezanořit. A to všechno mezi obrovskými víry a koláči, které se snažily kajaky pohltit. Později jsem slyšel historku o jednom kajakáři, který soutěsku proplaval, většinou stažený víry hluboko pod vodu, která je snad až 15 metrů hluboká. A soutěska je asi 2 kilometry dlouhá. Skutečné vodní podsvětí.

Jak řeka opouštěla soutěsku, vjeli jsme do její poslední peřeje, zvané „Peřej vírů“, nebo španělsky Raudal El Tumbador („Peřeje, které tě srazí k zemi“ nebo spíše pod vodu?). Peřej jsme prohlíželi pouze z kajaků, stejně to bylo zbytečně. Jazyk hnal na útes po levé straně, ale vlny se vzápětí přeměnily na ještě větší víry, než jsme zažili před tím. Pomalu jsme si zvykali na to, že si na ty obří kornouty asi nikdy nezvykneme a že se jim ani nemůžeme vyhnout, protože nikdy nevíme, kde se najednou z ničeho nic objeví.

Kaňon se otevřel, řeka se opět na chvíli uklidnila, aby se opět sevřela do druhé soutěsky, pojmenované jako San José Canyón. Začátek kaňonu byl klamně klidný, ale brzy jsme připluli ke dvěma největším peřejím na celé řece San José a San Joselito. Tyto dvě separátní peřeje za našeho stavu vody takřka splynuly a eventuální zvrhnutí a plavání v první by znamenal skoro určitý očistec skrz druhou, která byla o hodně těžší. Z kajaku jsme jasně viděli jen první práh, San José, druhé peřej mizela za ostrou ryskou. Prohlížet peřeje ze břehu moc dobře nešlo, oba břehy byly blokované velkými balvany. Zdálo se, že nejlepší dráha skrz San José bude střed, i když tam byly veliké explozivní vlny. Po obou stranách jazyku byly vidět hrozivé koláče, kterým bychom se měli určitě vyhnout. Skutečně, peřej jsem snadno zdolal středem skrz největší vlny, ale sotva jsem se stačil rozhlédnout, na to, co pro nás připravil San Joselito. Po levé straně bylo síto balvanů a mezi nimi se šklebily remolinos. Uprostřed byly velké kolabující vlny, které se skládaly s vlnami odraženými od balvanů napravo. Nejlepší brázda se zdála být pravá třetina, a tak jsem si do ní namířil, ale proud tlačil trochu moc doprava. Jak jsem vjel šikmo do velkých rozbitých vln, vyšší než člověk, jeden z těch kohoutů mě otočil pozpátku a já začal surfovat zpět k pravému břehu. Otočil jsem kajak po proudu a už jsem si říkal, jsem z toho venku, když mně jazyk na konci peřeje zavedl do největšího víru, jaký jsem ve svém dlouhém životě poznal. Spadnul jsem do jámy, která vypadala jako žraločí tlama, a už jsem se plácal ve víru, který měl v průměru víc než délka mého kajaku. Usilovným pádlováním jsem z té jámy vyhrabal a šťastně skončil ve vraťáku mezi skalkami. Poté nás už nečekaly žádné větší peřeje, jen ještě chvilku řeka opět plná vírů. Vynořili jsme z šera mayského vodního podsvětí Xibalby, a byli jsme tedy vlastně znovu zrození. Podle starých mayských mýtů, znázorněných na příklad na klasické keramice, se První otec (Bůh kukuřice) vstal z mrtvých a znovu se narodil z podsvětí (Chládek, 2014). Jelikož jsme v Xibalbě pádlovali, podařilo se nám v soutěskách Usumacinty ošidit zlé mocnosti, které se nás pokoušely stáhnout do hlubin, a poté se vítězně se vynořit na konci peřejí. V dalším, příbuzném, z corpusu mayských podsvětních mýtů, je to kánoe, která je „dopravním prostředkem“ na cestě do onoho světa a zpět novému zrození (viz nahoře). V klasické mayské keramice je často vyobrazená kánoe, ve které navigovaly různé božské bytosti krvavé podsvětní vody. Vody „podsvětní“ Usumacinty sice (naštěstí) nebyly krvavé a Mayové neznali kajaky, ale z „podsvětních vod“ jsme se na našich člunech vynořili k dalšímu životu, tedy jsme se po druhé narodili. Tak se předpověď legend vlastně vyplnila….

Kaňon se otevřel, řeka jen líně tekla a uvědomili jsme se, že je vlastně hrozně horko. Na březích se objevily vesničky a políčka, na vodě loďky, včetně člunů, které vezly děti ze školy ve slušivých uniformách. Pak nás čekalo ještě pádlování skrz kaňon zvaný Boca de Cerro, kde byla voda už úplně klidná. Někde na zalesněném kopci na pravém břehu řeky byly zbytky pevnosti Panhale, která podléhala městu Pomoná. A pak jsme projeli pod oranžovým silničním mostem poblíž města Tenosique a dobrodružství bylo za námi. Přežili jsme plavbu skrz mayské podsvětí a mohli si konečně dopřát studené pivo, které v podsvětí nebylo.

 

 

Poznámky:

 

Poznámka 1

Lokace města Sak Tz’i (Bílý pes), nebylo dodnes identifikována, i když se zdá pravděpodobné, ze se jedná o rozsáhlé ruiny, které se jmenují Plan de Ayutla (Obr.VI.2.3), nedaleko od Río Usumacinta (Martos -Lopez, 2009). Kupodivu, se v tomto městě dodnes nenašel žádný nápis, který by přispěl k jeho identifikaci (Bíro, 2005). Sak Tz‘i se poprvé připomíná na stéle v Piedras Negras až na začátku 7. století, i když město muselo být mnohem starší.  Sak Tz‘i bylo střídavě ovládáno Piedras Negras, nebo Piedras Negras i ovládlo či se stalo jeho spojencem proti Yaxchilánu.  V polovině 8. století se Sak Tz‘i stalo jedním z nejmocnějších královstvích v povodí Usumacinty, a tak trnem v oku Yaxchilánu. Podle mého názoru, bylo Sak Tz‘i, které v roce 778 podlehlo spojeným vojskům Yaxchilánu a Bonampaku v bitvě, která je znázorněna na slavných freskách v Bonampaku (Obr.VI.2.4, Chládek, 2018).

 

Poznámka 2

Pro srovnání: pěší cesta od El Caya či Macabilera do Yaxchilánu vyžadovala asi 15 hodin chůze. Na druhé straně pádlování na kánoi proti proudu z El Caya do Yaxchilánu (za nízkého vodního stavu) by trvalo asi 25 hodin. Zatímco válečná výprava na kánoích by mohla dosáhnout El Caya z Yaxchilánu (po proudu) asi za 5,5 hodiny, posily z Piedras Negras by potřebovaly téměř 11 hodin pádlování proti silnému proudu, aby do El Caya dorazily. Naopak El Cayo je od Piedras Negras vzdáleno po zemi pouhých 15 kilometrů, a tak vojsko z Piedras Negras proto mohla dosáhnout tuto předsunutou obranou pozici usilovným pochodem za necelé 4 hodiny. Je zřejmé, že Yaxchilán, situovaný proti proudu od Piedras Negras, byl ve znatelné strategické výhodě.

 

Poznámka 3

Podle mýtu Popol Vuh bylo lidstvo stvořeno ze semen kukuřice. Semena vznikla z kostí První matky, první manželky Prvního otce (Bůh kukuřice Hun-Nal-Ye), které byly uloženy v jeskyni uvnitř Hory obživy. Bůh deště a blesku Chaak rozpoltil bleskem skálu, ve které byla semena zakleta a bohové pak po rozdrcení semen smíchali mouku s vodou (či podle jiných versí s vlastní krví či krví tapíra) a vytvořili člověka.

 

Poznámka 4

Alnitak, Rigel a Saiph, tři hvězdy v souhvězdí Orionu, jsou v mayské mytologii třemi kameny stvoření vesmíru, uloženými bohem Itzamnajem, dvěma Pádlujícími bohy a Prvním otcem v den stvoření vesmíru (4 Ahaw 8 Kumk’u, čili 13. srpna 3,104 před Kr.).

 

Poznámka 5

Před-klasické a raně klasické město Uxbenka bylo spojencem vzdálené mayské „supervelmoci“ Tikalu, který leží daleko na severozápadě. Uxbenka se rozprostírala v údolí řeky Río Blanco, v snadno průchozím koridoru mezi pobřežními rovinami a jihovýchodním Peténem a nedaleko obchodních cest spojujících například Tikal s Copánem v dnešním Hondurasu.

 

Poznámka 6

Jeskyně se jmenuje Hokeb Ha čili Blue Creek Cave a je pokračováním vstupní jeskyně Rok’eb Ha. Ačkoliv je naplněna vodou, Mayové ji zřejmě používali k rituálním účelům. Tomu nasvědčuje mnoho archeologických nálezů. Povodně z ní vyplavily skulpturu lidské lebky vytesanou z kamene. Poblíž výtoku řeky Blue Creek stojí stalagmit otesaný do podoby podsvětní příšery (Obr.VI.3.15) a na vysokých římsách v jeskyni byly nalezeny keramické artefakty. V několika blízkých jeskyních byly objeveny kosti lidských obětí a také keramické obětiny, včetně malované keramiky výjimečné kvality (Obr.VI.3.16). Na jaře r. 2008, v období sucha, jsme se pokusili zdolat jeskyni Hokeb Ha plaváním proti proudu podzemní řeky. Asi po 1,5 km jsme narazili na podzemní vodopád, který vytékal z malého „okna“ ve skále, jež v podstatě přehrazovala jeskyni (Obr.VI.3.17). Vodopád byl za daných podmínek nezdolatelný. Kvůli němu nemohla být celá jeskyně splavná ani pro mayské kánoe.

 

Poznámka 7

Někde ukryté v džungli, v kopcích nad touto pláží se nacházejí ruiny mayské pevnosti Macabilera, o nichž jsme během plavby nevěděli.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru