Toskánsko: Dokončit šikmou věž v Pise bylo možná obtížnější než dostavět katedrálu!

Chloubou toskánského města Sieny je západní průčelí zdejší nádherné katedrály, které výrazně ovlivnilo umění v Itálii na přelomu 13. a 14. století. Podle tohoto vzoru se stavěla katedrála v Orvietu a ve Florencii i na mnoha dalších místech. Autorem sienského skvostu byl talentovaný sochař a architekt Giovanni Pisano, jehož význam v dějinách umění je srovnatelný s malířem Giottem nebo sochařem Michelangelem.

S génii to bývá občas složité. Byť si Siena umělce všemožně hýčkala, dokonce ho městská rada zprostila placení všech daní a poplatků, přesto před dokončením katedrály Giovanni Pisano odešel do rodné Pisy, která ho prostě v dané chvíli víc přitahovala. Podle legendy musel před odjezdem vyrobit dřevěný model chrámu, aby Sieňané i bez jeho dohledu věděli, jak nejslavnější stavbu svého města úspěšně dokončit.

V Pise umělce přijali s otevřenou náručí a už první úkol byl obzvláště zajímavý. V březnu 1298 vyšplhal Giovanni Pisano do posledního dokončeného patra šikmé věže, která stála rozestavěná na pisánském náměstí Zázraků, a spustil olovnici na vnějšku stavby a poté i v jejím vnitřku. Důkladné proměření nebezpečného vychýlení, jehož se zúčastnili také kameník Guido a tesař Orsello, bylo pečlivě zaznamenáno v úředních dokumentech.

Válcovitá věž, jejíž vnějšek zdobí románské arkády, byla zamýšlena jako volně stojící zvonice pisánské katedrály. Její základní kámen byl položen už v srpnu 1173, ale po 125 letech stála pořád nedokončena. Hlavním důvodem prodlevy nebyl zřejmě nedostatek peněz, ale varovné naklánění věže, kterým je památka proslulá dnes po celém světě.

Proč ke značnému vychýlení došlo už během stavby, zaujalo už v polovině 16. století renesančního historika umění Giorgia Vasariho. Odpovědnost svaloval na nezkušenost dvou sochařů Bonanna a Guglielma, které považoval za zcela nekompetentní autory projektu. Prý neuměli vytvořit pořádné základy. Italský profesor Piero Pierotti, který se podílel na průzkumu podloží šikmé věže, však zjistil, že pravým důvodem byl fakt, že se zcela nevědomky zvolilo špatné místo.

Původní starověká Pisa vznikla na laguně, trochu se podobala dnešním Benátkám, a šikmou věž ve středověku postavili přesně tam, kde před mnoha staletími bylo rozhraní mezi pevnou půdou a vodním kanálem. Při sesedání se tak zvonice zabořila hlouběji tam, kde antičtí Římané kdysi jezdili na loďkách, a naklánění pokračovalo do té doby, dokud se nedosáhlo stabilního stlačení podloží. Věž by se prostě naklonila sebezkušenějšímu staviteli.

Pisánští stáli v roce 1298 před otázkou, zda zbořit nakloněnou věž, nebo ji s obrovským rizikem dokončit. Zdá se, že rozhodnutí o dostavbě padlo až ve chvíli, kdy město získalo do svých služeb Giovanniho Pisana, zkušeného stavitele sienské katedrály. Pod Pisanovým vedením šlo zřejmě všechno snadno a rychle.

V archivech našel italský badatel Antonino Caleca doklady, že v účetním období od února 1299 do dubna 1300 byly zakoupeny dva sudy s vínem, které vypilo šestnáct zednických mistrů, kteří tehdy ukončili důležitou etapu ve výstavbě věže. V následujícím období v letech 1300 a 1301 pak objevíme sumy za dubové trámy určené k podpoře zvonů, které měly být nainstalovány do hotové zvonice.

Caleca z toho logicky vyvozuje, že Giovanni Pisano nejen proměřil sklon šikmé věže, ale jako tehdejší hlavní pisánský stavební mistr vyprojektoval také její dokončení, což nepochybně vyžadovalo značnou odvahu, možná větší než byla dostavba katedrály v Sieně.

Jak Pisano postupoval? Nejprve musel podle původního projektu dostavět dvě poslední patra a pak na vrchol věže nasadili masivní zvonici. Když se z různých stran podíváme na ono zvláštní završení pisánské kampanily, zjistíme, že je uděláno tak důmyslně, aby zatížilo střed stavby a současně účinně vyvažovalo hrozivé stranové vychýlení zvonice. Něco podobného musel navrhnout jen opravdu geniální tvůrce. Když dnes vyšplháte do posledního patra šikmé věže a fyzicky pocítíte, jak je neskutečně vykloněná z hlavní osy, uvěříte všem těm středověkým legendám o stavitelích, kteří upsali duši ďáblu, aby jejich dílo přetrvalo staletí.

Autorství tohoto riskantního podniku bylo Giovannimu Pisanovi časem upřeno. Vše ovlivnil historik umění Giorgio Vasari, který v prvním vydání svých životopisů slavných umělců z roku 1550 věž přiřkl Giovannimu Pisanovi, pak ale v Pise zjistil, že stavba byla založena mnoho desetiletí před umělcovým narozením, takže v druhé rozšířené edici z roku 1568 zmínku o Pisanovi zcela vyškrtl. Za její první stavitele určil sochaře Bonanna a Guglielma, a za toho, kdo kampanilu dokončil, označil sochaře Tommasa Pisana, o němž víme jen, že byl synem Andrey Pisana, autora prvních dveří pro florentské baptisterium.
Vasari se však zmýlil. Pečlivé proměření sklonu věže na jaře 1298 muselo přímo předcházet plánu, jak stavbu po sto letech čekání úspěšně dokončit. Asám fakt, že záhy po proměření sklonu stavby se objevují finanční výdaje související s další prací na věži i s přípravou trámů na zavěšení zvonů, svědčí o tom, že právě Giovanni Pisano, který byl v Pise zaměstnán jako představený všech mistrů v pisánské stavební huti („capomagister", jak se tehdy říkalo), mohl být jediným možným kandidátem na smělé dokončení hrozivě nakloněné stavby.

Giovanniho Pisana nám dobové zprávy představují jako génia, který byl zcela zabrán do svého díla a neohlížel se na společenské konvence. Oblékal se skromně a v Pise neměl ani vlastní dům, ale žil jen v provizorním ateliéru, který byl asketický i na středověké poměry. Asi šlo o obyčejnou boudu někde u staveniště. Celoroční činže za ni byla ve výši Pisanova týdenního platu!

On sám měl příjmy, které by mu umožňovaly mnohem větší luxus, což nám naznačuje, že přepych mu byl cizí a že se ve všem svém snažení koncentroval jen a jen na sochařství a architekturu. Zřejmě zcela rezignoval i na rodinný život. V domácnosti mu pomáhal sluha, který byl zároveň jeho pomocníkem na stavbě.

Pro nás není bez zajímavosti, že genialitu Giovanniho Pisana objevil i císař Jindřich VII., otec českého krále Jana Lucemburského. Umělce zaměstnal na vytvoření nádherného náhrobku pro Markétu Brabantskou, babičku našeho otce vlasti Karla IV. Šlo o velkolepé dílo, o kterém obsáhle básnil i autor Zbraslavské kroniky. Pisano tak byl pro Lucemburky jakýmsi předchůdcem Petra Parléře - škoda že se na to v učebnicích zapomnělo!

Peter Kováč

K tématu:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-prave-vysel-4-svazek-z-edice-stavitele-katedral-ktery-je-venovan-giovannimu-pisanovi-genialnimu-sochari-a-jednomu-ze-stavitelu-katedraly-v-siene/