AIGUES-MORTES

Přístavní město Aigues-Mortes vzniklo na rozhraní Languedoku a Provence. Už dlouho před tím, než se o místo začal zajímat francouzský král, využívali zdejší lagunu jako přirozené kotviště rybáři i námořníci. Historik Georges Jehel cituje dohodu janovského obchodníka jménem Andrea de Burgaro s jeho marseilleským kolegou Bernardem de Manduelem z května 1233 o vyplacení značné sumy peněz, pokud právě v této končině bez problémů přistane velká loď plně naložená plátnem a suknem. Ještě významnější událost se zde odehrála v roce 1239, kdy odtud s podporou papeže Řehoře IX. vyplula do Svaté země část výpravy, kterou spoluorganizovali francouzští šlechtici Thibaud IV. de Champagne, tehdy už navarrský král, burgundský kníže Hugues IV. de Bourgogne a bretaňský vévoda Pierre Mauclerc. Historik Steven Runciman uvádí, že křižáci chtěli vyrazit z jihoitalského přístavu Brindisi, ale zabránily jim v tom vyhrocené rozbroje mezi papežem a císařem. Navíc císař Fridrich II. měl k jejich tažení značné výhrady a jako jeruzalémský král si osoboval právo rozhodovat o podobných akcích sám a bez cizí iniciativy. Proto se aristokraté nalodili v létě 1239 v jižní Francii, část v Marseille a část v místě tehdy nazývaném Eaux-Mortes čili Mrtvé vody. Možná právě oni inspirovali Ludvíka IX., aby získal zdejší pozemky, které po staletí náležely klášteru Svatého Petra (Saint-Pierre) v Psalmodi (též Psalmody).

Z opatství, jehož počátky spadaly do nejranějšího středověku, je dnes jen ruina, nicméně zachované části architektury i sochařské fragmenty (hlavice v muzeu v Montpellier) svědčí o tom, že šlo kdysi o poměrně vlivné centrum románské-ho umění. Papež Urban II. deklaroval v roce 1099 zvláštní bulou jeho nezávislost na mateřském klášteře Saint-Victor v Marseille, což byl v dějinách zdejší komunity významný mezník. Benediktini z Psalmodi rychle zbohatli a náležely jim značné majetky. Četné investice se však po čase ukázaly nad jejich síly a začátkem 13. sto-letí se dostali do dluhů. Tato situace možná napomohla při jednání opata s královými vyslanci, které probíhalo asi od roku 1240 a vyústilo v roce 1248 v konečnou smlouvu, kterou Aigues-Mortes přešlo do vlastnictví francouzské koruny. Panovník musel mít již předem dané záruky, neboť v roce 1246 vydal zakladatelskou listinu, jíž obyvatele svého nového města osvobodil od veškerých poplatků, cel i mýtného a garantoval jim volbu vlastní samosprávy. Možná že dohoda o Aigues-Mortes byla už tehdy uzavřena, ale k podpisu dokumentu došlo až v srpnu 1248, kdy král osobně zavítal do jižní Francie, aby odtud vyplul na křižáckou výpravu.

Snaha o zprovoznění přístavu vyžadovala podle Williama Chestera Jordana a Jacquese Le Goffa značné finanční i diplomatické úsilí. Ludvíkovi IX. sice po válkách s albigenskými patřila na jihu velká území s významnými opěrnými body, jako byly Carcassonne a Beaucaire, ale přesto musel postupovat velmi opatrně. V blízkém okolí existovala už tradiční centra obchodu, pro něž se Aigues-Mortes stalo nevítanou konkurencí, a svoje ekonomické zájmy tu měla i místní šlechta. Panovník proto uplatňoval politiku cukru a biče; vůči některým se zachoval tvrdě a využil faktu, že kdysi podporovali heretické katary nebo se účastnili vzpoury proti jeho nastoupení na trůn, jiným nastavil laskavou tvář v podobě různých svobod a privilegií. Z místních na nové situaci nejvíc vydělali kupci z třicetitisícového Montpellier, které mělo svoji svobodnou komunu, i když formálně náleželo pod Aragonské království. Montpellier se stalo hlavním dodavatelem všeho, co bylo v prvním desetiletí k provozu Aigues-Mortes nezbytné. Mimo jiné tu chybělo dřevo na otop i na stavby a mnohé základní potraviny. Pobřeží bylo bez lesů a nehodilo se ani k zemědělství, protože ze strany moře tu byly písečné náplavy a od pevniny bažinaté terény Camargue, široce rozevřené delty řeky Rhôny. Ludvíka IX. čekaly i jiné problémy. Název Aigues-Mortes (z latinského aquae mortuae) doslova znamená „Mrtvé vody", což samo o sobě výmluvně hovoří o nehostinnosti laguny. Citelně se tu projevoval i nedostatek pitné vody, která se sem musela složitě dopravovat. Prosperitu místa umožnil pouze čilý mezinárodní obchod, podobně jako tomu kdysi bylo v případě italských Benátek, které také vyrostly v laguně, jež byla teoreticky pokládána za neobyvatelnou. K hospodářskému oživení nového města bylo potřeba vybudovat nezbytné komunikace, pozemní i vodní. Aigues-Mortes totiž nestálo přímo na pobřeží, ale s mořem ho spojovaly několikakilometrové plavební kanály. Charles Lenthéric, jenž důkladně zmapoval jeho polohu, zjistil, že v době Ludvíka IX. sloužila jako vnitřní přístav přírodní vodní nádrž Marette, která poskytla potřebné závětří pro dopravní plavidla s plochým dnem, a odtud vedl dlouhý kanál k vlastnímu kotvišti velkých lodí nazývanému Port des Eaux-Mortes. Za Ludvíkových nástupců se pak vybudovala přímější a kratší vodní cesta La Peyrade, která Aigues-Mortes spojila bezprostředně s mořem. Úpravy vyžadovaly nezměrnou energii a vzhledem k tomu, že koryta kanálů se neustále zanášela, šlo o snahu téměř sisyfovskou. Kapetovští králové proto byli velkorysí ke všem, kteří se chtěli na budování města podílet.

Nabízené šance se ujali především podnikatelé z Janova. Dokladem toho je i písemná dohoda, kterou na jaře 1272 uzavřel Ludvíkův syn Filip III. Smělý s janovským měšťanem Boccanegrou o výstavbě impozantního opevnění, které strážným nabízelo na svou dobu značné pohodlí i bezpečí. Na hradbách spatříme v pravidelných vzdálenostech četné latríny, komunikace mají drážky na odvod dešťové vody, důmyslné střílny lučištníky chránily před útočníky a zaklenuté místnosti věží a bran byly vybaveny krby a kamennými lavicemi. Nic z toho Guillaume Boccanegra (Guglielmo Boccanegra) nevymyslel, neboť nebyl ani architekt, ani kameník, ale schopný politik a šikovný investor. Janovan zemřel v roce 1274 a není zcela jasné, jak daleko pod jeho vedením fortifikační práce postoupily. Jejich chronologie ostatně není nijak stanovena ověřenými daty, nicméně většina odborníků se shoduje, že celý systém městských hradeb vznikl především za vlády Filipa III. Smělého (1270-1285) a Filipa IV. Sličného (1285-1314).

Co tedy přímo souviselo s Ludvíkem IX. a jeho dobou?

Král-zakladatel jistě se zájmem dohlédl na koncept budoucí zástavby nebo mu ho poradci jako hotový předložili ke schválení. Město nevznikalo nijak živelně, ale podle předem daného plánu. Až s geometrickou pedanterií byly vytyčeny protínající se rovné ulice, určena pozice hlavních bran a v rozích vyhrazeno místo pro obranné věže. Domy si měšťané postavili většinou z méně náročných materiálů, protože kámen se musel pracně dovážet a žádný využitelný lom v blízkém okolí ne-existoval. Panovník inicioval i založení františkánského opatství jako duchovního centra pro poutníky do Svaté země a kousek od bývalého tržiště nechal postavit městský chrám Notre-Dame des Sablons. Klášter byl zničen, ale farní kostel nadále stojí a připomíná dobu Ludvíka IX. Všude jinde by byl podobný objekt urbanistickou dominantou, tady ale zůstal ve svých rozměrech a rozvržení umírněný a strohý. Uvnitř najdeme nezaklenutý prostor s otevřeným krovem, členěný pouze jednoduchými lomenými arkádami, a zvnějšku zaujme snad jen trochu vyvýšená zvonice. Není to stavba odpovídající bohatství zdejších obchodníků, ale vypadá spíš jako modlitebna některého asketického mnišského řádu. Král měl snad při založení Notre-Dame des Sablons na mysli nejvlastnější ideu křižáckých výprav, které měly být nejen vojenskou akcí proti muslimům, ale také pokornou křesťanskou poutí. Ostatně opevněný přístav dodnes působí víc jako tábor pro rytíře-křižáky než jako rušné centrum obchodu, které od druhé poloviny 13. století spojovalo francouzské království s Orientem a západní Středomoří s trhy v Champagni.

Z dálky byla nejzřetelnější dominantou Ludvíkova města Tour de Constance, ve středověkých pramenech označovaná jako Velká věž, která tu jistě stála v plné kráse už ve chvíli, kdy přístav v srpnu 1248 opouštěla královská flotila mířící na Kypr a pak dál do Egypta. Dataci prokazují i po-užité hlavice přípor s rostlinnými motivy, které v interiérech přidržují klenební žebra a ve zjednodušené podobě reflektují soudobé rafinovanější vzory z pařížské Sainte-Chapelle nebo z dostavby baziliky v Saint-Denis. Zvenku vypadá mohutná věž jako masivní kamenný monolit, obrovský geometrický válec, interiér však překvapí prostornými místnostmi v přízemí a v prvním patře, labyrintem točitých schodišť, průchodů a ochozů, promyšleným obranným systémem i rafinovaným osvětlením interiérů a komunikací světelnými šachtami, které se na fasádě jeví jen jako podlouhlé škvíry. Vnější i vnitřní struktura připomene hradní donjony, třeba v Dourdan či v Coucy-le-Château, které se stavěly v Île de France po celé 13. století, a to už od dob Filipa II. Augusta. Na rozdíl od nich však není původní funkce Tour de Constance ve všech ohledech zcela jasná. Někteří autoři, například Jean Richard, ji považovali za královu rezidenci, jiní, jako Bernard Sournia, namítali, že v interiéru chybí obsáhlejší hygienické zázemí, umožňující trvalé obývání, takže se jednalo spíš o strážní věž sloužící k ochraně a obsluze přístaviště.Klíčem pro pochopení smyslu stavby je zřejmě velká zaklenutá komnata v přízemí, která byla v 19. století dodatečně opatřena naddimenzovaným krbem. Vedou sem dva rovnocenné vchody, jeden ze severu a druhý přesně naproti z jihu, takže místnost byla záměrně postavena jako průchozí. Lze si tak docela dobře představit, že když do přístaviště dorazila důležitá loď, byli hosté po padacím mostě přivedeni právě sem a tady se odehrávalo první oficiální přijetí. Možná se tu platil i poplatek za vjezd lodi a cizí obchodníci zde uhradili i mýtné a clo za zboží. Pokud byla návštěva opravdu vzácná, pokračovala dál a po současném kamenném (původně dřevěném) mostě se dostala do vlastního královského paláce (Maison du Roi), který kdysi zabíral celou parcelu v severozápadní části města. Pochopitelný by z tohoto hlediska byl snad i smysl malé komory s latrínou přímo pod podlahou dolní místnosti, do níž je přístup pouze okulem uprostřed podlahy. Možná sloužila jako dočasná kobka pro prominentní vězně. Každému, kdo vstoupil do Tour de Constance, by tak bylo jasné, jak panovník naloží s těmi, kteří se vzepřou jeho vůli, ať už by se to týkalo ozbrojeného odporu nebo placení daní. Jde však pouze o naši spekulaci. O skutečném poslání komorního prostoru pod podlahou nic bližšího nevíme. Přízemní klenutá místnost věže byla velmi dobře střežena. V její horní části téměř v úrovni klenebních kápí vidíme velké otvory, za nimiž se v síle zdi nachází skrytá chodba. Kdo byl nahoře, mohl nepozorován sledovat ty, kteří zvenku vešli do místnosti. On stál v přítmí, zatímco na hosty dole dopadalo světlo pronikající sem čtyřmi velkými průzory v plášti stavby. Z horního ochozu se lze dostat i do prostor přímo nad oběma vchody, kde strážní kdysi spouštěli nebo vytahovali padací mříž. V prvním patře Tour de Constance se nachází druhá velká zaklenutá místnost s původním krbem, kde asi přebývali strážní, jejichž úkolem bylo sledovat provoz v přístavu a v noci na terase v malé kulaté věži (majáku) udržovat otevřený oheň, který sloužil jako světelná signalizace pro lodě.

Největší rozkvět zaznamenal přístav Aigues-Mortes za pozdních kapetovských králů koncem 13. a v první třetině 14. století, kdy zde přistávaly četné lodě italských a katalánských kupců. Obchodovalo se tu s kořením, potravinami, hedvábím, suknem i plátnem. Ústup ze slávy byl pozvolný, ale nezadržitelný. Osudným se městu stal rok 1481, kdy se součástí francouzského království stalo Marseille. Lodě pak přistávaly hlavně tam a přístav založený Ludvíkem IX. pozbyl významu natolik, že francouzský historik Fernand Braudel mu ve své monumentální práci Svět Středomoří a Středozemní moře v době Filipa II. nevěnoval prakticky žádnou pozornost. Poslední hodiny slávy zažilo Aigues-Mortes v létě 1538, kdy se tu uskutečnila velkolepá schůzka císaře Karla V. s francouzským králem Františkem I. Setkání překypovalo na obou stranách projevy přátelství a nadšení. Císaře zejména dojalo setkání s Eleonorou, jeho nejmilovanější sestrou, kterou kdysi donutil ke sňatku s francouzským králem. Oba vládci strávili ve městě několik dní, což znamená, že přístav jim mohl stále nabídnout veškerý luxus, na jaký byli oba zvyklí ze svých domácích rezidencí. Pak se tu čas zastavil a Aigues-Mortes sehrálo už jen smutnou roli prominentního vězení pro hugenoty, francouzské protestanty. Až v 19. století kdysi slavný přístav znovuobjevili romanopisci a turisté, kteří tu právem hledají zašlou slávu středověku.

 

Výběrová bibliografie

V roce 1973 se město Aigues-Mortes a jeho okolí dočkalo kompletního vědeckého soupisu umělecko-historických památek vydaného v Paříži pod názvem Inventaire général des monuments et des richesses artistiques de la France: Commission régionale du Languedoc-Roussillon, Gard, Canton Aigues-Mortes. Jde o základní dílo pro každého, kdo se chce seznámit s Tour de Constance, jednotlivými branami a věžemi města i jejich výzdobou a také s domy měšťanů i chrámem Notre-Dame des Sablons. Velmi dobře je tu zpracována historická část, věnovaná zdejší laguně od antiky až po 19. století (Guy Barruol, Jean Combes, Jean Nougaret, 1. díl s. 15-28). Katalogová hesla obsahují hodnocení památkových objektů v Aigues-Mortes, včetně jejich mobiliáře (1. díl, s. 34-85). Celý druhý díl je obsáhlou fotodokumentací s více než devíti sty snímky. Z hlediska umělecko-historického rozboru opevnění Aigues-Mortes je cenná studie Bernarda Sournia, Les fortifications d'Aigues-Mortes, Congrés archéologique de France, 134e session 1976, Paris 1979, s. 9-26 (k Tour de Constance a její funkci speciálně s. 12-13). K Aigues-Mortes z hlediska dějin umění jsou užitečné průvodcovsky zaměřené a často v reprintech vydávané publikace: Alain Albaric, Aigues-Mortes, Aigues-Mortes 1979; Michél-Édouard Bellet a Pat-rick Florençon, The City of Aigues-Mortes, Paris 2001 (též německé, španělské a francouzské vydání); Bernard Sournia, Aigues-Mortes, Paris 1981 (též anglické vydání). K významu přístavu W. Ch. Jordan (viz 1979; k Aigues-Mortes zejména s. 71-76); J. Richard (viz 1992; k Aigues-Mortes zejména s. 49-50); J. Le Goff (viz 1996, zejména důležitá kapitola o vztahu Ludvíka IX. ke Středozemnímu moři s. 169-175); Steven Runciman, A History of the Crusades, Cambridge 1954, polské vydání Dzieje wypraw krzyżowych, Warszawa 1987 (k výpravě šlechticů 3. díl, s. 205); Georges Jehel, Aigues-Mortes, un port pour un roi, les Capétiens et la Méditérannée, Roanne, Le Coteau 1985 (ke středověkým dějinám přístavu a stavbě města Aigues-Mortes zejména s. 99-149 a k osobě Janovana Boccanegra s. 139-141); L'art au temps des rois maudits: Philippe le Bel et ses fils 1285-1328, Paris 1998 (ke stavbám pozdních Kapetovců Anne Prache s. 34-40); Whitney S. Stoddard, Aigues-Mortes, The Dictionary of Art (viz 1996, 1. díl, s. 482-483). K historii města Jules-Charles Roux, Aigues-Mortes, Paris 1910; k budování přístavu, cest k němu a zásobování potravinami a dřevem W. Ch. Jordan (viz 2001); k setkání krále a císaře v Aigues-Mortes v roce 1538 viz: Ferdinand Seibt, Karel V., císař a reformace, Praha 1999, s. 107. Velmi důležitá je i internetová stránka http://www.nimausensis.com, kde jsou v části věnované historii oblasti Gard k dispozici vynikající a jinak těžko dostupné práce jako Psalmodi od Georgese Rivalse z roku 1937, a zejména studie M. Ch. Lenthérica: Le Littoral d'Aigues-Mortes, au XIIIe et au XIVe siecles avec un relevé de l'iti-néraire de Saint-Louis entre Aigues-Mortes et la mer (Mémoires de l'Académie du Gard, 1868-1869) - článek pojednávající o tom, jak vypadalo zdejší pobřeží ve středověku, o plavebních kanálech k novému městu Ludvíka IX. a o jeho spojení s mořem, s řadou důležitých faktů k historii města.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru