CAPELLA VITREA

Turisté dnes do Sainte-Chapelle chodí jinou cestou než kdysi francouzský král. Po prohlídce přízemí se do horní kaple dostanou jedním ze dvou šnekovitých schodišť, umístěných v západní části stavby. Improvizovaný vstup, dříve používaný k výstupu na střechu a k varhanům, však nabízí ohromující dojem. Po mystickém příšeří dolní kaple se náhle ocitneme v zářícím prostoru naplněném světlem, které do interiéru proniká obrovskými barevnými okny. Základní tóniny dominující skleněné ploše jsou hluboká červeň a modř. Použitím malých kousků skla se světelné paprsky tříští a hrají všemi spektrálními barvami, jejichž intenzita se mění z hodiny na hodinu. Skoro ani nevnímáme stovky příběhů na vitrajích a v první chvíli chápeme barevné skleněné stěny jen jako nádherné orientální koberce zavěšené v prostoru a prozářené světlem. Úžasný a nepopsatelný zážitek i pro dnešního člověka, uvyklého na nejrůznější optické efekty. Interiér působí jako zázračný a nadpozemský, což zde vnímáme intenzivněji než v gotických katedrálách, protože jde o jeden velký jednotný prostor. Stěnu tvoří ve spodní části pás zdi členěný arkádami a pak už jen rozměrná patnáctimetrová okna s barevnými vitrajemi. Přípory podpírající klenební žebra jsou velmi útlé; vnímáme je jen jako pruty, tvořící nejnutnější kostru pro monumentální skleník. Opravdová „capella vitrea" (doslova „skleněná kaple"), což je termín, který historik umění Hans Sedlmayr nalezl v dobové literatuře z poloviny 13. století. Architektura je odhmotněná a vzdušná, působí natolik subtilně a delikátně, že si ani neuvědomujeme, o jak rozsáhlý prostor jde. Jeho rozměry jsou hodné velkých biskupských chrámů: výška horní kaple (20,5 metru) je rovna výšce hlavní lodě katedrály v Noyonu a šířka (10,7 metru) odpovídá šířce hlavní lodě katedrály v Laonu.

Značnou působivost barevných vitrají si uvědomoval i Ludvík IX. V listinách z ledna 1246 a srpna 1248, které se vztahují k Sainte-Chapelle, neopomněl uvést, že vyčleňuje větší finanční obnos na jejich pravidelnou údržbu, aby „z těchto příjmů a poplatků byla obnovována a opravována skleněná okna této kaple, kdykoli bude potřeba, a aby byla udržována v dobrém stavu". Král také věnoval bedlivou pozornost stálému a slavnostnímu osvětlení. V listině ze srpna 1248 se dočteme: „Rozhodli jsme, aby před hlavním oltářem hořely ustavičně dnem i nocí ve stříbrných miskách tři voskovice, z nichž každá bude vážit nejméně tři libry; [dále jsme rozhodli, aby] o všedních dnech, nešporách, matutinech a o hlavní mši hořely na hlavním oltáři před svatostánkem čtyři voskovice; o svátcích s devíti lekcemi a o nedělích šest voskovic; o svátcích s polosvátečním oficiem osm; o dvojitých svátcích dvanáct; o výročních svátcích dvacet čtyři, přičemž vosk každé z nich bude vážit dvě libry." Se speciálním světlem pamatoval Ludvík IX. i na relikviářovou skříň: „Kromě toho také nařizujeme, aby o všech výročních svátcích při mši, matutinech a prvních i druhých nešporách a o všech dnech, během nichž se koná slavnostní mše kvůli přesvatým relikviím, hořelo při mši dvanáct voskovic, z nichž každá bude vážit dvě libry, totiž kolem relikviáře se svatými relikviemi šest po jedné i druhé straně."

Trvalé noční i denní osvětlení Sainte-Chapelle mělo jak praktický smysl, tak hlu-boký mystický a liturgický význam, který podněcoval fantazii i devoci středověkých diváků. Svědčí o tom pasáže z proslulého spisu Rationale divinorum officiorum ze 13. století, v nichž Guillaume Durant píše, že v sakrálním prostoru světlo lampy či svíce značí přítomnost samotného Krista. Autor, sám učený teolog a biskup, se odvolává na Evangelia podle sv. Jana.  V prologu je oslavováno „pravé světlo" (J 1,9), které svítí ve tmě a tma ho nikdy nepohltí a jež osvěcuje na celém světě každého věřícího člověka. V osmé části Janových evangelií Ježíš tvrdí (J 8,12): „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." Durant pasáž krátce cituje, aby objasnil, proč se ve svatyních zapalují svíce a lampy. Symboliku měl propracovanou do nejmenších detailů. Světlo mohli být i apoštolové a přední autority církve, jež jsou v duchovním světě tím, čím jsou pro Zemi Měsíc a Slunce. Zapálené světlo představovalo také dobré skutky - zde bylo pramenem tvrzení Matoušovo evangelium (5,16) - a sedm svítilen v chrámu symbolizovalo sedm darů Ducha svatého, které osvětlují temnoty naší duchovní slepoty. Durant také věděl, že Bůh už kdysi dávno pověřil Mojžíše, ať Izraelci do jeho svatostánku přinášejí olivový olej ke svícení, „aby bylo možno udržovat ustavičně svítící kahan" (Ex 27,20). Křesťanský oltář pak měl mít na rozích dvě zapálené svíce jako připomínku radosti dvou pospolitostí věřících - totiž židů a křesťanů - z narození Krista. Význam samotné svíce rozebral i Durantův vrstevník Jakub de Voragine ve Zlaté legendě. V kapitole věnované svátkům očištění Panny Marie (Hromnicím) uvádí, že se skládá z knotu, vosku a ohně: „Tyto tři složky znamenají tři vlastnosti, které byly v Kristovi: vosk znamená Kristovo tělo, které se narodilo z Panny Marie bez poskvrnění těla, tak jako včely tvoří vosk bez jakékoli příměsi, knot skrytý ve vosku znamená bělostnou duši skrytou v těle a oheň neboli světlo znamená božství, protože náš Bůh je stravující oheň."

Množství kvalitních voskovic v Sainte-Chapelle nepatřilo ve své době k výjimkám.  Sto let před Ludvíkem IX. věnoval značnou pozornost osvětlení klášterního kostela Saint-Denis u Paříže opat Suger a jako jednu z mnoha mecenášských zásluh uvádí, že nechal opravit stříbrné lampy pro věčná světla, která plála vedle hlavního oltáře.  Navíc o velkých svátcích - šedesátkrát do roka - se tu zapalovalo i šest obrovských voskovic, o nichž opat s hrdostí píše, že „se jen zřídka nebo vůbec nestavějí jinde v kostele". Vnímavost lidí vrcholného středověku vůči osvětlení, ať slavnostnímu či symbolicky tajemnému, byla značná. I francouzský šlechtic Robert de Clari si při prohlídce konstantinopolského kostela Hagia Sofia v roce 1204 bedlivě povšiml, že v interiéru „bylo zavěšeno přinejmenším sto lustrů (lampiers) a nebylo mezi nimi takového, aby nevisel na silném stříbrném řetězu v tloušťce paže dospělého člověka". A s údivem dodává: „Na každém lustru bylo dobře pětadvacet lamp, nebo i více." Vnitřek byzantského chrámu, zalitý mihotajícím se světlem, které se odráželo na pozlacených mozaikách, musel vypadat úchvatně. Pařížská Sainte-Chapelle nabídla divákům jinou podívanou. Zapálené velké voskovice nejen dostatečně osvětlovaly celý jednolodní interiér, ale díky nim velká okna horní kaple zářila v noci do okolí.  Šlo o nezapomenutelný vizuální zážitek, zejména když se noční obloha zatáhla mraky a nebe zčernalo. Stavba uprostřed ztichlého města působila jako obrovský barevně svítící objekt. Chtělo by se s jistou nadsázkou říci, že se s každým západem slunce proměnila v obrovský rozsvícený lampion. Efekt měl i svoji významovou hodnotu. Den co den se krátce po půlnoci v kapli rozsvítily svíce i lucerny a začaly tu první náboženské obřady. Pro věřícího, který se probudil a viděl na královský palác, se Sainte-Chapelle zářící do širokého okolí stala příslibem, že za svítícími barevnými okny se kanovníci tváří v tvář nejcennějším památkám Kristovy smrti přimlouvají za celé království i za každou lidskou duši a připomínají svými modlitbami Bohu, že hříšné lidstvo pokorně čeká na zemi na svoji spásu a věří v odpuštění a milosrdenství. Přes den zas vnitřek kaple zaplavovalo intenzivní sluneční světlo. Dojem úžasu lapidárně vystihl současný francouzský architekt Jean Nouvel, když ve svých pamětech stručně poznamenal:

„Vzpomínám si, jak jsem poprvé vstoupil do Sainte-Chapelle. Toho dne prudce svítilo slunce a já byl doopravdy oslněn." Opět nešlo jen o umělecký efekt. Bůh byl pro teology světlem a za jasného dne si středověký věřící mohl v horní kapli dokonale představit, jaké to bude, až ho při vstupu do nebeského království ozáří věčné slunce.

[kráceno]

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru