CHLOUBA CÍSAŘSKÉ CAPUY: BRÁNA FRIDRICHA II.

V historicky vypjaté době vydal císař na podzim 1239 příkaz k zahájení závěrečných úprav dvou věží, které sloužily jako vstupní brána do jihoitalského města Capua, ležícího na samé hranici Sicilského království s Papežským státem. Důvod byl prozaický: věže byly téměř hotové a Fridrich nechtěl, aby do nich v zimě pršelo, doslova, aby „nemohly být poničeny deštivým počasím", jak se uvádí v dokumentu sepsaném 17. listopadu v Lodi u Milána.

O pár měsíců později, 13. ledna 1240, se císař, setrvávající právě ve městě Arezzu, zabýval bránou znovu. Dolehla k němu „jakási udání" na Bisancia, cisterciáckého konvrše, spravujícího finanční záležitosti capujské stavební hutě, a na Liphanta, který je v dokumentech označen jako protomagister a pravděpodobně jako architekt řídil všechny práce. Fridrich II. nařídil důkladné vyšetřování, které při pobytu na hradě v Luceře 3. dubna 1240 doplnil i žádostí o revizi účtů, včetně dohledání veškeré dokumentace, kterou na staveništi vedli už kdysi odvolaní úředníci.

Nevíme, jak celá záležitost dopadla, avšak je zřejmé, že brána v Capui náležela k ostře sledovaným císařovým projektům. Ostatně nešlo o běžnou obrannou stavbu, ale o umělecký unikát, o němž se celá Evropa dozvěděla prostřednictvím středověkého souboru legend, bajek, anekdot a exempel, kterým říkáme Příběhy římské (Gesta Romanorum). Kdysi šlo o literární bestseller, hojně překládaný do mnoha národních jazyků včetně češtiny. V celé jedné kapitole autor neskrývá nadšení nad „mramorovou bránou" postavenou Fridrichem II. a vyzdobenou mnoha sochami. Dominovala jim majestátní podobizna císaře, doplněná postavami dvou soudců, kteří se společně s ním obraceli s výzvou k pokoji a klidu na ty, kteří bránou procházeli, aby navštívili arcibiskupskou Capuu, první velké město Sicilského království. Památka po staletí patřila k místním atrakcím. Kdo ji viděl, ten o ní mluvil s úctou a respektem. Giovanniho Antonia Campana, biskupa ze středoitalského Terama, zaujala jako dokonalé umělecké a inženýrské dílo, promyšlené do nejmenších detailů. Humanista Bartolomeo Facio básnil o „skvělém opracování jejích kamenů" a uherský kronikář ve službách Ludvíka I. z Anjou János Küküllei psal o jejích věžích jako o „krásném a pravidelně zbudovaném díle", „solenni opera fabricata". Procestoval prý celou jižní Itálii, ale nikde ho nic tak neuchvátilo jako právě brána v Capui.

Až s rozvojem dělostřelectva v druhé polovině 16. století přestala Fridrichova brána odpovídat novým požadavkům na obranu. Po inspekci španělského místokrále Fernanda Álvareze z Toleda, vévody z Alby, bylo rozhodnuto o jejím stržení a nahrazení novým bastionem. Demolice začala v únoru 1557, ale vyvolala značnou nevoli. Dobová zpráva uvádí: „Zničení tak starého, krásného a vznešeného symbolu, který postavil před téměř čtyřmi stoletími císař Fridrich, naplnilo nejen zdejší občany, nýbrž také mnoho cizích lidí nejhlubším zármutkem a smutkem." Veřejné mínění vyvolalo alespoň záslužnou pietu k sochařským dílům z brány i vůči samotné architektuře. Věže byly z větší části začleněny do nové obranné struktury, takže si dnes můžeme udělat docela dobrou představu o tom, jak brána původně vypadala. Díky obnovenému zájmu o štaufské umění bylo místo nedávno pečlivě upraveno a divákům byly odhaleny pozůstatky středověké architektury v co možná největším rozsahu, nicméně zůstalo jen torzo, a proto možná bude pro leckoho návštěva kdysi tak proslulé památky zklamáním. Pocit jistého rozčarování si lze odnést i ze samotné Capuy, ospalého a provinčního sídla s pouhými dvaceti tisíci obyvateli. V nenávratnu jsou doby, kdy bývala hlučným střediskem Kampánie, šťastného kraje, který Cesare Ripa ve své proslulé Ikonologii popisuje jako místo oplývající vinou révou a obilím, kde se přátelsky objímal bůh Bakchus s bohyní Ceres. Proslulost města však kdysi bývala obrovská...

Původně Capuu obývali Etruskové, pak je vystřídali Samnité a nakonec Římané. Díky hospodářské prosperitě se stala druhou největší antickou metropolí na italském teritoriu Římské říše. Občas římští občané vyslovovali její název s obavou - když se přidala na stranu vojevůdce Hannibala a když vůdce otroků Spartakus zahájil ve zdejším výcvikovém středisku gladiátorů nebývale úspěšné povstání. Konec mnoha stoletím rozkvětu přinesli městu až germánští Vandalové v roce 456. Prestižní postavení si však Capua nadále udržela. V životopise Karla Velikého sepsaném opatem Einhardem se dočteme, že francký vládce právě tady rozbil v roce 787 svůj hlavní tábor a odtud vedl složitá jednání s Arechisem II. (Aregisem II.), langobardským vládcem Beneventa. Také muslimové považovali dávnou metropoli Kampánie za důležitý strategický bod. V roce 841 Capuu dobyli a vydrancovali tak důkladně, že se nevyplatilo dávat trosky opět dohromady.

Nové město bylo vybudováno na bezpečnějším místě ve velkém zákrutu řeky Volturno, asi pět kilometrů od dřívějšího sídla. Antické ruiny posloužily obyvatelům jako kamenolom. Papež záhy povýšil Capuu na sídlo arcibiskupa. Starověká sláva dostala nový lesk, který se ještě umocnil, když se město stalo za Normanů součástí Sicilského království.

Fridrichova brána se nacházela na samém okraji středověké Capuy, na začátku mostu přes řeku Volturno, kde se spojovaly dvě staré antické cesty, z nichž k věhlasným náležela Via Appia, vedoucí z Říma přes celou jižní Itálii až do přístavu Brindisi. Před mostem kdysi byla stará - ještě antická - zástavba, kterou v srpnu 1233 nechal císař kompletně srovnat se zemí. Po úpravě terénu pak v únoru 1234 přímo na místě rozhodl o stavbě brány, která by jako zvláštní pevnost s věžemi chránila vstup na most, jediný možný přístup do města.

Dnes tu najdeme pouze zbytky dvou věží. Jedna z nich se nachází na soukromé ohrazené parcele, druhá je návštěvníkům dostupnější a můžeme sejít až k jejím základům kousek od břehu řeky. Zcela dole uvidíme kruhovitý trojdílný podstavec z nahrubo opracovaného kamene. Na něm pak stojí samotná věž, která byla složena ze dvou odlišných geometrických forem, jež do sebe ideálně zapadaly. Dolní polovina byla obložena světlým travertinem a má podobu pravidelného polygonálního tělesa. Na průřezu jde o výsek z devítiúhelníku a nikoliv osmiúhelníku, jak se občas nepřesně tvrdí. Horní polovina byla zhotovena z tmavých tufových bloků a měla kulatý tvar. Hranici obou částí tvoří zvláštní římsa, která v podobě vlnovky obíhá celý vnější plášť. Na vrcholech každé „vlny" byla původně umístěna lidská busta či dekorativní hlavice (dnes jsou některé uloženy v místním muzeu) a v dolních koncích pak malé voluty. Mezi věžemi vedla cesta na most, přičemž průjezd měl být z obranných důvodů co možná nejdelší a nejširší.

Dochované části brány dodnes dokládají znamenitou práci středověkých kameníků. Téměř to vypadá, jako by šlo o pomník jejich zručnosti, od počátku vypočítaný na obecný obdiv a uznání. Bloky opláštění přilehají k sobě tak těsně, že do spár nelze zasunout ani čepel nože. Uplatnění plastické bosáže patří v Itálii údajně k nejranějším případům od doby zániku antické Říše římské. Kámen byl opracován s velkou pečlivostí - hrany a rohy zůstaly dosud ostré a téměř neporušené, jako by se jich zub času zázračně ani nedotkl. Bosování na vnějšku obou věží působí jako jednolitý celek, ale při podrobnějším pohledu zjistíme, že v obložení jsou škvíry asi metr vysoké a několik centimetrů široké. Sloužily jako světelné šachty pro vnitřní prostory, které tvořily labyrint se schodišti a průchody. Při všech útocích na bránu hrálo toto bludiště klíčovou roli. Například v roce 1421 měl kondotiér Braccio da Montone (Andrea Fortebraccio) štěstí, že od zběhů získal podrobné informace o vnitřním uspořádání obou věží. Nechal pak prokopat tunel, jímž jeho vojáci pronikli do podzemních prostor, kde zapálili velký oheň. Palčivý kouř donutil obránce vystoupit na střechy věží a tam se nakonec vzdali. Bez zrady by vzdorovali ještě dlouho. Každá z věží totiž fungovala jako samostatná obranná jednotka. Komunikaci mezi nimi umožňoval pod cimbuřím umístěný dřevěný můstek nebo společná podzemní místnost mezi věžemi, kam se dalo sejít šnekovitým schodištěm a speciální chodbou. Tato „skrytá komnata" i cesta k ní byla osvětlena zmíněnými úzkými štěrbinami ve spodním plášti zdi. Pod společnou komorou se ještě nacházela cisterna, odkud se v případě nouze čerpala pitná voda.

Pokud se neválčilo, žilo se v Capui strážným docela dobře. Z úředních záznamů za vlády sicilského krále Karla I. z Anjou v druhé polovině 13. století známe údaje o jejich početním stavu; dokumenty v roce 1914 publikoval Eduard Sthamer. V listopadu 1269 deseti mužům obsluhy (servientes) velel kastelán nazývaný tehdy castellanus miles, v lednu 1278 a v lednu 1280 měl kastelán (označený jako castellanus scutifer) na starosti 13 strážných a v dubnu 1283 tvořilo posádku celkem 19 lidí (1 castellanus scutifer + 13 servientes de veteri statuto + 5 servientes additi). Na tehdejší zvyklosti to byl přiměřený stav. Máme třeba srovnání s hradem Castel del Monte v Apulii, který za vlády Anjouovců sloužil jako vězení, kde bylo v listopadu 1269 ve službě 31 mužů (1 castellanus miles + 30 servientes) a v srpnu 1282 dokonce 51 osob (1 castellanus miles + 40 servientes de veteri statuto + 10 servientes additi). V prvním patře obou věží capujské brány sloužily k pohodlí posádky poměrně velké místnosti, jejichž interiéry byly zaklenuty křížovou gotickou klenbou. Vcházelo se do nich malými portály přímo z průjezdu. Vstupy jsou umístěné dosti vysoko, takže přístup k nim zřejmě byl po dřevěném schodišti, které se dalo v případě napadení odstranit.

Vše, co jsme popsali, najdeme přímo na místě. Další krok v poznání epochálního významu brány v Capui vyžaduje důkladnější průzkum písemných zpráv, ikonografických svědectví i analýzu zachovalých sochařských a architektonických fragmentů, které imitují antické umění způsobem, jaký středověk do té doby neznal.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru