CÍSAŘ KAREL IV. A KRÁL VÁCLAV IV. V PAŘÍŽSKÉ KAPLI

O fungování Sainte-Chapelle ve středověku nám poskytují cenné informace Velké kroniky Francie (Grandes Chroniques de France), a to zejména v části, kde se detailně popisuje pobyt císaře Karla IV. v Paříži. Dne 4. ledna 1378 přijel do města jedenašedesátiletý panovník společně se synem, českým a římským králem Václavem IV., a u francouzského panovníka strávili téměř dva týdny. Jedním z důvodů dlouhé a únavné cesty byla i císařova nezměrná „touha uvidět svaté ostatky", a proto se součástí oficiálního programu stala i prohlídka pařížské královské kaple. Karel IV. ji důvěrně znal už z dětství stráveného na francouzském dvoře, ale pro jeho syna a dědice, téměř sedmnáctiletého Václava, se její návštěva stala životní premiérou. Mnohé o ní jistě věděl z vyprávění otce a leccos si představil i díky Parléřově kapli Všech svatých na Pražském hradě, jejíž interiér s velkými okny a bohatou výzdobou nabízel podobný vizuální zážitek, ale nic z toho neubralo na atraktivnosti pařížské stavby - Sainte-Chapelle oba hosty přímo ohromila.

Nejprve vzal francouzský král Karel V. do kaple Václava IV. Společně se zúčastnili obřadu, konaného v předvečer svátku Tří králů, tedy 5. ledna. Autor Velkých kronik Francie píše: „Byla tam dvě oratoria („deux oratoires"), jedno umístěné napravo vedle lavic, druhé nalevo u sakristie, a v tomto pravém byl král, v onom levém pak král římský." Mši sloužil arcibiskup z Remeše Richard Picque a celá kaple „byla tak ušlechtile vyzdobena a oltář tak bohatě a četně opatřen klenoty kostelními a ostatky a tak ozářen, že to byla krásná a podivuhodná věc na pohled". Na nešporách se tu prý tísnilo tolik lidí, že se stěží do kaple vešli. Když měl následujícího dne, 6. ledna, přijít do Sainte-Chapelle sám císař, obával se francouzský král obrovského návalu, takže nechal důsledněji střežit brány paláce. „A vskutku byly brány tak dobře hlídány, že se tam nikdo nedostal, mimo rytíře, panoše nebo jiné urozené lidi." Zmínka kronikáře stojí za pozornost. Běžně se totiž uvádí, že horní kaple byla vyhrazena jen pro vybranou společnost královského dvora a pouze na Velký pátek se otevírala i pro další zájemce, obyvatele i návštěvníky Paříže. Z autentického popisu návštěvy Karla IV. a Václava IV. je zřejmé, že takových příležitostí se během roku naskytlo více a přístup sem mělo širší společenské spektrum lidí, než se obecně předpokládá. Vůči hodnostářům dvora, dodržujícím předepsanou etiketu, by král nenasazoval stráže a nenechal by hlídat vstupní brány paláce.

Ve středu 6. ledna projevil císař Karel IV. přání, zda by si mohl zblízka prohlédnout i vzácné relikvie umístěné na tribuně v obrovské relikviářové skříni nazývané Grande Châsse. Tím ovšem nastal jistý problém. Panovník se špatně pohyboval, chodil shrbený a trpěl silnou dnou, takže ho většinou přenášeli na nosítkách. Točité schodiště na plošinu bylo „příkré a těsné, že tudy nemohl býti nesen ve svém křesle", a proto Karla na plošinu vytáhli sluhové „za ramena a za nohy", což mu činilo značnou bolest. Francouzský král poté otevřel svatou skříň.  Host sňal pokrývku hlavy, sepjal ruce a modlil se před ostatky s velkou zbožností. Pak se nechal sluhy zdvihnout, aby políbil svaté relikvie.  Byli při tom i malí princové, pravděpodobně následník trůnu devítiletý Karel, vládnoucí od roku 1380 jako Karel VI., a pětiletý Ludvík Orleánský. Král bral do rukou jednu relikvii za druhou a ukazoval je císaři.  Každou potom nechal políbit svým synům.  Po důkladné a dlouhé prohlídce Karel V. otočil otevřenou skříň směrem do kaple a dal ji střežit biskupům z Beauvais a z Paříže, kteří stáli nahoře na plošině po obou stranách Grande Châsse.

Z popisu je patrné, že vyvýšená plošina, kterou dnes známe jen díky rekonstrukci z 19. století, byla rozsáhlá a mezi skříní a východní stěnou kaple, respektive jejími okny, musel být relativně velký prostor. Vešli se tam sluhové s nemocným císařem a francouzský král i jeho synové. Zřejmě už při vyndavání relikvií ze skříně asistovali oba biskupové. Panovníci a princové ostatky brali přímo do rukou a líbali je, měli s nimi přímý fyzický kontakt. Z relikviářové skříně je vyndaval pouze francouzský král, který je také vracel na původní místo. Onoho 6. ledna 1378 patřil k hlavním režisérům slavnostního divadla. On také otevřenou skříň otočil o sto osmdesát stupňů, aby ostatky mohli vidět i lidé shromáždění v interiéru Sainte-Chapelle.

Císaře po prohlídce relikvií snesli opět z plošiny. Hostitel pro něj vyhradil jednu ze dvou oratoří, ale Karel IV. místo odmítl s tím, že „chtěl býti v křesle, ve kterém podle zvyku sedává pokladník („trésorier") řečené kaple".  A důvod, proč si sedl jinam? „Aby lépe a déle viděl řečené svaté ostatky a aby byl lépe proti čelu řečené skříně." Král se zatím „usadil ve své oratoři (son oratoire), jež byla nedaleko vchodu do sakristie (revestiaire)". Po ukončení mše Karel V. znovu vystoupil na plošinu a otočil skříň do původní polohy.  Relikvie ještě ukázal lidem z císařova doprovodu a pak dvířka Grande Châsse definitivně uzamkl. Protože vše trvalo hodně dlouho, uchýlil se císař mezitím „do místnosti na straně řečené Sainte-Chapelle, kde sídlili duchovní a jiní strážci". Mohlo snad jít o budovu s archivem a sakristií, nebo o speciálně vyhrazenou část paláce? Těžko říci.

Snadnější je identifikace dvou oratoří, menších a relativně uzavřenějších prostor, určených k privátní modlitbě francouzského krále a jeho vzácných hostů. Při troše dobré vůle bychom takové místo mohli najít po levé straně ciboria, v rámci zvláštní vestavby v samotném závěru kaple, v části oddělené od lodě řadou otevřených arkád. Poblíž je opravdu vchod do sakristie a jak naznačuje pozdně gotická miniatura s vyobrazením interiéru Sainte-Chapelle (respektive její kopie v Musée de Cluny v Paříži), vešly se tam dvě modlící se postavy. Logicky na opačné straně, z pohledu diváka hledícího k oltáři vpravo od ciboria, by se nacházela ona druhá oratoř. Ale zde je lavabo, kde si kněz obřadně omýval ruce. Těžko si představit, že by se tu tísnil někdo další. Popravdě řečeno i na levé straně moc místa není. Vyžadovalo by to jisté uskrovnění. Chodilo se tudy k točitému schodišti vedoucímu na tribunu a určitě by se tam stěží vešel baldachýn, o němž se v kronice píše, že ho měl mít král nad sebou, ale nakonec ho nechal sejmout poté, co se Karel IV. rozhodl sedět na místě, kde žádná nebesa nebyla. Takže oratoře, popisované kronikářem, byly někde jinde.

Pokud se rozhlédneme po interiéru, najdeme pod okny zhruba v polovině kaple dva hlubší výklenky. Jsou umístěné symetricky proti sobě na jižní a severní stěně. Orámování jejich horních částí je doplněno reliéfy Krista na nebesích, jemuž andělé přinášejí koruny jako symboly oslavy, pocty a moci. A pro koho jiného než královskou rodinu mohla být vyhrazena podobná místa? Pozornost si zaslouží i výjevy na vitrajích. Nad jedním výklenkem spatříme v oknech početná zobrazení korunovací a triumfů starozákonních vládců a nad druhým malíři zachytili příběhy Ester, dívky z lidu, která se stala ženou a moudrou rádkyní perského Achašveróše, vládce velké části starověkého světa. Ikonografie je v obou případech velmi zajímavá. Četné scény korunovací nemají oporu v textu Starého zákona, neboť tam najdeme výčet předáků jednotlivých izraelských rodů, a krátký příběh o Ester, jak ho zaznamenává Bible, zas neposkytuje přílišné tematické bohatství, které by dovolovalo najít různé motivy pro více než stovku výjevů, jež se tu nacházejí. Musel existovat speciální důvod, proč sem byly vybrány scény, na nichž vidíme královnu a krále při různých dvorských ceremoniích. Lze proto dát za pravdu všem badatelům, kteří dospěli k přesvědčení, že oba výklenky byly určeny pro panovnickou rodinu, že jde o ony kronikářem zmíněné oratoře.

Různé názory však byly vysloveny o tom, kde přesně seděl francouzský král. Tak třeba německý historik umění Wolfgang Liebenwein tvrdil, že pro něj byla vyhrazena oratoř, která se nacházela na jižní straně. To je ale v rozporu s tím, co uváděl středověký kronikář při popisu císařské návštěvy v roce 1378. Karel V. sice Václava IV. opravdu posadil do oratoře na severní straně a sám obsadil výklenek na protější, jižní straně, ale následující den, když císař Karel IV. proti všem očekáváním požádal o křeslo patřící pokladníkovi, se francouzský král odebral do oratoře, jež byla nedaleko od vchodu do sakristie, což znamená na severní straně kaple. Označení místa sakristie je popsáno francouzským termínem „revestiaire".  Doslova to znamená část sakristie určenou pro uložení liturgických oděvů; přeneseně se pak termín používal pro celou sakristii.  A právě místo poblíž „revestiaire" označuje kronikář jako královu vlastní oratoř. To, že ji francouzský panovník opětovně nabídl hostům, Václavovi IV. i Karlu IV., svědčí o významu, který návštěvě přikládal. Ostatně v textu kroniky najdeme zmínku, že císař se zdráhal přijmout výsady, které při obřadech v Sainte-Chapelle měl jen a jen francouzský panovník. A tehdy mu vysvětlili, že k porušení zvyklostí došlo proto, aby mu byla vzdána náležitá pocta, poněvadž je v paláci nejvzácnějším hostem.

Závěr tedy zní, že král Karel V. preferoval jako svoji oratoř tu, jež se nacházela poblíž sakristie. Jistě tím respektoval starší tradici vzniklou v dubnu 1248 v době posvěcení kaple. Jižní výklenek byl tehdy asi vyhrazen pro matku Ludvíka IX., Blanku Kastilskou. V okně nad ním proto dominují v ornamentálních čtyřlistech početné erbovní znaky s kastilskými hrady připomínajícími Blančinu domovinu. K její osobě se symbolicky vztahují i vitraje s příběhy o Ester. Už švýcarský badatel Beat Brenk konstatoval, že starozákonní hrdinka se tu objevuje jako rádkyně panovníka čili v roli, kterou Blanka hrála na Ludvíkově dvoře. Na jedné scéně je Ester vyobrazena jako starší dáma, ač podle bible šlo o dívku „krásné postavy a půvabného vzhledu" (Est 2,7). Přichází před Achašveróše, obřadně se mu klaní, a aby byla zajištěna její rovnováha, drží ji zezadu jeden sluha kolem pasu. Gesto by bylo zbytečné, kdyby měl malíř na mysli mladou ženu. Jako by šlo o ilustraci scény odehrávající se v komnatách pařížského paláce koncem čtyřicátých let 13. století, kdy Blanka Kastilská dosáhla šedesáti let, zatímco král Ludvík IX. jen necelých pětatřiceti.

Královna-matka měla na syna obrovský vliv. Pokud se začteme do pamětí šlechtice Jeana de Joinville, zjistíme v někdy až kouzelně lidských příbězích, jak značná byla její autorita. Někdy to mělo téměř podobu jistého asketismu. Kronikář píše: „Pokud mohla, zamezovala mu, aby se dostal do společnosti své ženy, leda večer, když s ní šel spát. Sídlem, kde bylo králi i královně nejpříjemnější pobývat, bylo Pontoise, poněvadž králova komnata byla nahoře a královnina pod ní. Zařídili si svou věc tak, že se scházeli k hovorům na točitém schodišti, které vedlo z jednoho pokoje do druhého, a bylo obstaráno, že když dveřníci viděli přicházet královnu-matku do pokoje krále, jejího syna, zaťukali na dveře holí a král utíkal do své komnaty, aby ho tam matka našla; a zrovna tak činili dveřníci u komnaty královny Markéty, když královna Blanka šla za ní." Je až komické představit si podobnou situaci. Královští manželé v roli Romea a Julie, obávající se, aby je spolu náhodou nepřistihla přísná tchyně. V tomto vztahu nechyběly ani situace ostře vyhrocené, ba dramatické. Joinville totiž pokračuje: „Jednou byl král u královny, své ženy, poněvadž byla na smrt nemocná, neboť utrpěla vážné zranění při porodu, který přestála.  Královna Blanka přišla za ním, vzala syna za ruku a pravila mu: ,Pojďte odtud, zde nemáte co dělat!‘ Když královna Markéta spatřila, že si matka krále odvádí, zvolala: ,Běda! Vy mne tedy nenecháte vídat se s mým pánem živou ani mrtvou!‘ a omdlela. Mělo se za to, že je mrtvá; král, jenž si myslel, že umírá, se k ní vrátil; a vzkřísili ji jen s velkou námahou."

Vztahy mezi tchyní a snachou byly napjaté, takže lze téměř vyloučit, že by společně užívaly jižní oratoř. Buď Markéta Provensálská seděla někde jinde, nebo zaujímala místo po boku svého muže, což se zdá nejpravděpodobnější. A není proto asi vůbec náhoda, že u severního čili králova výklenku byl na stěně kaple umístěn malovaný medailon věnovaný sv. Markétě, který dodnes připomíná jméno Ludvíkovy choti. V tomto ohledu se moje interpretace poněkud liší od jiných badatelů, kteří předpokládají, že v kapli se respektovalo oddělení mužů a žen, takže jedna oratoř byla výhradně pro krále a druhá pouze pro královnu, v tomto případě Markétu a Blanku zároveň.

Vraťme se však ještě ke mši, jíž se 6. ledna 1378 v Sainte-Chapelle zúčastnil Karel IV. Byl svátek Svatých tří králů a v kapli proběhl liturgický obřad, k jehož hlavním aktérům patřili francouzský král a remešský arcibiskup. Autor Velkých francouzských kronik scénu podrobně popisuje, lze ji tedy poměrně dobře rekonstruovat. K hlavnímu oltáři přistoupili tři slavnostně odění rytíři, královi komoří. V rukou nesli cenné zlaté poháry bohatě zdobené emailem. V prvním bylo zlato, ve druhém kadidlo a ve třetím myrha.  Společně s francouzským králem poklekli před arcibiskupem. „První oběť, která byla zlato, podal ten, jenž ji držel, a obětoval, a políbil arcibiskupovi ruku. Druhou, jež jest kadidlo, podal druhý rytíř, který ji držel, prvnímu, a ten ji podal králi, který ji obětoval, líbaje ruku arcibiskupovu. Třetí, jež jest myrha, podal třetí rytíř, který ji držel, druhému, druhý prvnímu a první ji podal králi, a on, políbiv ruku řečenému arcibiskupovi, obětoval potřetí." Shodné dary přinesli narozenému Ježíškovi do Betléma tři králové. Jak uvádí Jakub de Voragine ve Zlaté legendě, zlato se vztahovalo k dani, kadidlo k oběti a myrha k pohřbívání. Symbolicky tak byla oznámena Kristova královská moc, božská velebnost a lidská smrtelnost. Zlatem se rozumělo i nejcennější božství, kadidlem nejzbožnější duše a myrhou nezkažené tělo.

Příchod a klanění tří králů, událost z doby Kristova dětství, byla do nejmenších podrobností a fascinujících detailů hrána ve středověkých městech jako liturgické divadlo. Například 6. ledna roku 1336 zorganizovali dominikáni v Miláně pompézní představení, v němž klíčovou roli hráli bibličtí panovníci. Za hlaholu zvonu a zvuku mnoha trub vyšli i s početným doprovodem od kostela Santa Maria delle Grazie a procházeli několikakilometrovou trasu městem. Vše sledovaly zástupy lidí lemující ulice. Obdivovaly nádherně ustrojené panovníky na koních, jejich vojáky i služebnictvo, mezky vezoucí zavazadla, a zejména cizokrajná zvířata, mezi nimi také stádo velbloudů. Alegorický průvod dorazil až ke kostelu San Lorenzo.  Zde čekal herold, který králům ukázal cestu k místu, kde se právě narodil Ježíšek. Procesí podle jeho instrukcí pokračovalo dál až k chrámu Sant' Eustorgio, kde stály poblíž oltáře opravdové jesličky, kde tři králové složili božskému dítěti dary. To, co se událo o 42 let později v Sainte-Chapelle za přímé účasti Karla IV., byl čistě symbolický obraz. Živý a hlučný děj z italských měst se proměnil v tichá obřadní gesta, liturgickou podívanou nejvyšší kvality. Tři rytíři, král, arcibiskup a tiché shromáždění hodnostářů dvora, včetně převzácné návštěvy z Čech. Žádné halasné troubení, žádní velbloudi, žádný hlučící dav. Naopak, biblická historie posunutá do roviny vytříbené a rafinované dvorské ceremonie jako kompozice vyřezaná do slonovinové destičky a polychromovaná zlatem. Slavnost zapůsobila na současníky tak silným dojmem, že podrobnou zprávu o císařově návštěvě najdeme i v Knize o činech a dobrých mravech krále Karla V., kterou sepsala slavná literátka Christine de Pizan působící v Paříži na přelomu 14. a 15. století.

[kráceno]

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru