KNĚŽÍ A POBOŽNOST LUDVÍKA IX.

Celoroční liturgické obřady v Sainte-Chapelle zabezpečovalo původně pět duchovních, kteří byli nazýváni vrchní či hlavní kněží („presbyteri principales") nebo kaplani („magistri capellani") a od počátku 14. století se jim oficiálně říkalo kanovníci.  Jejich kolegium ustanovil Ludvík IX. při tzv. první fundaci v lednu 1246. Zřídil tehdy i místa pro dva matrikuláře v hodnosti jáhna a podjáhna; prakticky šlo o kostelníky s nižším svěcením, starající se o mešní roucha a liturgické náčiní, čistotu kaple a také o její řádné osvětlení. V Paříži se jich týkala ještě další povinnost. Společně s jedním z pěti hlavních kněží, který byl určen podle pravidelného rozpisu, museli přenocovat v Sainte-Chapelle a střežit tak ve dne i v noci svěřené vzácné relikvie. K opatření vedl Ludvíka IX. šok, který zažil jako sedmnáctiletý mladík, když se v královském opatství Saint-Denis u Paříže ztratil jeden z ceněných ostatků - hřeb, jímž byl kdysi Kristus přibit na kříž. Stalo se tak ve chvíli, kdy svatý předmět nechali zdejší mniši kolovat mezi poutníky, kteří se ho chtěli dotknout a políbit ho. Krádež oplakala nejen celá Paříž, ale i všichni, kdo se o tom ve Francii dozvěděli, píše kronikář Guillaume de Nangis. Mnoho moudrých mužů se prý obávalo, že podobná událost na počátku vlády nového krále může ohlašovat pohromu nebo epidemii, a možná - pokud tomu nezabrání sám Bůh - i předzvěst zničení francouzského království. Nepřetržité strážení relikvií se proto stalo důležitou činností, přímo závažným posláním státního významu. Nicméně zloději se do Sainte-Chapelle dostali. V roce 1575 byl odtud odcizen jeden ze vzácných křížů, a navzdory všem opatřením nebyl nikdy nalezen.  Po Paříži se rozneslo, že viníkem byl sám král Jindřich III. a jeho matka Kateřina Medicejská. Použili prý cenný relikviář jako zástavu na finanční půjčku z Itálie. Možná i kvůli této neblahé legendě nechal panovník ihned zhotovit přesnou kopii.

Každý z pěti hlavních kněží se podle Ludvíkova výnosu musel zavázat, že bude zaměstnávat jednoho podkaplana a jednoho jáhna nebo podjáhna. V listině z ledna 1246 je stanovena i výše pevného platu: „Jako obročí a podporu těchto pěti vrchních kaplanů jim dáváme a svěřujeme sto pařížských liber ročního důchodu, dvacet liber pro celý úřad kaplana. Nařizujeme, aby těchto sto liber dostávali [... ] ve dvou termínech, totiž polovinu na svátek Nanebevstoupení Páně a druhou polovinu na svátek Všech svatých." K této částce bylo kněžím rovným dílem rozděleno obročí, jež měl dříve kněz Matouš ke staré kapli sv. Mikuláše a od kterého dobrovolně odstoupil.

Vedle stálého příjmu vypláceli duchovním v Sainte-Chapelle ještě odměny za denní oficium (bohoslužbu) a také za nocování v kapli a hlídání vzácných ostatků. V královské listině jsou výdaje podrobně rozepsány. Jejich výše se diferencuje podle toho, zda šlo o všední dny a běžné svátky nebo o hlavní svátky církevního roku. Ve všední dny dostával každý z vrchních kaplanů šest denárů za matutinum (oficium o třetí čtvrtině noci); tři denáry za první hodinky (prima - při východu Slunce), za třetí hodinky (tercia - uprostřed dopoledne), za velkou mši a za šesté hodinky (sexta - poledne); a tři denáry za deváté hodinky (nona - uprostřed odpoledne), za nešpory (vespera - hodina před západem slunce) a za kompletář (completorium - po západu slunce). Celkem dvanáct denárů, což byl jeden solid (solidus). Podkaplan měl za stejnou službu čtyři denáry: za matutinum dva, za ranní hodinky s velkou mší jeden a za večerní hodinky také jeden. Toto představovalo nejnižší hranici. Nejvyšší se týkala výročních svátků, kdy obdržel každý vrchní kaplan tři solidy, a to za matutinum dva solidy, za ranní hodinky s velkou mší šest denárů a za večerní hodinky rovněž šest denárů. Podkaplan tehdy dostal čtrnáct denárů: za matutinum osm, za ranní hodinky s velkou mší tři a za večerní hodinky také tři denáry. Nejvýhodnější z hlediska peněz bylo oficium konané o třetí čtvrtině noci. Pokud kněz současně s tím držel i hlídku u relikvií, finanční odměna za matutinum se mu zvyšovala o tři denáry. Pro srovnání uveďme jako příklad žold vojáků ve Francii 13. století. Philippe Contamine (La guerre au Moyen Âge, Paris 1980) uvádí, že v roce 1202 se platilo rytíři za den služby 7 solidů a 6 denárů a pěšákovi 10 denárů.  V roce 1295 činil denní žold rytíře 10 solidů nebo 12 solidů a 6 denárů nebo 15 solidů; v případě pěšího bojovníka šlo o 12 denárů.  Nutno ještě dodat, že 12 denárů (denare, denarii) dalo dohromady 1 solid (solidus, sold, solidi, šilink) a 20 solidů byla 1 libra (livra).

K financování sloužily trvalé příspěvky i hmotné statky, rozšiřované po celý středověk dary a odkazy. Podle Claudine Billot k Sainte-Chapelle náležely renty v oblasti Senlis a Sens, orná půda, vinice a lesy v okolí Paříže i na jiných místech, různé majetky v Normandii; přímo v Paříži pak duchovní spravovali několik různých rent, mimo jiné i k 76 domům, a patřily jim tu také některé řemeslnické dílny, lisy na víno a vinice. Železná truhla s penězi, umístěná v sakristii Sainte-Chapelle, bývala asi často napěchovaná. O její bezpečnost se starali tři kaplani, kteří měli pět klíčů od jejích pěti zámků. A generální kapitula každoročně jmenovala úředníka, jenž se věnoval pouze správě hospodářství patřícího ke královské kapli.

V srpnu 1248 vydal Ludvík IX. v přístavu Aigues-Mortes tzv. druhou fundaci, která potvrzovala a kompletovala jeho starší rozhodnutí týkající se personálu v Sainte-Chapelle. Znovu se tu píše o pěti hlavních kněžích neboli správcích kaple, vyměřuje se jejich plat, který dostanou ve dvou splátkách na svátek Nanebevstoupení Páně a Všech svatých. Odměna byla nyní zvýšena ze sta na sto dvacet pět pařížských liber pro všechny dohromady, čili každý z nich pobíral dvacet pět liber ročního důchodu.  Král dále rozšířil počet matrikulářů z dosavadních dvou na tři a přiznal jim obročí v celkové výši sedmdesát pět pařížských liber. Každý z nich tedy dostal stejně jako kněží pětadvacet liber. Pak následuje důležitá pasáž: „Nařizujeme, aby z řečených kaplanů nebo matrikulářů [...] námi a našimi královskými dědici byl vybrán jeden, který bude stát v čele ostatních kaplanů, matrikulářů, podkaplanů a kleriků celé řečené kaple; a tito se zaváží, že budou poslušni jeho příkazů. Tento může trestat odpůrce a odbojníky odnětím obročí a jindy přiměřeným pokáráním." Představený všech duchovních nazývaný nejčastěji „trésorier" (doslova pokladník) měl kromě normálních příjmů dostávat ročně navíc patnáct pařížských liber. Dodejme ještě, že předpisy týkající se pařížské královské kaple se od dob Ludvíka IX. změnily pouze jednou.  V roce 1318 francouzský král Filip V. (Philippe le Long) rozhodl o ustanovení dalších církevních služebníků. Duchovní osazenstvo Sainte-Chapelle poté nastálo tvořili 1 pokladník (trésorier), 12 kanovníků (či hlavních kaplanů), 3 matrikuláři, 15 podkaplanů a 12 kleriků, dohromady 43 osob.

Jak vypadal běžný liturgický provoz v pařížské královské kapli a jak se ho účastnil sám Ludvík IX., o tom nám nabízí hodně podrobností františkánský mnich Guillaume de Saint-Pathus, který sepsal životní osudy krále v souvislosti s jeho očekávanou kanonizací. Líčení je pochopitelně zaujaté, protože chtěl světce představit v co nejlepším světle. Pobožný vladař si měl v jeho představách počínat jako nejpřísnější řeholník. Na druhé straně Guillaumovi nescházely dobré informace, neboť dlouhá dvě desetiletí působil jako osobní zpovědník Ludvíkovy manželky Markéty Provensálské. Píše, že král vstával velmi časně, aby se zúčastnil už prvních bohoslužeb. Matutinum prý bývalo slavnostní: Sainte-Chapelle osvětlovaly četné svíce, barevná okna zářila do tmavé noci a kněží zpívali chvály plným hlasem. Ludvík si zatím potichu přeříkával modlitby. Někteří se poté odebrali zpět do ložnic, ale mnohokrát se jim prý nepodařilo ani usnout. S blížícím se úsvitem začínaly primy a neúnavně zbožný panovník už netrpělivě očekával svoje duchovní v interiéru horní kaple. S osobním kaplanem, který vše vykonával téměř jako dvojník, se modlil za mrtvé. Během dne se král do Sainte-Chapelle několikrát vracel. Byl tu před obědem a pak znovu v polovině odpoledne při nešporách. Den končil po večeři kompletářem, kdy Ludvík dlouhý čas klečel na kolenou ve své oratoři. Každodenní modlitby považoval za velmi důležité. Mluvil o nich i v ponaučeních svému synovi. Podle něj by je měl věřící nejen odříkávat svými rty, ale také prožívat hluboko ve svém srdci. Nepřál si, aby ho kdokoli v takovou chvíli vyrušoval. Kromě společné kontemplace s duchovními preferoval i soukromou osobní devoci. Často přicházel do kaple sám a trávil tu dlouhé hodiny. Pravidelně také v Sainte-Chapelle organizoval kázání pro královskou rodinu a dvořany. Pověřoval jimi mnichy žebravých řádů, k nimž měl stejně jako k cisterciákům velmi vřelý vztah. Získal dokonce i sv. Bonaventuru, který působil na zdejší univerzitě a v roce 1257 se stal generálem františkánského řádu. Ze 113 kázání, která slavný řečník proslovil v Paříži, jich bylo 19 přímo před králem.

Týdenní liturgický režim v královské kapli měl přesná pravidla. Mše a bohoslužby se odbývaly za hlasitého zpěvu a v doprovodu hudby. Využíván k tomu byl i sbor dětských zpěváků, jenž byl poprvé v dokumentech zmíněn až v roce 1299, ale z důvodů torzovitosti pramenů můžeme předpokládat, že existoval již od samého počátku.  Řídil ho hlavní zpěvák - kantor („chantre") - jenž se těšil mnoha výsadám. Vybíral ho a jmenoval sám panovník a v kapli seděl na čestném místě, na jižní straně přímo naproti pokladníkovi („trésorier"). Mimo jiné dohlížel i na řádný průběh obřadů a dodržování dobrých mravů ostatních duchovních; o případných prohřešcích měl informovat hlavního představeného. Sestavoval také seznamy těch, kteří budou číst při bohoslužbách z epištol a evangelií.  Jeho účast byla povinná při každé mši a při všech kanonických hodinkách. Hlavní obřady v Sainte-Chapelle i díky tomu působily jako velká liturgická podívaná. Paříž patřila k důležitým centrům rané polyfonie a odříkávání modliteb se tak změnilo v andělský zpěv doprovázený podmanivým zvukem přenosných varhan.

Ludvík IX. přísně dbal na dodržování všech předepsaných církevních úkonů. Dny v týdnu měly svoje přesně stanovené poslání. Každý pátek se v kapli konala mše k oslavě svatého kříže a podle tvrzení Jeana de Joinville panovník svým dětem nařídil, aby v tento den nosily na hlavě věnce upletené z růží či jiných květů k poctě Kristovy trnové koruny. Sainte-Chapelle a jejích pašijových ostatků se také týkaly některé speciální svátky. Každoročně se připomínala dvojí translace: 11. srpen 1239, kdy král dopravil trnový věnec do arcibiskupského města Sens, a 30. září 1241, kdy panovník převzal v Paříži kus dřeva z Kristova kříže.  Slavilo se i 14. září Povýšení svatého kříže (Exaltatio crucis) a 3. května, kdy císařovna Helena našla v Jeruzalémě Kristův kříž (Inventio crucis). Uctívalo se také datum vysvěcení pařížské Sainte-Chapelle, čili 26. duben, a po kanonizaci Ludvíka IX. se v kapli konal vždy 25. srpna obřad k výročí smrti svatého krále. O těchto svátcích se účastníky obřadů stávali kromě kanovníků i četní řeholníci z pařížských klášterů, což bylo osobní přání Ludvíka IX. Důležitou roli v tom sehrávali dominikáni a františkáni, ale také karmelitáni a trinitáři. Kompeten-ce král přesně určil: dominikáni se třeba starali o svátek 11. srpna a františkáni 30. září. Jejich každoroční průvody mířící pokorně ke královskému paláci musely zaujmout mnohé z obyvatel středověké Paříže.

Všech okolností znalý Guillaume de Saint-Pathus nás také stručně informuje, že Ludvík IX. zavedl obyčej každoročního procesí, při němž nosil trnovou korunu v areálu královského paláce, aby ji ukázal dvořanům, ale i obecnému lidu. Lze si docela dobře představit, jak panovník v Sainte-Chapelle otevřel pozlacenou velkou skříň, vyndal odtud svatou relikvii, sešel po točitých schodech tribuny, položil na oltář Kristovu korunu, chvíli se modlil a pak s ní vznešeně kráčel chodbami svého sídla.  Významnou roli při tom zřejmě sehrávala otevřená předsíň před vstupem do horní kaple. Dole před ní se kdysi nacházelo velké nádvoří, kde se mohly pohodlně shromáždit početné davy, očekávající až se objeví panovník, opře se o kamenné zábradlí a zvedne nad hlavu trnový věnec uzavřený do relikviáře, jehož horní část měla tvar královské koruny.

K očekávaným událostem patřily také Velikonoce, kdy se panovník vydával do horní kaple, aby věřícím o Velkém pátku ukazoval Kristův kříž. Podle Jeana-Michela Leniauda byli diváci přítomní ceremonii pečlivě vybráni. Šlo o nemocné, chudé i bohaté, jež tu čekali na zázračné uzdravení.  To jim měl přinést Kristův kříž, o němž se ve středověku obecně věřilo, že jeho působením mrtví ožili, ochrnutí a malomocní se zbavili potíží a slepí prohlédli.  Nejstarší z nemocných obětoval jako dar svíci a třicet stříbrných. Symbolicky tím byla připomenuta suma, kterou obdržel Jidáš za zradu a Ježíše tak přivedl na popraviště. Vzhledem k finančním možnostem drtivé většiny přítomných, věnovali částku většinou samotní kanovníci. Když byla davu ukázána relikvie, zmocnilo se všech obrovské vzrušení, a někteří dokonce v extázi omdlévali. Obřad, který začínal pozdě večer na Zelený čtvrtek a trval až do časného rána Velkého pátku, se opakoval rok co rok až do konce 18. století. Zmínku o něm najdeme i v Knize o činech a dobrých mravech krále Karla V., v níž Christine de Pizan o svém králi píše: „Často se vydával do Sainte-Chapelle ve svém paláci v Paříži a během velkých svátků se zbožně účastnil slavnostních mší; chodil ke vznešenému tabernáklu („noble tabernacle"), kde jsou uloženy svaté relikvie, s vroucností je líbal a na Velký pátek si zakládal na tom, že osobně ukazoval lidu relikvii svatého kříže."

[kráceno]

 

Sláva Sainte-Chapelle překročila časové hranice středověku, což lze dokumentovat i epizodou ze života mistra římského baroka Giana Lorenza Berniniho (1598-1680), který v šedesáti šesti letech přijel na pozvání Ludvíka XIV. do Francie. Každý jeho pohyb pečlivě zaznamenal šlechtic Paul Fréart de Chantelou a v jeho deníku čteme, že 4. června 1665 si Berniniho vyzvedl Jean-Baptiste Colbert, aby mu v zastoupení krále ukázal to nejcennější, co může geniálním tvůrcům hlavní město království nabídnout. A jejich první kroky nesměřovaly nikam jinam než do interiéru pařížské kaple. Nevíme, nakolik byl neapolský rodák prohlídkou nadšen, ale s ohledem na jeho smysl pro vytváření optických iluzí v architektuře musel zcela jistě ocenit krásu barevných vitrají a odvážnou konstrukci prostoru. Možná o ní při návratu v Římě referoval obdobně jako benátský vyslanec Girolamo Lippomano, který v letech 1577-1579 napsal: „Ačkoli je to malá stavba, je přesto nádherná a značné množství kněží zde koná obřady. Je tam dobrá hudba. Je to jedna ze tří svatých kaplí Francie, o to více hodnotná než ty další dvě, tak jako je Paříž úctyhodnější než ostatní města. Mimo to je umístěna ve středu města a je v ní shromážděno množství svatých relikvií; ty jsou bez pochyby nejvíc uctívané na celém světě, opomineme-li Řím."

 

 

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru