POZORUHODNÝ SYN SVÉ DOBY

Velký požár v Chartres, jenž v srdci Francie zničil věhlasnou románskou Fulbertovu katedrálu, nebyl jedinou pozoruhodnou událostí roku 1194, kterou pečlivě zaznamenali středověcí kronikáři. V prosinci téhož roku se v italském městečku Jesi narodil budoucí římský císař a sicilský král Fridrich II. z rodu Štaufů (Hohenštaufů), vedle francouzského krále Ludvíka IX. nejvlivnější osoba třináctého století. Jeho skutky začal historik Jacob Burckhardt svoje poutavé líčení o italské renesanci a bez rozpaků ho označil za prvního moderního člověka na evropském trůně. Šlo však o jistou nadsázku.

Fridrich II. byl synem své doby a patřil k ní stejně jako benátští kupci Polové, matematik Leonardo Fibonacci, básník Dante Alighieri nebo učenec a experimentátor Roger Bacon. V každém z nich bychom našli něco, co bylo Fridrichovi II. vlastní. Rád cestoval, byl zvídavý, lákaly ho vědecké objevy a měl zřejmě i umělecký talent - mimo jiné inicioval na jihu Itálie založení básnické školy a podporoval v Německu největšího z minnesängrů Walthera von der Vogelweide. Sám získal vynikající vzdělání. Mluvil prý plynně několika jazyky včetně latiny, řečtiny a arabštiny. Zajímal se o právo, medicínu, hudbu, poezii, matematiku, přírodní vědy a filozofii. V Neapoli otevřel historicky první státní univerzitu, která sloužila ke vzdělání budoucích úředníků a hodnostářů jeho říše.

Toužil po setkání s pokorným Františkem z Assisi, měl sympatie k nejasketičtější z mnišských řeholí - k cisterciákům a k jeho nejlepším a nejvěrnějším přátelům náležel velmistr řádu německých rytířů Hermann von Salza. Po otci byl Fridrich Němec, po matce Norman, vychováním se však stal pravým Sicilanem: spíše bychom mu měli říkat italsky Federico. Dvořanům imponoval všestrannými zájmy a značným rozhledem, sám byl ale málo hovorný a občas projevoval nezměrnou krutost i ke svým nejbližším přátelům, o nichž se dozvěděl, že ho zradili.

Arabští kronikáři ho označovali za vládce, jemuž se prý křesťanská víra stala pouhou hrou. Ale ve skutečnosti měl k bezvěrcům daleko a pokládal se za skutečného náměstka Božího na zemi. Neviděl však nic hrozného v zájmu lidí o jiné věroučné kulty - zejména o islám, s nímž udržoval kontakty po celý život. V čele křižácké výpravy odplul v roce 1228 do Svaté země, nevybojoval však žádnou krvavou bitvu, nýbrž uzavřel s protivníkem oboustranně výhodný mír, který na jedno desetiletí zpřístupnil křesťanům nejsvětější místa. Katolická církev jeho počínání považovala za zradu. On sám šokoval svou družinu přáním prohlédnout si v Jeruzalémě muslimské památky a navštívil se zájmem Skalní dóm, který podle dohody zůstal v rukou Arabů. Byl velmi zvídavý a provokoval čas od času volnomyšlenkářstvím, na druhé straně tvrdě pronásledoval heretiky a nemilosrdně nakládal s každým, kdo se mu vzepřel. A občas se postaral o to, aby poddaným okázale manifestoval svoji náboženskou devoci.

O štaufském císaři kolovaly po celé západní Evropě ty nejfantastičtější zkazky. Dokladem může být několik vět, které si o něm poznamenal anglický kronikář Matthew Paris (Mattheus Parisiensis): „Kladlo se mu za vinu, že kolísaje v katolické víře vedl řeči, které nejenže svědčily o jeho slabosti ve víře, ale bylo to skutečné kacířství a zlořečené rouhání se Bohu. Řekl totiž údajně něco, co lze jen stěží opakovat, a sice že Mojžíš, Ježíš a Mohamed prý byli tři podvodníci, jejichž cílem bylo ovládnout svět, a za tímto účelem lstivě oklamali své současníky a svedli veškerý lid. A údajně se s podobnou hříšností vyjadřoval i o Poslední večeři. Hrůza pomyslet, že by nějaký rozumný člověk otevřel ústa k tak strašlivému rouhačství. Jeho nepřátelé rovněž tvrdili, že císař Fridrich je nakloněn více učení Mohamedově než Ježíše Krista a vzal si za souložnice několik saracénských nevěstek. A mezi lidem se šířilo, že je již delší čas spřažen se Saracény a je spíš přítelem jejich než křesťanů - před čímž ochraňuj Bůh tak vysoko postaveného pána! To vše se jeho nepřátelé, kteří chtěli očernit jeho pověst, snažili podepřít mnohými důkazy."

Teorii o třech podvodnících, kteří vyvolali nenávist mezi židy, křesťany a muslimy, si štaufský vládce zcela jistě nevymyslel, ta má svůj původ ve starší arabské intelektuální tradici, ale mnohá jiná z tvrzení Matthewa Parise byla asi v něčem pravdivá.

I arabští kronikáři, kteří Fridricha poznali během křižáckého tažení, o něm psali: „Byl vznešený a učený, přítel filozofie, logiky a medicíny a byl příznivě nakloněný islámu, poněvadž jeho pravá vlast, kde byl vychován, byla Sicílie, jejíž obyvatelé jsou povětšinou muslimové." Vyznavači proroka Mohameda se na Sicílii vylodili v roce 827 a o čtyři roky později už dobyli na Byzantincích Palermo. Pro křesťanství získali území zpět v druhé polovině 11. století Normané z šlechtického rodu Hauteville; v roce 1130 tu založili i vlastní království, jehož prvním vládcem se stal Roger II., Fridrichův děd. Muslimské obyvatelstvo na ostrově z větší části zůstalo. Panovala zde vzájemná tolerance, vzácná nejen ve středověku.

Svět západního křesťanství se v sídelním městě Palermu harmonicky prolínal s islámem, pravoslavím a židovstvím. Ačkoliv za vlády Štaufů se sicilský dvůr už poměrně hodně latinizoval, existoval propastný rozdíl mezi francouzským králem Ludvíkem IX., jenž chtěl v Egyptě rozsekat na kusy každého člověka v turbanu, a Fridrichem II., který si se sultánem zdvořile dopisoval, oslovoval ho příteli, sám měl harém, uměl arabsky a ctil vědění Orientu. S muslimy souvisel i neuvěřitelný urbanistický počin sedmadvacetiletého Fridricha, když starou antickou Luceru na severu italské Apulie proměnil během několika let v město s mešitami a minarety a přesídlil sem islámské vzbouřence, kteří proti němu organizovali na Sicílii rozsáhlá povstání. Značně se liší údaje o tom, kolik bylo do Lucery deportováno vyznavačů proroka Mohameda; odhad historiků kolísá od 15 do 50 tisíc. Město by tak bylo co do počtu obyvatel přinejmenším stejně velké jako Praha za vlády císaře Karla IV. Bývalé povstalce a jejich početné rodiny Fridrich II. důsledně izoloval od potenciálních spojenců a oni nejenže ztratili zázemí, ale uprostřed křesťanské komunity byli plně odkázáni na milost a nemilost panovníka, takže se z nich postupně stali nejoddanější stoupenci Štaufů.

Papež sledoval s naprostým zděšením budování rozsáhlé islámské kolonie, ležící jen 300 kilometrů od Říma, a odeslal Fridrichovi II. dopis, v němž ostře protestoval vůči výhodám a svobodám, jaké muslimové v Apulii mají. Císař se snažil Řím uklidnit. Požádal papeže, zda by do Lucery mohl vyslat dominikánské kazatele, kteří by muslimy obrátili na pravou víru, a také tu připomínal, že značná část z nich už konvertovala ke křesťanství. Zřejmě šlo jen o výmluvy. Mnozí přesídlenci si sice rychle přisvojili křesťanská jména, ale duší i srdcem zůstali muslimy. V srpnu 1261, více než deset let po smrti císaře, navštívil Luceru vyslanec egyptského sultána a tvrdil, že většina obyvatel se otevřeně hlásila k islámu, pravidelně dodržovala muslimské zvyklosti, a dokonce tu vzniklo jakési centrum orientálního vědění.

Americká badatelka Julie Anne Taylor, která v knize Muslims in Medieval Italy (2005) shrnula veškeré dobové zprávy a svědectví o této kolonii, uvádí, že zdejší muslimové patřili mezi schopné zemědělce, chovatele zvířat a včelaře, kováře, zlatníky, hrnčíře i krejčí. Především ale sloužili jako nájemní vojáci v císařově armádě. Celé město se zřejmě stalo centrem prosperující zbrojní výroby a ještě v roce 1282 byla v dokumentech zaznamenána objednávka na šedesát tisíc šípů z Lucery!

U svých muslimských poddaných i u egyptského sultána nalezl Fridrich II. mnohé porozumění, možná také přátelskou náchylnost. S kým se ale nebyl schopen vůbec domluvit, byli římští papežové. Ti se posléze stali jeho úhlavními nepřáteli. Přitom původně šlo o vlivné ochránce mladého Štaufa, bez jejichž pomoci by se neobešel. Budoucí císař neměl právě ideální dětství. Když mu byly necelé tři roky (narodil se 26. prosince 1194), zemřel jeho otec Jindřich VI., římský císař a německý král. Vychovávala ho matka Konstancie, dcera krále Rogera II. Osud jí také vyměřil krátký čas. Ještě 17. května 1198 nechala v Palermu korunovat svého jediného potomka na sicilského krále a o půl roku později zemřela. Básník Dante ji v Božské komedii pateticky nazývá „světlo veliké" a našel pro ni i čestné místo ve svém Ráji. Slunce zářící v duši královny zhaslo 28. listopadu 1198 a Fridrich zůstal zcela sám ve věku necelých čtyř let.

Následovala léta nejistoty prožitá v Palermu, kde mladičký vládce trpěl skrytou či zjevnou ctižádostí ambiciózních šlechticů i duchovních ze svého okolí. Možná jeho pozdější egoismus a nedůvěra k lidem pramenily ze špatných zkušeností v období dospívání. Občas se v komnatách královského paláce cítil jako ve vězení. Zásluhou matky však získal mocného ochránce. Jeho soukromých i státních záležitostí se ujali sami papežové, což nebyla náhoda, protože od dob Rogera II. normanští vládci Sicílie patřili k vazalům Říma. Inocenc III. Fridricha dobře oženil a pomohl mu v Německu i na královský trůn; Honorius III. ho pak 22. listopadu 1220 v chrámu sv. Petra v Římě korunoval na římského císaře a o tři roky později mu ochotně udělil dispens, aby si mohl vzít za ženu vzdálenou příbuznou Isabellu z Brienne.

Ale v březnu 1227 Honorius III. zemřel, na stolici sv. Petra nastoupil Řehoř IX. a další spolupráce mezi papežem a císařem skončila. Záminkou ke konfliktu se stala křížová výprava, ke které se Fridrich II. zavázal v roce 1215 v Cáchách, ale dlouho ji odkládal. Když v září 1227 konečně vyplul, na palubě lodi vážně onemocněl Ludvík IV., lantkrabě Durynska, a záhy zemřel, takže se císař ve strachu před epidemií vrátil do nejbližšího italského přístavu. Papeži došla trpělivost. Považoval Fridrichovo počínání za úskok a zradu a poprvé ho proklel.

Vzájemné spory moci světské a církevní se pak stále vyhrocovaly. Jejich hlavní příčinu lze spatřovat v rostoucích ambicích představitelů svatopetrského stolce na jedné straně a na straně druhé ve svérázných představách Fridricha II. o renesanci bývalé Říše římské, o níž snil už jeho děd Fridrich I. Barbarossa, kde by císař figuroval jako univerzální a Bohem posvěcený pán křesťanské Evropy, skutečný nástupce antických imperátorů. Papež a štaufský vládce se už nikdy nemohli dohodnout. Jeden druhému nedůvěřovali a dočasná příměří oba považovali za nezbytný taktický ústupek důležitý pro mobilizaci vlastních sil. V dopise anglickému králi Jindřichovi III. si císař s až nebývalou otevřeností stěžuje, že papežovi lidé „slovy sladšími než med" mluví o tom, že „římská kurie je matkou všech" a přitom je naopak „zdrojem a podporou všeho zla". Itálie se opět rozdělila na ghibelliny (císařovy straníky) a guelfy (papežské spojence).

V březnu 1239 Řehoř IX. vydal následující prohlášení: „Exkomunikujeme a proklínáme Fridricha, který se nazývá císařem, a to z hlediska neomezené moci Otce, Syna a svatého Ducha, apoštola Petra a Pavla a naší moci, protože ve městě Římě naváděl k odboji proti římské církvi, chtěl vyhnat římské kněze a jejich bratry z jejich sídla a staví se proti důstojnosti a cti apoštolské stolice, proti svobodě církve i proti přísahám, kterými je vázán." Papežova výzva však neměla odezvu; většina evropských panovníků zachovala neutralitu a situaci v Itálii propagandisticky zvládl učený právník Pietro della Vigna (Petrus de Vinea), který Fridricha II. veřejně obhajoval. Kladl důraz na jeho postavení jako Božího zástupce na Zemi a naopak papeže označil za Antikrista, falešného proroka, nepřítele míru a obávaného rudého koně z Apokalypsy.

Čtyřiačtyřicetiletý Fridrich II. stanul na vrcholu moci. Na jihu měl zkonsolidované Sicilské království, ve střední Itálii řadu měst ovládali ghibellini a na severu císař vojensky zpacifikoval Lombardskou ligu v čele s mocným Milánem. Do jeho rukou padlo na počátku roku 1240 i guelfské město Viterbo, oblíbená papežská rezidence. Deset měsíců po vyhlášení exkomunikace Fridrichova vojska ohrožovala samotný Řím. Panovník měl ve Věčném městě značnou podporu bohatých i chudých; u těch prvních to bylo dáno i ekonomicky - zdejší bankéři se řadili k jeho věřitelům. Zdálo se téměř jisté, že Řím dobrovolně otevře brány a triumfálně přivítá toho, jenž se chtěl vyrovnat dávným caesarům. Papeže zachránilo až působivé gesto.

Dne 22. února 1240 se u katedrály sv. Jana na Lateránu postavil Řehoř IX. do čela procesí, které prošlo celým městem až k Svatopetrské bazilice, kde byly veřejně vystaveny relikvie sv. Petra a sv. Pavla. Tváří v tvář ostatkům papež vyzval přítomné, aby učinili vše potřebné pro ochranu církve. Pokud by Římané zůstali nečinní, pak se za ně měli obrany ujmout oba apoštolové, kterým Řehoř symbolicky předal do opatrování svoji tiáru. Válka proti Fridrichovi II. se měla stát svatou věcí všech dobrých křesťanů. A skutečně došlo k zázračnému obratu veřejného mínění. Řehoř si získal obyvatele města na svoji stranu. Císař by musel Řím obléhat. Tuto konfrontační výzvu nepřijal a v březnu 1240 proto odtáhl z Viterba do Apulie. Nechtěl být dobyvatelem, přál si vstoupit do Věčného města jako vládce zosobňující mír a spravedlnost.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru