Katedrála v Chartres (Francouzské umění rané a vrcholné gotiky), edice Stavitelé katedrál 1

PŘEDMLUVA PROF. FRANTIŠKA DVOŘÁKA: PRVNÍ ČESKÁ KNIHA O KATEDRÁLE V CHARTRES

Už samo slovo katedrála v nás vyvolává pocit něčeho hodně vznešeného a nebetyčně velebného, co každého uvede v úžas, když do jejího prostoru vstoupí a zahledí se do jejích kleneb. Proto musíme s vděkem přijmout dílo českého autora, specificky léta zaměřeného na „zářivou královnu všech katedrál, uctívanou umělci a opěvovanou básníky“, jíž je katedrála v Chartres.

Lze ji spatřit už od poloviny cesty z Paříže směrem na jihozápad, jak v podobě „královské koruny“ ovládla do vzdálenosti třiceti kilometrů okolní krajinu. Do naší kultury vstupuje nyní zásluhou Petra Kováče jako uměleckohistorický objekt, zkoumaný sice se specifickou odborností, ale se zaměřením k výkladu jejích hodnot i historie se zkušenostmi autora se vstřícnou srozumitelností po léta plnícího poslání sloužit vzestupu naší kultury.

Proč si ale vybral právě Chartres, když historicky významnější je jistě korunovační katedrála v Remeši a popularitou je nejvíc ozdoben chrám Matky Boží v Paříži, Victorem Hugem navíc zvěčněný slavným románem?

Katedrála v Chartres totiž oproti nim zůstala do naší doby uchráněna před ranami dějin Francie, nezasáhla ji žádná revoluce ani drancování, a navíc nepostihla ji ani péče památkářů, aby se zaskvěla ve své ideální podobě. Její dnešní podoba a působnost zůstaly jako zázrakem nikým z vnějšku nenarušeny a jenom čas se zapsal do jejích neuvěřitelných 1800 soch spojených s katedrálou i s jejími jedinečně zachovanými 152 rozměrnými malovanými okny.

Katedrály začaly přitahovat zájem uměnovědců po splnění svého původního církevního poslání, a to od druhé poloviny 19. století. Peter Kováč uvádí na 130 knih tematicky zaměřených na tuto umělecky nejpřitažlivější katedrálu v Chartres, které od té doby do dnešních dnů byly jí věnovány.

První z autorů, kteří se pokusili popsat konstrukci chartreské katedrály a zhodnotit obsah jejích okenních maleb, byl známý architekt Viollet-le-Duc, proslulý svými odvážnými rekonstrukcemi gotických staveb. Mezi následovníky jeho dokumentačního díla byla pak řada uměleckých historiků a badatelů, z nichž největší obdiv vyvolal podrobný popis všech složek katedrály, který vytvořil obyčejný chartreský kostelník. Za práci věnovanou tomuto monumentu byl dokonce pozván na kongres historiků umění uskutečněný v Paříži v roce 1921 za účasti nejvýznamnějších univerzitních profesorů z oboru dějin umění a muzejníků celého světa.

Zprávu o tom nám zanechal profesor Josef Cibulka: „Nestačí mi čas, abych vylíčil, jak přátelsky nás přijal vzácný člověk a zasloužilý pracovník Étienne Houvet, jenž vydal sedmisvazkové dílo s reprodukcemi všech plastických a architektonických detailů chartreské katedrály, dílo, jakého nemá druhá katedrála francouzská. Kdekdo se ptal o sjezdu po Houvetovi a Houvet zůstával, čím byl, skromným kostelníkem katedrály v Chartres, gardien de la cathédrale.“

Francouzské katedrály a s nimi zvláště katedrálu v Chartres snad nejvíc poctil vyjádřením svého osobního vztahu k nim sochař Auguste Rodin. Světový ohlas jeho díla i přínosu jeho tvorby k formování názoru na moderní pojetí plastiky způsobil, že jeho kniha o katedrálách z roku 1914 se zařadila mezi nejzávažnější teoretická díla výtvarných umělců všech dob. Máme ji přeloženou i do češtiny.

Rodin katedrály pojímal jako živý organismus, sledoval jejich účinek souběžně s působením světla v jejich prostorách, a dokonce vícekrát zůstával v katedrále přes noc, aby viděl, jak se hrouží navečer do tmy a jak se ráno probouzí ke svému životu. Neuznával fotografie jako pomůcku k jejich poznání, poněvadž byly pro něho němé svojí ustrnulou jednosměrností. Podle něho katedrála vyžaduje pohyb pozorovatele.

Napsal: „Chartreskou katedrálu jsem navštívil již mnohokrát. Dnes se mi však objevila v docela nové podobě, krásnější, zářivější než kdy jindy, a začal jsem ji studovat, jako bych ji viděl poprvé. Chartres si napsalo chvalozpěv platný pro věčnost. Chartres je ze všech nejkrásnější katedrála! Jak krásné jsou křivky jejích oblouků! Teprve teď jsem je spatřil, a přece již celé tři dny tu studuji.“

Auguste Rodin pojímal katedrály jako lidskou rukou vytvořený odraz přírodních zákonů: „Katedrála je zbudována podle vzoru lidského těla, jehož harmonie je výsledkem vzájemného vyvážení hmot v pohybu. Soulad a vyváženost stavby přesně odpovídají řádu přírody, vyplývají z obecně platných zákonů. Velcí mistři, tvůrci těchto stavitelských divů, znali dokonale tyto zákonitosti a mohli jich také užívat, poněvadž poučení, jež načerpali u přirozených prvotních zřídel, zůstalo v nich stále působivé. Chtěl bych naučit lidi lásce k tomuto velkolepému umění, chtěl bych přispět k záchraně toho, co z něho zůstalo nepoškozeno, chtěl bych ochránit pro příští generace velké poučení minulostí, kterou přítomná doba neuznává.“

Stavba katedrál byla vždy manifestací doby. Francouzský historik Georges Duby viděl tuto pýchu gotiky, hodnocenou běžně jako nejkrásnější produkt domácí tradice, docela prozaicky a jistě zcela výstižně: „V neposlední řadě oslavuje nová katedrála blahobyt celého města … Je také obrazem pýchy měšťanů. Jako město snů se tyčí k nebi nespočetné hroty věží, štíty a cimbuří korunující stavbu a toto ideální město Boží ozařuje město a kraj […] Její věže bdí nad bezpečností obchodu, její loď skýtá jediné zastřešené místo uprostřed města, kde je jinak změť úzkých uliček, odpadních stružek i prasečích chlívků. Do katedrály se lidé nechodí jenom modlit, je také shromaždištěm cechů, ba i celé obce, která sem svolává všechny občany.“

Při výkladu takových obdivuhodných jevů najdou se však vždy lidé jakoby stižení nějakou intelektuální kletbou, že všechno mění v tajemné problémy. K nim se především řadí i už do češtiny přeložená silně popularizující kniha Louise Charpentiera, hledajícího v katedrálách zašifrovaná tajemná mysteria, pojímaná jako hnací síla jejich vzniku. K hodnotě tohoto spisu prohlásil historik Jan van der Meulen, že je to „nejhorší publikace ve smyslu čisté dezinformace“, a do této kategorie spadá také podobný svazek výkladů „o tajemství katedrál“ rovněž u nás hodně čteného Fulcanelliho, kterého ale ani jeden z historiků umění dosud nevzal na vědomí.

Rodnou zemí katedrál je Francie 12. století, kde v kraji ohraničeném v jejím středu čtyřmi řekami, a proto zvaném Île-de-France (Ostrov Francie), se sloučily všechny síly, jež vyzrály k položení základů národní a kulturní velikosti národa, ovšem za silného uplatnění duchovní orientace lidu. Peter Kováč v této své práci cituje jednoho opata, jak barvitě vylíčil „nadšení prostých věřících, kteří se sami zapřahali do vozů a s pokorou sváželi ze širokého okolí materiál k výstavbě nových věží“.

Z oblasti Île-de-France vzešla tedy myšlenka národního sjednocení země zesilováním královské moci, souběžně se projevující stavbami monumentů zviditelňujících jedinečnost Francie před okolním světem. Formovala se stejně, jako se při tom rodila její nová spisovná řeč. Vznikla díla podobná ve svém zrodu posvátným stavbám klasického Řecka, rodila se taktéž ze zdánlivě nadlidských sil, aby jejich výsledná působnost podněcovala sebevědomí národa a sjednocovala jej slavnostmi a poutěmi k nim.

Katedrála v Chartres se také zapsala do životopisů řady našich umělců a jejich teoretiků. Například profesor V. V. Štech popisuje ve své knize pamětí, jak se ještě ve studentských letech vypravil s Emilem Fillou z Paříže do Chartres: „Vzpomínám si po letech, jak jsme jeli s Emilem Fillou vlakem do Chartres. Nevyhlédl z okna, jen analyzoval domácí poměry. Oživl však, jakmile jsme vstoupili do katedrály. Se soustředěným zájmem prohlížel okna a plastiky, rozbíral je moudře a kombinoval […] jeho postřeh a pochopení jejich výtvarných příčin byly hluboké, hledal v nich podněty ke své práci, vycítil zde časovou závaznost tvorby.“

Podobně se malíř Jan Bauch rád vracíval ke svému pobytu v Paříži a vypravoval nám, jak František Kupka si jej připojil k několika jiným českým studentům, kteří tehdy někdy kolem roku 1925 mu byli svěřeni k pedagogickému dohledu, a zavezl je vlakem do Chartres, že si musejí důkladně prostudovat katedrálu a její výtvarná díla.

Později Jan Bauch o těchto poznatcích napsal, co mu tenkrát katedrála vyprávěla „o přísném smyslu gotických stavitelů pro poselství lidského řádu“, „o monumentalitě prostoru, přirozeně členěném hmotou“, „o její naprosté organické souvislosti s mateřskou hmotou“.

Kniha Petra Kováče o katedrále v Chartres vznikla z jeho dlouholetého specificky ke středověké kultuře zaměřeného studia, což rozhodlo, že jako jediný z dosavadních českých uměnovědců dostal mimořádné povolení francouzské památkové péče k výstupu do nepřístupných míst katedrály a k její fotografické dokumentaci také z vysokých ochozů a střechy. Vzniklo tak dílo, jež ve svém celku představuje knihu autorskou, poněvadž veškeré její reprodukce detailů i pohledů z odstupu jsou jeho dílem, a navíc je přitažlivá i tím, že je zjevným výsledkem víc než odborného studia především autorova osobního zanícení pro tuto práci.

Prof. PhDr. František Dvořák,

historik umění