VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 5. část: Ženy v životě Václava II. (1271–1305)

Víme, že český a polský král Václav II. měl velice vřelý vztah k opačnému pohlaví. Ženy proto hrály v jeho životě velice významnou roli. Nemáme na mysli pouze jeho dvě manželky, které měly zajistit pokračování rodu a jeho vlády, ale i další ženy, které více či méně ovlivnily jeho osobnost a život, příp. které ovlivnil on sám.

První důležitou ženou ve Václavově životě byla jeho matka Kunhuta Uherská, jak bývá označována nejčastěji, ale přesnější by bylo asi Haličská, Černigovská nebo Mačevská. Narodila se asi v roce 1245 a pocházela z rodu Rurikovců, jejím otcem byl kníže Rostislav Michajlovič (1225?–1263) z tohoto rodu, matkou pak Anna (1226/1227–po 1270), dcera uherského krále Bély IV. Měla čtyři sourozence, dvě sestry a dva bratry. Václav II. se znal pouze s její sestrou Griffinou († mezi 1305 a 1309), vdovou po knížeti Lešku Černém, která svého synovce podporovala při jeho expanzi do Polska. V letech 1300–1303 se pak stala vychovatelkou a společnicí Václavovy druhé manželky Elišky Rejčky.

Ale zpátky ke Kunhutě. Z kronik „víme“, že byla velice krásná a temperamentní. Přemysl Otakar II. se s ní oženil 25. října 1261 v Prešpurku (dnes Bratislava), čímž byla splněna jedna ze součástí česko-uherských mírových dohod po bitvě u Kressenbrunnu. Samotné svatební slavnosti proběhly ve Vídni a 25. prosince 1261 se pak uskutečnila Přemyslova a zároveň i Kunhutina korunovace v Praze.

Dlouho se nedařilo manželskému páru zplodit mužského dědice. Po deseti letech společného soužití měli „pouze“ dvě dcery. Jediný manželský syn a zároveň dědic Václav se pak narodil 27. září 1271 na Pražském hradě. Malý kralevic trávil čas ve společnosti kojných a služebnictva. Dokonce známe jméno jeho oblíbené chůvy. Jmenovala se Eliška a zřejmě se o Václava nestarala jen na královském dvoře, ale i později, když pobýval v Braniborsku a Sasku. Po návratu do Prahy se jí náležitě odměnil.

Václav bezpochyby vyrůstal ve společnosti svých starších sester Kunhuty a Anežky, později i mladších sourozenců. Z dalších příbuzných žen se bezpochyby stýkal i se svou pratetou, abatyší Anežkou Přemyslovnou (asi 1211–1282), kterou rodina často navštěvovala v jejím klášteře. Mohla to být právě ona, kdo vzbudil v chlapci zbožnost a položil základy jeho hlubokého vztahu k církvi.

Již v listopadu 1276 byl domluven během mírových jednání Václavův sňatek s jednou z dcer Rudolfa Habsburského, který byl pak ještě potvrzen na podzim 1278 v Sedleckém klášteře. Bylo stanoveno, že se jeho manželkou stane jen o pár měsíců starší Rudolfova dcera Guta, jejíž matkou byla Gertruda (Anna) z Hohenbergu. Zájem na sňatku měla určitě i královna-vdova Kunhuta. Sňatek byl uzavřen buď v listopadu 1278, nebo v lednu 1279 v Jihlavě, nebo v Čáslavi. Dochované písemné prameny se rozcházejí.

Václavovým poručníkem se stal braniborský markrabě Ota V. Dlouhý, který internoval malého kralevice nejprve na Bezdězu, kde s ním původně byla i jeho matka. Kunhuta ale svého syna po pár týdnech opustila a odjela na své moravské statky, kde žila společně se svým milencem (tajným manželem) Závišem z Falkenštejna a jejich synem Ješkem i v době Václavova návratu do Prahy (květen 1283). Obávala se, že ji syn nepřijme, a proto mu napsala dopis. Nadšený Václav pro ni ale ihned poslal posly a svou matku přijal. Podobně přijal i Záviše z Falkenštejna, který se s Kunhutou oficiálně oženil. Již léta se vedou diskuze kolem datace tohoto sňatku. Zřejmě byl uzavřen někdy mezi podzimem/zimou 1283 a koncem května 1285.

V lednu 1285 se v Chebu sešel Václav II. s Habsburky v čele s římským králem Rudolfem a došlo kromě jiného k završení Václavova sňatku s Gutou Habsburskou, který byl konzumován. Manželství tak nabylo platnosti. Velkým překvapením však bylo, když si Rudolf Gutu odvezl s sebou. Učinil tak zřejmě z politických důvodů.

Václavova matka, královna Kunhuta zemřela 9. září 1285 (snad na tuberkulózu) a byla pohřbena na přemyslovském pohřebišti v Anežském klášteře.

Až v roce 1287 dorazila do Čech Václavova první choť Guta Habsburská (1271–1297), která vjela slavnostně do Prahy 4. července 1287. Její otec ji zřejmě pověřil úkolem omezit Závišův vliv na mladého krále a zároveň měla urovnávat napjaté vztahy mezi Václavem a jejím bratrem Albrechtem, což se jí ale příliš nedařilo.

V květnu 1288 se manželům narodil první syn, který dostal jméno Přemysl Otakar. Dožil se však jen několika měsíců. Během deseti let přivedla Guta na svět deset dětí, čtyři syny a šest dcer, jednou dokonce dvojčata (Václav a Anežka). Šest svých dětí přežila. Ze synů přežil jen budoucí král Václav III.

Guta byla popisována jako velice silná, energická a cílevědomá žena. Dne 2. června 1297 byla společně se svým manželem korunována. Nejvíce informací o Gutině korunovaci máme od kronikáře Otokara Štýrského, který uvedl řadu detailů. Prý jen pár týdnů před korunovací porodila a do korunovačního chrámu musela být přenesena z postele v komnatě, kde odpočívala s novorozencem. Po korunovaci pak byla přenesena zpět do svých komnat. Dlouhé a namáhavé korunovační obřady ale nemocnou královnu vyčerpaly natolik, že 18. června 1297, necelé tři týdny po korunovaci, zemřela na poporodní komplikace a krátce po ní i její, zřejmě předčasně narozené dítě. Guta byla pohřbena ve Svatovítské bazilice.

Druhou manželkou Václava II. se stala Richenza (1288–1335), dcera velkopolského vévody a polského krále Přemysla II. a jeho druhé manželky, švédské princezny Richenzy. Její otec byl 8. února 1296 byl zavražděn a zůstala po něm jen osmiletá Richenza, která poté vyrůstala na braniborském dvoře.

V roce 1300 nabídla velkopolská šlechta Richenzinu ruku Václavu II. Král ji sice přijal a s Richenzou se zasnoubil, ale sňatek odložil a poslal svou nastávající ke své tetě Griffině, aby se postarala o její výchovu. Odložení sňatku je dnes považováno za jednu z největších Václavových politických a zároveň dynastických chyb. Místo aby se snažil zplodit další legitimní potomky, především syny, zaměřil se na své vlastní „projekty“. Navíc se prý po Gutině smrti raději věnoval svým četným milenkám, zejména pak jakési Anežce, ženě krásné a kultivované, o níž nás také informuje již jednou zmiňovaný Otokar Štýrský.

Ke královskému sňatku došlo až 26. června 1303 na Pražském hradě a král byl k svatbě dotlačen okolnostmi. Richenza si změnila jméno na módní Elizabeth (Eliška, Alžběta) a do dějin se zapsala jako Eliška Rejčka. Zároveň byla korunována na českou královnu.

O jejich společném soužití nevíme bohužel vůbec nic. Jen několik dní před Václavovou smrtí mu porodila dceru Anežku. Stalo se tak 15. června 1305. Ještě před svou smrtí odkázal Elišce vysoké věno 20 000 hřiven stříbra, aby byla po jeho smrti dobře zaopatřena.

Podruhé se vdala roku 1306, kdy se jejím manželem stal Rudolf Habsburský, zvaný Kaše, ale brzy (již v červenci 1307) opět ovdověla. I druhý manžel ji dobře zaopatřil, také ji zanechal majetek ve výši 20 000 hřiven a navíc ještě pět věnných měst – Hradec (Králové), kde se později usadila, Chrudim, Poličku, Mýto (Vysoké) a Jaroměř.

V letech 1307–1308 podporovala v boji o český trůn své habsburské příbuzné. Řadu let byla vnímána jako úhlavní nepřítel své nevlastní dcery Elišky Přemyslovny. Nejpozději v roce 1316 se sblížila s nejmocnějším českým šlechticem své doby, s Jindřichem z Lipé († 1329). Společně přesídlili na Moravu a usadili se v Brně, kde v roce 1323 založila klášter cisterciaček na Starém Brně (Aula Sanctae Mariae), čímž přímo navázala na odkaz svého prvního muže, Václava II. Klášter bohatě obdarovala, např. reprezentativním souborem nádherně zdobených rukopisů.

Krásná a inteligentní Eliška Rejčka zemřela 19. října 1335 a byla pohřbena vedle Jindřicha z Lipé ve výše zmíněném klášteře.

Než se dostaneme k Václavovým dcerám, zastavme se na chvíli ještě u jeho starší sestry Kunhuty (1265–1321). Ta byla v roce 1276 v rámci smírčích jednání zaslíbená Hartmannovi, synovi Rudolfa Habsburského. O rok později však vstoupila do kláštera klarisek Na Františku. V roce 1291 z řádu vystoupila a stala prostředkem bratrovy zahraniční politiky, když byla nabídnuta za manželku knížeti Bolkovi (Boleslavovi) II. Mazovskému († 1313). Kunhuta se bratrovu rozkazu podřídila. Nebylo to ale šťastné manželství, i když porodila manželovi tři děti (dvě dcery a syna). Manželství bylo nakonec po jedenácti letech na Kunhutinu žádost rozloučeno a ona opět vstoupila do kláštera. Tentokrát ale přímo do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, kde až do své smrti 27. listopadu 1321 působila jako abatyše.

Václav II. byl otcem sedmi legitimních dcer, z nichž mu šest porodila první manželka Guta. Nejstarší Anežka, dvojče budoucího Václava III., se narodila v roce 1289, ale dožila se pouhých sedmi let. V roce 1290 se narodila Anna a v lednu 1292 pak Eliška Přemyslovna, obě se zapsaly do našich dějin jako české královny. Dospělosti se dožila i Markéta, která se narodila v roce 1296. Další dvě Václavovy dcery z prvního manželství zemřely v dětském věku. Obě se jmenovaly Guta: první žila v letech 1293–1294, druhá se narodila i zemřela v roce 1297. Její narození stálo stejnojmennou královnu život.

Anna Přemyslovna, zvaná Česká (1290–1313) se 13. února 1306 provdala za Jindřicha Korutanského (1265–1335), s nímž byla zasnoubena o rok dříve. Krátce po smrti Annina bratra, krále Václava III., vystoupil Jindřich s manželčinými nároky na český trůn. V té době pobývali manželé v Praze, neboť Václav III. pověřil svého švagra správou země v době své nepřítomnosti.

Nejednotná česká šlechta nakonec Jindřicha uznala za českého krále, ale brzy byl vytlačen římským králem Albrechtem Habsburským, který chtěl na trůn dosadit svého syna. Domácí šlechta si nakonec zvolila Rudolfa Habsburského (asi 1280–1307), zvaného Kaše a Jindřich s Annou uprchli z království.

Rudolf I., druhý manžel Elišky Rejčky, ale vládl jen několik měsíců. Jindřich Korutanský se vrátil a 15. července 1307 byl nastolen českým králem. Společně s Annou pak vládl až do roku 1310. Jeho vláda je většinou líčená v temných barvách. Snad opravdu postrádal větší autoritu. Těžko už asi zjistíme, jak to bylo ve skutečnosti. Víme však, že jako korutanský vévoda byl velice schopný a úspěšný vládce.

V prosinci 1310 ovládla Prahu vojska Jana Lucemburského a Jindřich s Annou museli opět uprchnout. Bezdětná Anna Přemyslovna užívala královský titul až do své smrti. Zemřela 3. září 1313 v Lublani, spekuluje se, že při předčasném porodu. Pohřbena byla v klášteře dominikánek v Bolzanu.

Eliška Přemyslovna (1292–1330) je nejznámější dcerou Václava II., protože se stala skutečnou dědičkou Přemyslovců. Na politické scéně se poprvé objevila v roce 1306, kdy hájila nároky své starší sestry Anny a jejího manžela. Dodnes se řeší fakt, že ve svých tehdy čtrnácti letech byla stále ještě svobodná. Je možné, že s ní měl Václav II. své vlastní plány, které ale neměl čas zrealizovat.

V roce 1309 dorazili k novému římskému králi Jindřichovi VII. Lucemburskému opati Zbraslavského a Sedleckého kláštera, kteří nabídli českou korunu a Elišku Přemyslovnu jeho jedinému synovi Janovi (1296–1346). Jindřich byl původně proti a nabídl jim za krále svého mladšího bratra Walrama. Nakonec si ale uvědomil, že zisk české koruny s sebou nese také kurfiřtskou hodnost, která by posílila nejen postavení rodu v Říši, ale dodala by mu i větší prestiž. Svatba čtrnáctiletého Jana s osmnáctiletou Eliškou se konala 1. září 1310 ve Špýru.

Do Prahy vjel mladý král 3. prosince 1310 poté, co mu byla díky pomoci Eliščiných příznivců otevřena jedna z bran Starého Města. Jindřich Korutanský se uchýlil na Pražský hrad a o několik dní později Prahu opustil. Počátkem února 1311 pak proběhla slavnostní korunovace.

V pátek 14. května 1316 se královskému páru narodil vytoužený syn a následník trůnu, Václav, budoucí Karel IV. Manželství ale nebylo vůbec šťastné. Eliška byla velice hrdá a zároveň ambiciózní, chtěla mít vliv na vládu v zemi, často se dostávala do sporů se svým manželem. Ty vyvrcholily na počátku roku 1319 poté, co Eliška odjela s dětmi na hrad Loket. Jan hrad oblehl a ten se mu na druhý den vzdal. Královna směla odjet s dětmi na svůj hrad Mělník, ale Janovi musela předat tříletého Václava, s nímž se pravděpodobně později již nikdy nesetkala.

Rozpory mezi manželi pokračovaly, i když v roce 1321 se oba nakrátko sblížili poté, co Jan utrpěl zranění v turnaji. Na počátku 20. let se jim pak narodil syn Jan Jindřich a dvojčata Eliška a Anna. V roce 1322 ale uprchla před Janem do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě. Později se sice vrátila, ale soustředila se hlavně na sbírání ostatků a podporovala Zbraslavský klášter. Neúspěšně pak usilovala o svatořečení Anežky České. Česká královna Eliška Přemyslovna zemřela 28. září 1330 na tuberkulózu a byla pohřbena na Zbraslavi.

Markétu (1296–1322) provdal Václav II. v roce 1303 za Bolka III. Lehnického († 1352), jehož byl v té době poručníkem. Po smrti Václava III. se Bolek III. pokusil získat část přemyslovského dědictví v Polsku, ale v boji nebyl příliš úspěšný. Nadále udržoval kontakty s Českým královstvím a měl dobré vztahy i s novým českým králem Janem Lucemburským. Markéta zemřela v roce 1322 při porodu třetího syna. Její dva synové Václav I. Lehnický a Ludvík I. Břežský se dožili dospělosti.

Z druhého manželství s Eliškou Rejčkou se narodila jediná dcera Anežka (1305–1337), která měla po celý život velice blízký vztah se svou matkou. V roce 1316 byla bez vědomí českého krále Jana Lucemburského provdána za knížete Jindřicha I. Javorského († 1346), jenž byl velice úspěšným vládcem a stal se pánem rozlehlého území. Bezdětná Anežka zemřela v roce 1337. Manželé mají společnou náhrobní desku, která je dochována ve Slezském Lvůvku (Lwówek Śląski).

Marek Zágora

Příště: Polským králem (1300–1305)

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 6. část: Polským králem (1300–1305) - stavitele-katedral.cz

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-ii-1271-1305-zivot-ceskeho-a-polskeho-krale-vaclava-ii-4-cast-zalozeni-zbraslavskeho-klastera-a-prazska-korunovace-1292-a-1297/

Foto: Kunhuta (Uherská), Guta Habsburská a Eliška Rejčka, detail folia 6r z exempláře Zbraslavské kroniky z konce 14. století.