VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 6. část: Polským králem (1300–1305)

Václav II. si uvědomoval, že nemá šanci získat zpět území, která ztratil jeho otec Přemysl Otakar II., a proto se jeho zahraniční politika stočila jiným směrem. Od konce 80. let 13. věku se čím dál tím více začal zajímat o polské území, které bylo od 12. století rozděleno na jednotlivá piastovská knížectví.

Události od konce 80. let do roku 1296 jsme vylíčili již ve třetí části tohoto seriálu. Pojďme si je ale ve stručnosti ještě jednou přiblížit a následně na ně plynule navážeme vývojem v dalších letech, který vyvrcholil Václavovou hnězdenskou korunovací na polského krále.

Na konci 80. let došlo k dalšímu pokusu o sjednocení polského státu. Roku 1288 zemřel bez potomků kníže Lešek II. Černý, vládce Sandoměřska a Krakovska, a začal boj o jeho dědictví. Na jedné straně stál vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus († 1290), proti němu pak opozice v čele s Leškovým bratrem Vladislavem Lokýtkem († 1333) a poznaňským vévodou Přemyslem (Přemysl II. Velkopolský, † 1296). S touto opozicí spolupracoval Václav II.

Jindřich Vratislavský získal Krakovsko, Sandoměřsko pak Vladislav Lokýtek. Jindřich IV. navíc začal aktivně vyjednávat s papežskou kurií, která rozhodovala o udělení polské královské koruny. V červnu 1290 ale zemřel a jeho země se začaly dělit mezi Piastovce.
Václav II. se v té době angažoval zejména v Horním Slezsku, kde se mu v roce 1289 poddal Kazimír Bytomský († 1312). V červenci 1290 vydal římský král Rudolf Habsburský listinu, v níž jmenoval dědicem všech zemí Jindřicha Vratislavského českého krále. Jindřichovy země si ale rozdělili jiní. Václav II. se přesto nechtěl vzdát. Oporou jeho polské politiky se stal znalec tamějších poměrů Bernard z Kamence. Jeho zásluhou podepsal český král 17. ledna 1291 v Olomouci spojeneckou dohodu s bratry výše zmíněného Kazimíra Bytomského, kteří se stali jeho vazaly. Navíc Václav II. začal být podporován i v Krakovsku, které získal po Jindřichově smrti Přemysl II. Velkopolský. Ten nakonec odstoupil Václavovi celou oblast po diplomatickém jednání v březnu 1291. Je ale možné, že Václav od něj Krakovsko odkoupil.

Český král se pokusil získat i Sandoměřsko, ale neuspěl. Další výpravu do Sandoměřska zorganizoval v srpnu 1292, kdy vytáhl do Opole, kam se mělo dostavit vojsko. Poté vytáhl i s vojskem do Sandoměře a tentokrát uspěl. Dokonce zajal Vladislava Lokýtka, který se společně se svým bratrem vzdal nároků na vládu a složil do Václavových rukou slib věrnosti. Český král tím zásadně posílil své postavení v Malopolsku.

V červnu 1295 došlo k události, která českého krále nemile zaskočila. V Hnězdně byl tamějším arcibiskupem Jakubem Świńkou (v úřadu 1283–1314) korunován polským králem Přemysl II. Velkopolský. Jádrem obnoveného Polského království bylo Velkopolsko, s nímž se pojilo ještě Gdaňské Pomoří. Zcela stranou zůstalo Malopolsko a také slezská knížectví. Václav II. hrozil polskému králi válkou a česká strana dokonce protestovala proti korunovaci v Římě s odkazem na fakt, že nebyla provedena v Krakově. Všechny protesty však byly marné. Přemysl si ale své kralování dlouho neužil. Dne 8. února 1296 byl zavražděn.

Po Přemyslově nečekané smrti byl částí velkopolské šlechty povolán do země Vladislav Lokýtek, proti němuž se však postavil dolnoslezský kníže Jindřich Hlohovský. Právě jeho určil Přemysl II. v závěti svým nástupcem. Mezi oběma muži došlo k boji, v němž nakonec uspěl Lokýtek. Sice nezískal celé Velkopolsko, ale i tak se stal nejmocnějším Piastovcem. Asi by se očekávalo, že se bude chtít stát polským králem, ale vystupoval jen jako „kníže Polského království“.

Václav II. bedlivě sledoval situaci a podařilo se mu získat na svou stranu výše zmíněného Jindřicha Hlohovského, o čemž mimo jiné svědčí i jeho účast na Václavově pražské korunovaci.

V roce 1297 opět vypukl boj mezi Lokýtkem a Jindřichem. Vladislav Lokýtek potřeboval na jeho vedení finance a zřejmě právě proto uzavřel v listopadu téhož roku s českým králem dohodu, na jejímž základě přenechal Václavu II. za odstupné 5 000 hřiven Krakovsko a Sandoměřsko. S Lokýtkem to šlo z kopce. Navíc v letech 1298–1300 proti němu vznikla velice silná opozice. Především velkopolské šlechtě vadilo, že do úřadů nedosazuje její představitele ale své krajany z Kujav. Proto v roce 1298 začala šlechta vyjednávat s jeho sokem Jindřichem Hlohovským a dokonce s ním byla uzavřena dohoda o jeho budoucí korunovaci na polského krále.

Vladislavu Lokýtkovi začalo téct do bot, a proto začal opět vyjednávat s českým králem. V srpnu 1299 pak uzavřeli dohodu o tom, že český král vyplatí Lokýtkovi 4 000 hřiven a poté budou následovat ještě další platy. Lokýtek se pak zavázal, že do Vánoc téhož roku přijede do Prahy a přijme všechny své země od Václava II. jako léno. V případě, že by Lokýtek smlouvu nedodržel, měly všechny jeho země připadnout české králi. Můžeme s téměř s jistotou konstatovat, že Lokýtek do Prahy vůbec nedorazil. Hvězda Václava II. začala u polské šlechty výrazně stoupat. Na druhé straně je překvapivé, že Lokýtkových problémů nevyužil Jindřich Hlohovský. Bylo to dáno zřejmě tím, že sám řešil svůj spor s vratislavským biskupem.

Na přelomu let 1299 a 1300 byl na Lokýtka uvalen interdikt. Na počátku roku 1300 si pak sněm zvolil Václava II. pánem Velkopolska. Tamější šlechta věřila, že by český král mohl sjednotit roztříštěné Polsko a nastolit mír. Když se stal Václav pánem Velkopolska, začal intenzivněji uvažovat i o zisku královské hodnosti. Před hlavní akcí se ale potřeboval pojistit, a proto požádal o souhlas se svou expanzí římského krále Albrechta Habsburského. Ten získal listinou vydanou 29. června 1300.

Důkazem, že to myslí Václav s Polským královstvím vážně, byl i sňatek s Richenzou, jedinou dcerou posledního polského krále Přemysla II. Mladá, dvanáctiletá Piastovna dorazila do Čech v roce 1300, proběhly zásnuby, ale k sňatku nedošlo. Václav Richenzu předal své tetě Griffině, která se o ni pak tři roky starala.

Po zásnubách (zřejmě v pozdním létě) se vydal český král do Polska. Bohužel máme o této „výpravě“ velice málo informací. Václav sice stál v čele vojska a záhy ovládl celé Velkopolsko a veškerá území Přemysla II., ale tyto úspěchy byly především výsledkem diplomatických jednání než vojenských akcí. Václavova vláda byla vedle Velkopolska uznána i v Gdaňském Pomoří, které bylo již několik let spojeno s Velkopolskem. Český král ovládal velkou část Polska, mnohem větší než před ním Přemysl II. Mimo jeho vládu zůstaly velká část Slezska, Mazovsko, část Kujav a Dobříňsko. Lokýtek před českým vojskem raději uprchl.

Na podzim roku 1300 dorazil Václav II. do Hnězdna, kde proběhla slavnostní korunovace na polského krále. Bohužel nevíme, kdy přesně k ní došlo. Někteří historici se ještě přiklánějí k přelomu srpna a září. Mnohem pravděpodobnější je ale pozdější datace, protože lze předpokládat, že nějakou dobu zabraly přípravy na tento slavnostní akt. Dnes převažuje názor, že ke korunovaci došlo až koncem listopadu 1300, možná 27. listopadu, kdy začínal advent.

Korunovaci v hnězdenské katedrále, o níž bohužel máme také jen minimum informací, provedl hnězdenský arcibiskup Jakub Świńka, který o pár let dříve korunoval i Přemysla II. Zajímavostí je, že arcibiskup byl přívržencem Vladislava Lokýtka. Václava považoval za Němce, protože jak český král, tak i jeho dvořané mluvili převážně německy. Proti Václavově korunovaci nikdo neprotestoval. Římský král Albrecht s ní souhlasil již dříve, papež, jehož lénem polská koruna byla, se bezprostředně po korunovaci k novému králi nevyjádřil.

Pro Václava II. byla korunovace na polského krále významným momentem, což se projevilo používáním nového titulu: Wencezlaus secundus, dei gracia Boemie et Polonie rex (Václav II., král český a polský). Václav II. se cítil polským králem v univerzálním smyslu tohoto spojení, tedy vládcem nad celým historickým územím Polska, i když větší část ve skutečnosti vůbec neovládal.

Český a polský král zůstal v Polsku, přesněji ve Velkopolsku, do počátku prosince 1300. Většinu času asi strávil v Hnězdně. Zároveň se jednalo o jeho poslední pobyt v Polsku, protože po svém návratu do Prahy, k němuž došlo zřejmě na přelomu let 1300 a 1301, se tam již nikdy nevydal. S princeznou Richenzou (Rejčkou) se pak oženil až v roce 1303. Ale o tom jsme psali v předchozím dílu tohoto seriálu…

Marek Zágora

Příště: Mincovní reforma a zisk uherské koruny (1300 a 1301)

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 7. část: Mincovní reforma a zisk uherské koruny (1300–1301) - stavitele-katedral.cz

Předchozí díl:

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 5. část: Ženy v životě Václava II. (1271–1305) - stavitele-katedral.cz

Foto: Pečeť českého a polské krále Václava II. z roku 1301. Archiv autora.