VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 7. část: Mincovní reforma a zisk uherské koruny (1300–1301)

Václava II. můžeme označit za „stříbrného“ krále, protože to bylo kutnohorské stříbro, které sehrálo během jeho panování velice významnou roli. I díky stříbru se mu podařilo dosáhnout řady diplomatických a vladařských úspěchů.

V 90. letech 13. století došlo k obnovení těžby stříbra na pozemcích sedleckého kláštera, kde již dříve byla objevena jeho vydatná naleziště. S nimi pak úzce souvisí vznik Kutné Hory, která se časem z malé hornické osady stala druhým nejvýznamnějším městem celého Českého království. V Kutné Hoře se prý kolem roku 1300 těžilo 90 % českého a asi až 40 % veškerého evropského stříbra.

Václav II. jako český král disponoval horním regálem, což mimo jiné znamenalo, že měl nárok na všechno stříbro v království. Realita však byla jiná. Český král netěžil ve vlastní režii, a tak těžbu přenechával těžařům, z jejichž produkce pobíral svůj díl. Odhaduje se, že to mohla být asi osmina vytěženého kovu. Dodnes se vedou diskuze, kolik stříbra se v Kutné Hoře ročně vytěžilo. Nejodvážnější odhady udávají až třicet tun. Existují ale i nižší odhady, od dvou do pěti tun. Nejpravděpodobněji to ale bylo asi deset tun. Další odhady pak udávají, že v kutnohorských dolech bylo celkově vytěženo asi 1 500 až 2 000 tun stříbra. Nemá smysl se tím nyní zabývat, podstatné je to, že král disponoval velkým množstvím stříbra. Na druhou stranu ho ale bylo málo. Ano, králi, který vedl finančně náročnou zahraniční politiku a vydržoval si nákladný dvůr, peníze docela chyběly.

S nebývalým rozkvětem těžby stříbra souvisí mincovní reforma, k níž došlo v roce 1300. Václav II. si uvědomoval, že doposud používané mince jsou velice nestabilní a mají čím dál tím nižší hodnotu. Větší platby se dokonce prováděly v neraženém stříbře na váhu. Proto povolal do království finanční odborníky z Florencie. Byli jimi Rinieri, Apardo Donati a Cyno „Lombardo“, kteří vytvořili konsorcium (= obchodně-bankovní společnost s finančním zázemím ve Florencii), které připravilo a uskutečnilo celou reformu. V praxi to znamenalo, že byla zrušena denárová (brakteátová) měna a začala se razit nová kvalitní mince – pražský groš. Navíc byla veškerá mincovní výroba přesunuta do Kutné Hory, konkrétně do Vlašského dvora, takže přestaly fungovat všechny zbývající mincovny (před reformou jich fungovalo sedmnáct).

Pražský groš (grossus = tlustý) byla mince z kvalitního mincovního kovu s vysokým obsahem stříbra. Z jedné pražské hřivny stříbra (253,14 g) jich mělo být vyraženo 64. Jeden groš tak měl vážit 3,95 g, což ale nebylo nakonec dodržováno. Průměr groše byl 28 mm a jeho váha se pohybovala většinou kolem 3,8 g. Groš se ještě dělil na drobné mince, tzv. parvy. Jeden groš „tvořilo“ dvanáct parvů.

Až do poloviny 14. století se jednalo o velice kvalitní a vyhledávanou minci. Byla oblíbeným platidlem i v zahraničí a dokonce se nedávno objevilo přirovnání, že byla jakýmsi eurem své doby. Od poloviny 14. věku začala hmotnost i ryzost pražských grošů klesat. Jejich ražba skončila v roce 1547, nadále se jimi ale platilo. Jejich platnost pak byla ukončena v roce 1644.

Samotná podoba mince byla projevem panovníkova sebevědomí a jeho reprezentace. Na lícní straně byla zobrazena královská koruna. V opise pak bylo uvedeno jméno panovníka – WENCEZLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE = Václav II. z Boží milosti král český. Na rubu byl pak vypodobněn český dvouocasý lev ve skoku a opis GROSSI PRAGENSES.

Kutná Hora se stala velkým lákadlem pro ty, kteří chtěli zbohatnout. Do spontánně vznikajícího města začali přicházet nejen havíři a těžařští podnikatelé, ale i představitelé dalších profesí, které se mohly při těžbě stříbra a jeho zpracování uplatnit. Stále se vedou diskuze, kolik lidí v Kutné Hoře pracovalo. Dobové údaje hovoří o sto tisících, skutečné číslo ale bylo bezpochyby mnohem mnohem nižší.

Celé, po mnoha stránkách komplikované horní podnikání bylo nutné co nejdříve zabezpečit i po právní stránce. Na našem území sice existovaly starší právní normy, především Jihlavské horní právo, ale Jihlava odmítla konkurenční Kutné Hoře své právo poskytnout. Proto do celé situace zasáhl samotný Václav II., který se rozhodl vytvořit zcela nový horní zákoník. Zákoník Ius regale montanorum vznikl někdy v letech 1300 až 1305 a za jeho autora je považován italský profesor obojího práva Gozzo z Orvieta, jehož autorství ale není jednoznačně doloženo. Samotný zákoník nebyl určen jen pro Kutnou Horu. V Čechách byl používán po několik staletí (jeho platnost byla zrušena až v roce 1854). V dalších zemích se pak stal základem horního zákonodárství.

Počátek 14. století bývá považován za vrchol přemyslovské vlády. Svědčí o tom i zisk uherské koruny. Dne 14. ledna 1301 zemřel uherský král Ondřej III., který vládl od roku 1290. Jeho smrtí vymřel rod Arpádovců po meči. Ondřej pocházel z vedlejší větve arpádovského rodu, a proto měl velké problémy, než se mu podařilo legitimovat svou vládu. Na tu si totiž činili nárok také Habsburkové a Anjouovci. Hlavně ti druzí dělali Ondřejovi problémy až do konce jeho života. Např. v roce 1300 byl tehdy dvanáctiletý Karel Robert z Anjou korunován chorvatským králem, což byl přímý útok na Ondřeje III., protože Uhry měly s Chorvatskem již od počátku 12. století personální unii.

Po Ondřejově skonu to vypadalo, že se novým uherským králem stane automaticky Karel Robert, jenže situace se vyvíjela zcela jinak. Hlavní slovo při výběru panovníka měli totiž magnátské šlechtické rody, představitelé církve a přední budínští měšťané. A právě ne všichni podporovali anjouovské dědické nároky. S Arpádovci byly totiž pokrevně spřízněny i další rody, dolnobavorští Wittelsbachové (Ota III. byl vnukem uherského krále Bély IV.) a také Přemyslovci (Václav II. byl stejně jako Karel Robert Bélovým pravnukem). Výhodou Přemyslovců bylo, že Václavův jediný syn, budoucí Václav III., byl v té době zasnouben s Alžbětou, dcerou posledního uherského krále.

Uherští vyslanci dorazili na jaře 1301 do Prahy s nabídkou kandidatury na uherského krále. Český král byl nejprve proti, protože si uvědomoval, že již tak vládne dvěma královstvím a navíc má pouze jednoho syna a zároveň nástupce. Nakonec jej ale přemluvili. Zřejmě se mu zalíbila představa, že by Přemyslovci vládli v celé střední Evropě. Kandidátem na uherského krále se ale nestal Václav II., nýbrž jeho stejnojmenný syn.

V květnu 1301 se uskutečnila na obecném sněmu v Budíně královská volba a králem byl zvolen Přemyslovec Václav. Přívrženci Anjouovců ihned zareagovali a korunovali v Ostřihomi králem Karla Roberta. Jelikož tato korunovace neproběhla na správném místě (korunovačním místem byl Stoličný Bělehrad - Székesfehérvár) a také při ní nebyla použita správná, svatoštěpánská koruna, nebyla uherským sněmem uznána.

Dvanáctiletý český princ měl v tu chvíli největší podporu. Václav II. se o zvolení svého syna dozvěděl na Moravě. Počátkem srpna 1301 se pak v pohraničním Hodoníně sešel zvolený uherský král, doprovázený svým otcem, s představiteli uherských magnátů (v jejich čele stál Matouš Čák Trenčanský) a předními uherskými duchovními, mezi nimiž hrál nejdůležitější roli kaločský arcibiskup Jan II. Aby Václav II. usnadnil synovu cestu za uherskou korunou, nešetřil štědrými (stříbrnými) dary. Mladého krále měla do jeho království doprovázet družina českých pánů a jeho hlavním duchovním rádcem se stal krakovský biskup Jan Muskata.

První cesta mladého krále vedla do Stoličného Bělehradu, kde byl 27. srpna 1301 korunován „svatou korunou uherských králů“. Koronátorem byl výše zmíněný kaločský arcibiskup (tradiční koronátor ostřihomský arcibiskup Řehoř stál na anjouovské straně). Král přijal při korunovaci nové jméno. Chtěl ukázat, že přímo navazuje na Arpádovce, a proto se rozhodl vládnout jako Ladislav V. Po korunovaci se pak vydal do Budína, které si vybral za své sídelní město. I když nekontroloval veškeré území rozsáhlého uherského státu, stála za ním většina šlechty i představitelů církve. Tento stav však neměl mít dlouhého trvání. Do sporu o uherskou korunu totiž záhy zasáhl papež, k jehož právům patřilo i rozhodování o svatoštěpánské koruně…

Marek Zágora

Předchozí díl:

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 6. část: Polským králem (1300–1305) - stavitele-katedral.cz

Příště: Poslední léta vlády (1302–1305)

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 8. část: Poslední léta vlády (1302–1305) - stavitele-katedral.cz

Foto: Pražský groš Václava II.