VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 8. část: Poslední léta vlády (1302–1305)

Po své korunovaci se vydal mladý uherský král Ladislav V. (budoucí český král Václav III.) do Budína, který se měl stát jeho sídelním městem. Stála za ním většina uherské šlechty i představitelů církve. Tento stav se však brzy začal měnit, protože do sporu o uherskou korunu zasáhl papež Bonifác VIII., k jehož právům mimo jiné patřilo i rozhodování o svatoštěpánské koruně.

V roce 1301 byl papežův postoj k přemyslovskému vzestupu zatím neutrální, protože český král pro něj mohl být důležitý v jeho sporu s Albrechtem Habsburským. Bonifác VIII. asi i doufal, že si Přemyslovci uvědomí, že jejich uherská vláda bude finančně velice náročná, a proto se jí brzy zřeknou. Jenže Přemyslovci se jen tak vzdát nechtěli.

V červnu 1302 se s papežem setkal Václavův vyslanec, Oldřich z Paběnic. Jménem českého krále jej požádal o uznání Ladislava V. uherským králem. Dále žádal, aby vzal mladého vladaře pod svou ochranu. Papež byl ale proti a prohlásil, že spor o uherský trůn rozhodne soud. Obě strany, česká i anjouovská, pak měly do půl roku předložit důkazy o svém nároku. Bonifác ještě navíc napadl polský královský titul Václava II. a dokonce mu jej zakázal používat.

Rozložení sil v Uherském království se začalo měnit. Karel Robert z Anjou získal na svou stranu převážnou část duchovenstva. Tento vývoj pak způsobil, že se Ladislavův hlavní duchovní rádce, krakovský biskup Jan Muskata, rozhodl opustit království a tím i svého krále. Česká strana pak začala ztrácet i příznivce z řad uherských magnátů.

Vzestup Přemyslovců byl trnem v oku i římského krále Albrechta Habsburského, který měl šest synů a každého chtěl zaopatřit. Nemohl připustit, aby téměř celou střední Evropu ovládli Přemyslovci. Nastalá situace nakonec způsobila, že se Albrecht sblížil s papežem Bonifácem VIII. Římský král se před Bonifácem hluboce pokořil. Především deklaroval nadřazenost papeže nad císařskou mocí a dokonce jeho vyslanci složili Bonifáci VIII. slib věrnosti. Papež za to uznal na jaře 1303 Albrechta jako římského krále a přislíbil mu možnost získat císařský titul. Společně se pak dohodli na společném postupu proti Přemyslovcům.

Na konci května 1303 rozhodl papež o uherském trůnu. Přemyslovská strana nedodala požadované doklady o svých nárocích, a proto prohlásil papež právoplatným uherským králem Karla Roberta a zároveň vyzval obyvatele Uher, aby neposlouchali Ladislava V. Albrecht Habsburský byl pak vyzván, aby Karlu Robertovi pomáhal.

Český a polský král Václav II. začal hledat silného spojence, který by mu pomohl v boji proti tak silným soupeřům. Velké naděje vkládal do francouzského krále Filipa IV. Sličného. První jednání s Francií započala již začátkem roku 1303. Francie ale neměla o spojenectví s českým a polským králem, který nabízel i pomoc proti papeži Bonifácovi, zájem. Navíc papež 11. října 1303 zemřel.

Bonifácova smrt Václavu II. vůbec nepomohla, protože novým pontifikem, který přijal jméno Benedikt XI., se stal papežský legát v Uhrách Mikuláš, který podporoval Karla Roberta. Bonifácův skon ale „potěšil“ římského krále, který tak byl zproštěn všech závazků.

Václav II. se rozhodl, že s Albrechtem uzavře mír. Koncem listopadu 1303 se vydalo do Vídně mírové poselstvo pod vedením Petra z Aspeltu. Albrechtovy podmínky ale byly nepřijatelné. Žádal, aby se Přemyslovci vzdali Uherského království, polské koruny a svých nároků v Míšeňsku, Chebsku a Horní Falci. Dále požadoval podíl z Kutné Hory. Mírová jednání proto byla neúspěšná.

Albrecht šel ale ještě dál. Pravděpodobně na konci června 1304 vložil na českého krále říšskou klatbu a připravoval se na válku. Václav II. nezahálel a začal shromažďovat své spojence. Zajistil si podporu Heřmana Braniborského, syna svého bývalého poručníka Oty V. Podařilo se mu získat i neutralitu tyrolsko-korutanských knížat poté, co nabídl nejmladšímu synovi Menharta II. Jindřichovi Korutanskému ruku své dcery Anny.

Přemyslovská situace se čím dál tím více komplikovala. Bylo zřejmé, že budou muset bojovat nejen proti římskému králi, ale i o Uhry a také o udržení polského trůnu.

V této nelehké době se uskutečnil dlouho odkládaný sňatek Václava II. s polskou princeznou Richenzou (Rejčkou). Lze předpokládat, že k svatbě přiměla krále napjatá politická situace. Sňatkem s Richenzou, dcerou posledního piastovského krále, si chtěl vylepšit své postavení v Polsku.

Svatba se konala 26. května 1303 na Pražském hradě a po ní následovala korunovace mladé královny. Korunovaci provedl vratislavský biskup Jindřich. Při korunovaci si Richenza změnila na králův rozkaz jméno a přijala v té době velice módní jméno Elizabeth, česky Alžběta nebo Eliška. Od své korunovace byla zvána pouze Elizabeth, přesto ji z české literatury známe jako Elišku Rejčku, případně jako Alžbětu Rejčku.

Korunovační hostina se uskutečnila mezi bazilikou sv. Víta a klášterem sv. Jiří na Pražském hradě. O korunovaci i samotné hostině máme málo informací, takže se předpokládá, že se Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky, která je nejdůležitějším písemným pramenem o životě, době a vládě Václava II., těchto „akcí“ nezúčastnil.

V Uhrách se pomalu chýlila přemyslovská vláda ke svému konci, Václav II. si to však nechtěl připustit. Anjouovská strana byla čím dál tím silnější. Příznivci Ladislava V. naopak opouštěli jeho tábor. Karla Roberta také podporoval Albrecht Habsburský, který byl jeho strýcem. Albrecht byl i Ladislavovým strýcem (jeho matkou byla první manželka Václava II. Guta Habsburská), ale na to nebral římský král vůbec ohled.

Václav II. se rozhodl pro vojenskou výpravu do Uher, aby podpořil svého syna. Někdy na přelomu dubna a května 1304 opustil se svým vojskem Prahu a přes Moravu a území dnešního Slovenska se dostal k Dunaji, který překročil. Vojenským úspěchem bylo dobytí nepřátelské Ostřihomi. Hlavním cílem ale byl Budín, kde Ladislav V. pobýval. Jejich setkání nebylo pojato jako shledání otce a syna, ale jako setkání dvou rovnocenných panovníků. Václavův pobyt se nakonec protáhl asi na dva měsíce. Chtěl nejen vojensky, ale i finančně upevnit synovu vládu, a dokonce jej nechal v Budíně ještě jednou korunovat.

V Uhrách zastihla Václava II. zpráva o uvalení říšské klatby a přípravách vojenského tažení proti Čechám. V tu chvíli se český a polský král rozhodl, že se musí vrátit. Zároveň si uvědomil, že nemůže nechat syna bez vojenské podpory, proto se rozhodl, že jej odveze s sebou. O Uhry chtěl ale ještě bojovat, o čemž svědčí i fakt, že s sebou odvezl též uherské korunovační klenoty a jako rukojmí odvedl i některé uherské šlechtice a budínské měšťany. Oba tyto tahy ale Přemyslovcům velice ublížily. U Uhrů to vyvolalo velký odpor, o čemž svěčí fakt, že většina posledních českých straníků přešla na anjouovskou stranu. V létě 1304 tak přemyslovská vláda v Uhrách skončila. Karel Robert přesto ještě musel o své uznání dlouho bojovat. Všeobecného uznání dosáhl až v roce 1310.

Římský král Albrecht se již od roku 1303 snažil shromáždit proti Čechám silné vojsko. V létě 1304 se část vojska pod jeho velením scházela v Norimberku. Další oddíly v čele s jeho nejstarším synem Rudolfem se shromažďovaly v Horních Rakousích a Albrecht mohl počítat i s vojskem z Uher. Vojska se spojila na počátku října 1304 u Budějovic. Albrecht možná počítal s pomocí domácí šlechty a některých měst, ale žádnou podporu nezískal. Všichni stáli pevně na straně Václava II. České vojsko čekalo, kterým směrem se nepřítel vydá, zda na Prahu, nebo Kutnou Horu. Habsburská vojska zase čekala na rozhodující bitvu, k níž ale nedošlo. Václav II. se nenechal vyprovokovat.

Albrechtovo vojsko zamířilo ke Kutné Hoře. Dne 18. října 1304 se usadil v sedleckém klášteře a připravoval se na dobytí města, které bylo jen lehce opevněné. Město se mu ale nakonec nepodařilo dobýt. Horníci otrávili zdroj pitné vody a mnoho vojáků i koní zemřelo. Navíc se oblehatelé dozvěděli o blížícím se českém vojsku, v němž sehrál významnou roli Jindřich z Lipé, muž, s nímž o několik let později spojila svou budoucnost Eliška Rejčka. Dne 22. října vojsko od Kutné Hory odtáhlo, ale chystalo se na rozhodující bitvu. Ani tentokrát k ní však nedošlo. Habsburské vojsko tak začalo ustupovat. Češi je „vyprovázeli“ četnými útoky, takže ústup se nakonec změnil v útěk.

Boj mezi římským králem Albrechtem Habsburským a Václavem II. ale stále ještě nebyl rozhodnut. Václav opět pracoval s myšlenkou spojit se s francouzským králem, proto k němu vyslal na podzim 1304 svého kancléře a předního rádce Petra z Aspeltu. Ten ale do Francie nedorazil, protože byl zajat Habsburky, a do Čech se vrátil až po Václavově smrti. Přesto Václav II. získal nové spojence, např. Otu Dolnobavorského, který byl původně na Albrechtově straně. Na počátku roku 1305 byl pak definitivně dojednán sňatek Václavovy dcery Anny s Jindřichem Korutanským.
Vítězství se klonilo na přemyslovskou stranu. Náročná výprava do Uher, rychlý návrat do Čech a boj proti Albrechtovi ale Václava II. vyčerpaly a začaly se projevovat velké zdravotní problémy. Český a polský král asi netušil, že má před sebou necelý půlrok života…

Marek Zágora

Příště: Smrt Václava II. (1305)

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 9. část: Smrt a pohřeb Václava II. (1305) - stavitele-katedral.cz

Předchozí díl:

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 7. část: Mincovní reforma a zisk uherské koruny (1300–1301) - stavitele-katedral.cz

Foto: Uherský král Ladislav V. (Václav III.) ve Vídeňské obrazové kronice.