VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 9. část: Smrt a pohřeb Václava II. (1305)

Kdyby byl český a polský král Václav II. zdráv, pravděpodobně by jeho jednání s Albrechtem Habsburským dopadla jinak. Kvůli svému stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu ale nebyl schopen naplno využít své momentální převahy a nakonec se ani nedožil konečného uzavření mírové smlouvy. Ta byla uzavřena až počátkem srpna 1305 novým českým a polským králem Václavem III. Podmínky však ještě předjednal Václav II., jenž vyšel římskému panovníkovi vstříc. Je více než zřejmé, že chtěl svému jedinému synovi usnadnit počátek vlády. Základem mírové dohody byly četné ústupky z Václavovy strany. Jednalo se kupř. o odstoupení Chebska, Pliseňska a Míšeňska Říši. Albrecht se pak vzdal svých požadavků na podíl z výnosu kutnohorských dolů a uznal české nároky na polskou korunu.

Králova nemoc, která bývá nejčastěji označována za tuberkulózu (objevily se ale i jiné diagnózy), naplno propukla na podzim 1304 po jeho návratu z Uher. Ještě několik měsíců se mu ji dařilo tajit (hlavně z politických důvodů), ale pak se Václav dostal do stavu, kdy musel ulehnout, a po nějaké době začal i tušit, že se blíží jeho konec. Protože tehdejší Pražský hrad nemohl plnit funkci královské rezidence (vyhořel asi v roce 1303), strávil Václav II. poslední týdny svého života v domě zlatníka Konráda na Starém Městě pražském, který se nacházel nedaleko dnešního Klementina.

Co se týče posledních měsíců a týdnů Václavova života, je hlavním zdrojem informací Zbraslavská kronika, která věnuje tomuto období mnoho kapitol. U králova lůžka byli přítomni zbraslavští cisterciáci, proto se dozvídáme i řadu detailů. Popis královy smrti je jakýmsi zrcadlem správné smrti křesťanského panovníka. Navíc tím, že po kapitolách o umírání, smrti a pohřbu Václava II. následují příběhy o zázracích, spjatých se zesnulým králem, je vysoce pravděpodobné, že se kronika měla stát podkladem k Václavově kanonizaci.

Zbožný král pojal konec svého života jako období pokání a připravoval se na blížící se smrt. Nechme „promluvit“ Zbraslavskou kroniku: „Aby pak pokora, která se skrývala uvnitř ve zbožných skutcích, zářila navenek, věnoval král hned na počátku své choroby všechno šatstvo a celou výbavu královského lože, zhotovenou z drahocenných látek a hedvábných tkanin, k potřebě pražského špitálu pro neduživé a chudé; oblékl si pak tehdy roucho z chudičkého sukna šedého se širokými rukávy, jako mívají mniši, a na své lože dal povléci laciné plátno téže barvy, také vznešené obleky z královského šatstva kázal dáti nahým a potřebným, a aby měl opravdový užitek z pokání, dal si ze své hlavy ostříhati vlasy. To by však byl, jsa ještě zdráv, jistě učinil z pokorné úcty, kterou choval k řeholi, kdyby mu v tom nebyla bránila vysokost královského stavu a důstojnosti.“

Václav II. rovněž zpytoval své svědomí a pokusil se na smrtelném loži napravit vše, co špatného udělal. Především se snažil, aby byly řádně zaplaceny dluhy, které se v posledním roce nastřádaly.

Vykonavateli své závěti určil čtyři členy své družiny: doktora církevního práva a pražského kanovníka Jana z Ostrova, cisterciácké opaty Heidenreicha Sedleckého a Konráda Zbraslavského a pražského kanovníka Jindřicha Šturmova (v kronice je uveden jako moravský notář). Zbraslavská kronika krále cituje: „Protože jsem vás nad ostatní miloval výsadou zvláštní lásky, doufám, že jste povinni býti přáteli spásy duše mé; nyní tedy dejte povolati všechny mé věřitele, vyšetřte a sepište, kolik se má zaplatit jednomu každému, a aby se nepřihodil nějaký omyl, uchovejte u sebe ty dluhy zapsány. Nezamýšlím však ukládati vám břemeno, abyste platili, nýbrž abyste jen řídili ty, kteří jsou povinni platit, a aby se placení dluhů dálo bez jakékoli překážky.“

Poté k sobě povolal svého syna a nástupce Václava a také několik předních šlechticů, k nimž promluvil: „Vy“, pravil, „ty, synu můj, a vy věrní moji milí, víte nejlépe, že mne v tomto roce dohnala krajní nutnost na obranu království a mých práv proti římskému králi Albrechtovi a také na získání království Polského činiti nesčíslná vydání a náklady, dávati žold vojákům a to na úroky přijímati anebo jako půjčku tu onde od věřitelů žádati, protože na ty věci všechny i jednotlivé nestačila královská pokladna. A protože se po právu splácí z královské pokladny to, co se jménem královým vypůjčuje, ráčí-li mne Pán Bůh, v jehož okovech jsem kárán, déle zachovati v tomto životě, zaplatím těmto věřitelům i všechny dluhy, neboť v rukou Páně spočívá smrt i život můj, co se mu zlíbí v očích jeho, to nechť se mnou, ubohým červíčkem učiní!“

Pak se obrátil přímo na syna Václava: „Tobě , synu můj, plode života mého, patří právem dědickým veškeré držení panství mého, neboť budeš seděti na stolci mém a budeš panovati místo mne, otce svého. … A děkuji nebeskému králi, že po sobě zanechávám tebe na útěchu lidu svého. Přísahej mi tedy před Bohem na ostatky svatých, kteří už tu jsou přítomni, že po mé smrti vyslechneš hlas mých věřitelů a vymahatelů a že za mne zaplatíš dluhy z království, které budeš mít v držení a že zadost učiníš těm, kteří byli mnou nezaslouženě poškozeni a uraženi.“

Králův syn pak přísahal na lebku svatého Václava a ostatky dalších svatých, které nechal umírající panovník přinést, a slíbil, že zaplatí všechny otcovy dluhy. Podobně přísahali i přítomní šlechtici. Na zaplacení dluhů byl pak určen královský plat z kutnohorských dolů („sedmina urbury a důchodů v Kutné Hoře“). Václav III. dále slíbil, že bude pečovat o zbraslavský klášter, v němž svého otce i nechá pohřbít.

Své manželce, královně Elišce Rejčce, odkázal král jako věno dvacet tisíc hřiven. Krátce před Václavovou smrtí, 15. června, porodila Eliška jejich jediné dítě, dceru Anežku. Podrobnosti o jejím narození v kronice nenajdeme…

Václav II. dále „… věnoval klášterům, kostelům, řeholním osobám a chudým veliké dary almužen, také rozdělil tu onde domům Božím klenoty a ostatky a roucha služebníků Kristových a oltář ze své kaple, kterou měl král nade všechna knížata své doby nádhernou, ale většinu svých rouch určil Zbraslavi, založení svému a dceři své, v budoucnosti osiřelé.“

Král snášel svou dlouhou nemoc pokorně a neustával ve svém zvyku naslouchat denně několika mším. „Když už však více než tři měsíce vzrůstala ustavičná králova choroba a král už ochaboval v práci, ale nikterak na rozumu, aby mu nescházelo přijetí a milost některé církevní svátosti, jal se velmi pobožně žádati o svátost posledního pomazání, a třebas měl tehdy kolem sebe velmi mnoho biskupů a znamenitých prelátů, přece z citů pokory a lásky, které vždy choval k pánu Konrádovi, opatovi zbraslavskému, a k cisterciáckému řádu, velmi oddaně a naléhavě žádal, aby mu bylo právě od tohoto opata uděleno tajemství oné svátosti.“

Český a polský král Václav II. zemřel 21. června 1305 o páté hodině ranní. „… potom podle obvyklého způsobu slušně omyjí to nepatrné tělo teplou vodou nejen tekoucí z pramenů, ale i řinoucí se z tváří. A když bylo omyto, bylo oblečeno do týchž královských nejvzácnějších rouch, v nichž byl král korunován: koruna vstavena na hlavu, žezlo a zlaté jablko vloženo do jedné a druhé ruky, na prst navlečen prsten. V tom bylo vyhověno královskému stavu, ale nikterak pokornému přání královu, neboť on sám si krátce předtím přál, že nemá býti po smrti oblečen do kmentu a nachu nebo zavinut do čistého plátna, nýbrž spíše jinak do laciné látky režné. Ale vpravdě v tom se více učinil před Bohem a před lidmi hodným ozdoby, protože smýšlel o sobě pokorně a vyhledával věci tak laciné. A tak byla podlaha hostinské síně pokryta a ozdobena nejdrahocennějšími koberci a látkami a tam byla nádoba královského těla, více ozdobená ctnostmi, položená na máry, vystavena.“

Druhého dne byl vypraven velkolepý pohřeb. Zesnulého krále nosili přední mužové po pražských kostelech. Pohřební průvod pak doprovázely davy lidí, kteří naříkali. Mezi první a druhou hodinou odpolední bylo panovníkovo tělo naloženo na loď a odvezeno na Zbraslav. Tam se ujali pozůstatků cisterciáčtí mniši, kteří je uložili do sotva dostavěného konventního chrámu Panny Marie.

V noci z 22. na 23. června leželo královo tělo v chrámu, bděli u něj mniši, modlili se a zpívali žalmy. Ráno pak dorazili četní smuteční hosté a zúčastnili se samotného pohřbu. Králův pohřeb byl úplně prvním obřadem slouženým v novém klášterním kostele. Mši za zesnulého sloužil podle králova přání opat Konrád. Poté bylo tělo uloženo k věčnému odpočinku do hrobky, která se nacházela na nejčestnějším místě chrámu, uprostřed křížení příčné lodi a chóru. Král nebyl uložen do hrobu, jak si přál, tedy v prostém šatu cisterciáckého laického bratra, nýbrž „s pozlacenou korunou, žezlem, jablkem a se vší ozdobou vznešených rouch, náramků, prstenů a výzdobou královské nádhery…“. Hrob byl následně ozdoben kamennou sochou ležícího krále. Později byla tato socha nahrazena kovovou plastikou mistra Jana z Brabantu. Původní kamenný náhrobek byl pak vztyčen na jednom ze sloupů zbraslavského chrámu.

Václavovo tělo se ale nedočkalo věčného odpočinku. Dne 10. srpna 1420 přepadli klášter husité, kteří jej vypálili. Hrobky byly otevřeny, mrtvoly oloupeny, kosti rozházeny po kostele. Později byly kosti posbírány a nově uloženy. Nejstarší zpráva o tomto souboru „královských“ ostatků je až ze 17. století, kdy se nacházel v kostele sv. Jakuba, který používali mniši místo zničeného chrámu Panny Marie. V roce 1875 byly ostatky uloženy ve speciální skříňce v kostele. Viditelné byly tři lebky, které byly připisovány Václavu II., Václavu III. a Elišce Přemyslovně. V roce 1926 pak byly lebky uloženy do symbolického památníku Přemyslovců, který vytvořil Jan Štursa. Památník tvoří postava Přemysla Oráče opírajícího se o slovanskou lípu, v jejíchž větvích byly uloženy výše zmíněné lebky.

Ostatky byly také zkoumány antropology. Nejprve v druhém desetiletí 20. století Jindřichem Matiegkou a pak v 80. letech profesorem Emanuelem Vlčkem. Posledně jmenovaný určil lebku Václava II. a jeho dcery Elišky Přemyslovny. Poslední lebka ale podle něj určitě nemohla patřit Václavu III.

Poslední slavnostní uložení ostatků Václava II. do zbraslavské půdy proběhlo 23. června 1991, kdy byly společně s ostatky jeho dcery Elišky Přemyslovny uloženy do nově vybudovaných hrobek v podlaze chóru kostela sv. Jakuba Většího. Václavova skromná hrobka je označena: Václav II., král český a polský, 1271–1305.

Marek Zágora

Foto: Kostel svatého Jakuba Většího na Zbraslavi

Předchozí díl:

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 8. část: Poslední léta vlády (1302–1305) - stavitele-katedral.cz

ZÁVĚR SERIÁLU