historie detailváclav iv. 1361/1419: život českého a římského krále václava iv. 10. část: druhé zajetí a stoupencem jana husa (1402-1409)

VÁCLAV IV. 1361/1419: Život českého a římského krále Václava IV. 10. část: Druhé zajetí a stoupencem Jana Husa (1402-1409)

Dne 6. ledna 1401 byl nový římský král Ruprecht Falcký korunován v Kolíně nad Rýnem místo v Cáchách, které mu odmítly vzdát hold. Záhy úspěšně zaútočil na české državy v Horní Falci. Jeho spojenec, míšeňský markrabě Vilém I. už ale tak úspěšný nebyl a jeho tažení na Prahu bylo odraženo. Předpokládá se, že se pak nový římský král pokusil uzavřít s českým králem Václavem IV. příměří, ale tyto zprávy se bohužel nedají bezpečně potvrdit.

S jistotou ale víme, jak dopadla Ruprechtova římská jízda, kterou započal v září téhož roku. Podařilo se mu shromáždit potřebné vojsko a i když se v té době k jeho zvolení ještě nevyjádřil římský papež Benedikt IX., vydal se na cestu. Největším nepřítelem nového římského panovníka byl milánský vévoda Giangaleazzo Visconti, který byl naopak hlavním spojencem Václava IV., jemuž vděčil za vévodský titul. Dne 24. října 1401 došlo k bitvě u Brescie, která skončila jasným vítězstvím viscontiovských oddílů. Ruprechta sužoval nejen nedostatek financí, ale i spolehlivých spojenců. Přezimoval v Padově a na jaře 1402 byl donucen opustit Itálii. Vrátil se s ostudou, velkými dluhy a hlavně bez císařské koruny.

V té době nabídl Giangaleazzo Visconti Václavu IV., že v případě římské jízdy může počítat s jeho pomocí. Václav věřil, že mu s ní určitě pomůže nevlastní bratr, uherský král Zikmund, jemuž nedávno pomohl na svobodu ze zajetí uherské šlechty. Očekával, že se mu mladší sourozenec bude chtít odvděčit.

Václav uvažoval o římské jízdě již od počátku 80. let 14. století, ale musel tehdy řešit jiné problémy, především pak nepokoje v Říši. Dalším, velice delikátním problémem bylo i samotné papežské schizma. Kdyby se Václav IV. nechal korunovat císařem, dal by tím jasně najevo, na straně kterého papeže stojí. Myšlenka římské jízdy byla následně aktuální ještě na sklonku devadesátých let a právě v roce 1402. Pokud by byla Václavova římská jízda úspěšná, bezpochyby by to dopomohlo k obnovení jeho prestiže v Říši.

Situace v rodě Lucemburků byla na přelomu let 1401 a 1402 relativně klidná. Oba bratři spolu vyjednávali a dohodli se na římské jízdě, které se podle plánu měli oba zúčastnit. Uherský král Zikmund se ale rozhodl využít situace co nejvíce ve svůj prospěch a kladl si podmínky, kterým se zoufalý Václav IV. nakonec podvolil. Ze Zikmunda učinil správce Českého království. V únoru 1402 mu pak na jednání v Hradci Králové svěřil své vladařské pravomoci a odevzdal pod jeho ochranu všechny hrady a města nejen v Čechách, ale i v Říši. Ještě v únoru pak Zikmund Lucemburský svolal zemský sněm, který sám vedl. Po pár týdnech si Václav IV. vše rozmyslel, ale bylo již pozdě. Na Zikmundův rozkaz byl pravděpodobně 6. března (je možné, že se tak stalo až 13. března) zatčen v Králově dvoře na Starém Městě a převezen na Pražský hrad, kde jej jeho bratr uvěznil. V zajetí skončil o tři měsíce později i jejich bratranec, moravský markrabě Prokop, který byl následně uvězněn v Prešpurku (dnešní Bratislava), kde zůstal až do roku 1405.

Václava IV. poté převezl do jižních Čech na hrad v Českém Krumlově a následně do Rakous na hrad Schaumburg u Lince. V listopadu 1402 jej pak odevzdal vévodům Albrechtovi a Vilémovi z rodu Habsburků. Z vídeňského vězení se český král už pravděpodobně neměl vrátit. Zikmund Lucemburský se považoval za vítěze a jediného vládce Českého království.

Takto se většinou líčí události druhého Václavova zajetí. Dnes ale víme, že vše bylo trochu jinak. Například Václavovo zajetí a věznění nebylo tak důsledné, jak se předpokládalo. Král se dokonce těšil relativní volnosti a mohl se např. věnovat sokolnictví. I když byl Zikmund u moci a Václav v „zajetí“, stále pracoval uherský král s myšlenkou Václavovy římské jízdy. Informují o ní např. některé „italské“ prameny. Dokonce jsme dobře informováni, že i římský král Ruprecht byl lucemburskými přípravami znepokojen a snažil se jim za jakoukoliv cenu zabránit.

Významným pramenem k poznání událostí roku 1402 jsou depeše mantovského velvyslance Simona da Crema, který v té době pobýval na královském dvoře v Praze, kam přicestoval v květnu 1402. Měl za úkol vymoci markraběcí titul pro mantovského vládce Francesca Gonzagu. Poté, co oba králové opustili Prahu, putoval s nimi i do jižních Čech a Rakous. A o všem pečlivě informoval svého pána.

Navázal především úzké kontakty se Zikmundem, od něhož se dozvěděl o římské jízdě. Ten s ní opravdu počítal, jen se plány musely přizpůsobovat aktuální politické situaci, která se však neustále měnila. Ukázalo se, že cesta přes Alpy je nereálná, protože někteří odpůrci Lucemburků jim odmítli umožnit volný průchod svým územím. Václav IV. se tak měl do Říma vydat delší cestou přes Uherské království a panství hraběte z Celje. Lze předpokládat, že v této době již uherský král nepočítal se svou osobní účastí na jízdě.

Za vším musíme hledat Zikmundovy osobní zájmy. Nejvíce toužil po vládě v Českém království, což se mu sice splnilo, ale potřeboval se vypořádat se svým bratrem. Je možné, že právě proto se tak snažil uskutečnit římskou jízdu. Římská jízda nebyla krátkodobou záležitostí, tak se v době Václavovy nepřítomnosti mohl plně ujmout své vlády. Dokonce bylo možné, že by se Václav z římské jízdy nemusel vůbec vrátit. V případě, že by získal císařskou hodnost a ještě se vrátil, určitě by se snažil Zikmunda za jeho pomoc co nejvelkoryseji odměnit.

Vše ale nakonec dopadlo jinak. K římské jízdě vůbec nedošlo, protože počátkem září 1402 náhle zemřel Giangaleazzo Visconti, jenž měl být hlavní oporou Václavova tažení. Situace se radikálně změnila a za stávajících podmínek již nebylo možné římskou jízdu uskutečnit. Navíc v Čechách vypuknul vůči Zikmundovi odpor a na protizikmundovskou stranu se přidal i moravský markrabě Jošt. V prosinci 1402 vytáhl uherský král se svým vojskem do Čech a obsadil Kutnou Horu. Vypuklo ale proti němu povstání, jehož účastníci se postavili za vězněného Václava. Další nepokoje pak vypukly i v Uhrách. Zikmund si uvědomil závažnost situace a v červenci 1403 opustil Čechy.

Český král Václav IV. ve Vídni nakonec nezemřel. Dne 11. listopadu 1403 se mu podařilo v přestrojení z Vídně uniknout a přes Mikulov a Brno dorazil na Karlštejn. Vánoce už pak strávil v Praze.

Po svém návratu provedl několik rázných rozhodnutí. Došlo ke změnám v nejvyšších úřadech, do městských rad dosadil loajální konšely a rozhodl se, že zasáhne také proti lapkovským tlupám. K částečnému uklidnění situace přispěla i poprava Václavova vlivného podkomořího Zikmunda Hulera, který byl usvědčen ze zpronevěry a padělání listin. Došlo k ní 23. června 1405.

Země byla ve velice špatném stavu, prožívala též hlubokou společenskou krizi. O slovo se stále hlasitěji hlásila reformace, která vycházela z myšlenek oxfordského profesora Johna Wyclifa. Hlavním viníkem úpadku byla podle kritiků institucionální církev, která přestala plnit své poslání a více než o věřící se starala o hromadění majetku a světské záležitosti. Církev podle nich není sama o sobě schopna sebenápravy, jejíž součástí by byla i rezignace na majetek. Církev tak může napravit pouze světská moc, tedy panovník, resp. šlechta.

Reformní myšlenky nejvíce hlásali pražští univerzitní mistři. Nejvýraznější osobností byl Jan Hus, který byl od března 1402 hlavním kazatelem v Betlémské kapli. Velice rychle si získal své početné příznivce a posluchače. Václav IV. byl od počátku reformním myšlenkám nakloněn, stejně jako jeho druhá manželka Žofie Bavorská, která pravidelně docházela na Husova kázání. Podobně s reformním hnutím sympatizovali i další členové královského dvora a také část královské rady.

V roce 1408 jmenoval Václav IV. novou městskou radu Starého Města pražského a k překvapení všech v ní měli poprvé převahu etničtí Češi. Dne 18. ledna 1409 pak v Kutné Hoře vydal proslulý Dekret kutnohorský, kterým změnil poměr hlasů mezi univerzitními národy ve prospěch národa českého, a tak zásadním způsobem pozměnil struktury pražské univerzity. Univerzitu tak ovládla proreformní skupina. Představitelé zbylých univerzitních národů (bavorského, saského a polského) opustili v následujících měsících Prahu. Pražská univerzita se stala univerzitou národní.

Král poté vyslal poselstvo na obecný koncil v Pise, který byl svolán na jaře 1409 a měl za úkol vyřešit papežské schizma. To se však naopak ještě více prohloubilo, když oba předchozí papežové odmítli odstoupit ze svých úřadů, a zároveň byl zvolen nový papež Alexandr V. Ten sice zemřel již v květnu 1410, ale záhy byl zvolen papež nový – Jan XXIII. Církev měla najednou tři papeže.

 

Marek Zágora

 

Příště: Volba nového římského krále a Václav IV. pod tlakem (1410-1419)

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-11-cast-volba-noveho-rimskeho-krale-a-vaclav-iv-pod-tlakem-1410-1419/

 

Foto Peter Kováč.

 

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-9-cast-vaclav-iv-jako-bibliofil-1378-1419/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru