historie detailváclav iv. 1361/1419: život českého a římského krále václava iv. 4. část: počátek samostatné vlády (1378-1383)

VÁCLAV IV. 1361/1419: Život českého a římského krále Václava IV. 4. část: Počátek samostatné vlády (1378-1383)

Na přelomu let 1377 a 1378 podnikl římský císař Karel IV. svou poslední velkou diplomatickou cestu, která mířila do jeho oblíbené Francie. Přes pokročilý věk i bolestivé onemocnění dnou se vydal společně se svým nejstarším synem a nástupcem, římským a českým králem Václavem IV. na cestu, k níž jej přiměla především politická situace v tehdejší Evropě.

O celé cestě i průběhu jednání s francouzským králem Karlem V. Moudrým, který byl zároveň Karlovým synovcem a Václavovým bratrancem, jsme velice dobře informováni díky oficiální Relaci Velkých kronik Francie, jejímž autorem byl králův kancléř Petr z Orgemontu. Navíc byla poslední Karlova cesta zaznamenána nejen slovem, ale v luxusním exempláři Velkých kronik Francie (ms. fr. 2813) z let 1378-1380, který se dnes nachází ve Francouzské národní knihovně v Paříži, se nám dochoval i bohatý obrazový doprovod. I v několika mladších opisech Velkých kronik Francie pak nacházíme pár zajímavých iluminací, které se vztahují k nejdůležitějším událostem Karlovy a Václavovy návštěvy.

Dodnes se spekuluje, o čem chtěl císař s Karlem V. mluvit. Jedním z hlavních témat ale určitě bylo hrozící nebezpečí papežského schizmatu (viz 5. část tohoto cyklu). Přijetí nově zvoleného římského krále Václava IV. francouzským králem pak mělo být uznáním jeho legitimity.

O soukromých rozhovorech Karla IV. s francouzským králem nemáme bohužel bližší informace. Císař ale před králem a královskou radou prohlásil, že „si přeje, aby všichni věděli a aby všem a všude bylo dáno na vědomí a vyhlášeno, že on i jeho syn, římský král, kterého pro tento účel s sebou přivedl, všechny jeho ostatní děti, jeho spojenci, poddaní a příznivci chtějí a nabízejí králi být všichni jeho, bránit a střežit jeho dobro i čest jeho království, jeho dětí i bratří proti všem osobám“. Francouzský král mu za to poděkoval. Ve Vincennes pak složil Václav IV. do rukou francouzského krále slib, „že ho bude milovat a jemu sloužit, dokud bude žít, přede všemi knížaty světa, a jeho dětem také“. Z Francie odjížděli císař i jeho syn nadmíru spokojeni.

O pár měsíců později, 29. listopadu 1378 ale římský císař Karel IV. zemřel. Po otcově smrti se v životě sedmnáctiletého římského a českého krále Václava IV. vše změnilo. Stal se zodpovědným nejen za České království, ale i za Svatou říši římskou, byly na něj kladeny vysoké nároky a navíc byl srovnáván se svým veleúspěšným otcem. Převzal otcův dvůr a také dvorskou kancelář. Po Karlu IV. ale zdědil i jeho dluhy. Podle panovnického itineráře je pak více než zřejmé, že necestoval tolik jako jeho otec. Panování ho totiž příliš nebavilo a nenaplňovalo. Bylo to dáno i tím, že se změnila doba a nefungovaly postupy, které se kdysi osvědčily jeho otci. Začal se proto vladařským povinnostem spíše vyhýbat, i když přesnější by asi bylo, že je začal odsouvat. Výkonem vlády pak pověřoval členy královské rady.

Přesto trávil v prvních letech své vlády hodně času na území Svaté říše římské, kde se snažil řešit nejen otázku papežského schizmatu, ale i vyhlásit obecný zemský mír. Bohužel nebyl úspěšný. Chyběla mu především přirozená autorita a také potřebná razance. Zároveň k zemskému míru přistupoval zcela jinak než jeho otec Karel IV.

Hodně času trávil v Praze, i když nesídlil na Pražském hradě, ale ve druhé polovině 80. let (většinou se ale uvádí již rok 1383) přesídlil do nově vybudovaného obytného komplexu, tzv. Králova dvora na hranici mezi Starým a Novým městem. Později si nechal ještě postavit menší sídlo, Hrádek na Zderaze nedaleko Dobytčího trhu na Novém Městě pražském. Často pobýval rovněž v Norimberku a ve Frankfurtu nad Mohanem, což byla nejvýznamnější říšská města, jejichž úloha byla uzákoněna Zlatou bulou Karla IV. z roku 1356. Nejvíce času ale začal postupně trávit na svých oblíbených loveckých hradech, hlavně na Žebráku a později Točníku.

Počátek jeho vlády nebyl vůbec šťastný. V roce, kdy se ujal samostatné vlády, nastal rozkol v církvi známý jako papežské schizma a další problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Začátkem roku 1380 zemřeli kardinál a bývalý druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka, o pár měsíců později je následoval i olomoucký biskup Jan ze Středy. Všichni tři byli nejbližšími spolupracovníky Karla IV., kteří radili a pomáhali též jeho synovi. Ztráta to byla bezpochyby velice citelná.

K předním osobnostem dvora patřil na počátku jeho vlády i nově ustanovený pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který byl původně Václavovým kancléřem. Nový pražský metropolita očekával, že Václav IV. podpoří římského pontifika Urbana VI. a co nejrychleji uskuteční římskou jízdu za císařskou korunou. Král ale dlouho váhal a římskou jízdu odmítl, což mu pak uškodilo především v Říši. Jak dnes víme, do Říma se nakonec nikdy nevydal. Přesto máme doloženo, že Václav IV. udržoval s Itálií od počátku své vlády pravidelné kontakty, dokonce v mnohem větším rozsahu, než se původně soudilo.

V roce 1380 zasáhla České království morová epidemie, která se v době Karla IV. našim zemím vyhýbala. Začal klesat počet obyvatel, s čímž bezprostředně souviselo snížení příjmů z daní, které byly kdysi stanoveny „jednou provždy“. Začaly rovněž klesat výnosy stříbrných dolů, došlo k oslabení hodnoty mincí a začaly se objevovat vážné hospodářské potíže. Šlechtici začali chudnout, někteří proto hledali uplatnění ve vojenské službě, jiní se stali členy různých lapkovských družin. S něčím podobným se Karel IV. nemusel téměř vůbec potýkat.

Přes všechny tyto problémy se ale Václav IV. snažil být v prvních letech své samostatné vlády skutečným dědicem svého otce. Pokračoval i ve financování započatých projektů Karla IV., kterými byla hlavně stavba Kamenného mostu s dominantou Staroměstské mostecké věže. Samozřejmě pokračoval též ve stavbě gotické katedrály sv. Víta, kterou vedl až téměř do konce 90. let 14. století Petr Parléř.

Václav IV. byl nejen římským a českým králem, ale stal se i hlavou lucemburského rodu, což se promítlo i do řady jeho panovnických rozhodnutí. Je pravdou, že sice nebyl seniorem rodu, tím byl jeho strýc, lucemburský vévoda Václav Lucemburský, a ani nebyl druhým nejstarším Lucemburkem. Starší byli jeho moravští bratranci v čele s Joštem. Václav IV. se ale cítil zodpovědný za celý rod. V roce 1382 provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. Václav IV. tehdy hledal silného spojence v Evropě rozdělené papežským schizmatem a zároveň měl od ostrovního království slíbenou vysokou půjčku. Tradiční přátelské vztahy s Francií byly v té době docela napjaté.

Staral se ale i o další členy rodu. Např. o pět let později, v roce 1387 pomohl zásadním způsobem svému nevlastnímu bratrovi Zikmundovi k uherskému trůnu, čímž byl úspěšně završen původní velkolepý sňatkový projekt Karla IV. Svého bratrance, ambiciózního moravského markraběte Jošta pověřoval významnými úkoly, jmenoval jej kupř. generálním vikářem v Itálii. Na druhé straně to ale byli právě nejbližší příbuzní, kteří se stávali jeho největšími protivníky. Je však zajímavé, že i po mnoha špatných zkušenostech s nimi jim téměř neustále vycházel vstříc. Bylo to možná dáno jeho slabostí a bezradností. Je ale možné, že se jen snažil udržet rod Lucemburků, jehož byl hlavou, pohromadě.

Nesmíme ani zapomenout na císařovnu-vdovu, Alžbětu Pomořanskou, které bylo v době smrti Karla IV. pouhých jednatřicet let. Václava IV. neměla v lásce a střežila hlavně zájmy svých dětí. Snažila se pak především prosadit svého prvorozeného syna Zikmunda.

Na konci roku 1383 zemřel v šestačtyřiceti letech králův strýc, lucemburský vévoda Václav a vévodství připadlo českému králi. Stejný rok je pak považován za významný mezník jeho vlády. Václav IV. se totiž odvrátil od říšské politiky k politice domácí. Původní rádci Karla IV. byli postupně vytlačováni novými osobami, které měly na krále velký vliv. Svým způsobem se jednalo o přirozenou generační výměnu. Do popředí, zejména pak do královské rady se ale začali dostávat hlavně představitelé nižší šlechty a měšťané, což se nelíbilo vysoké šlechtě, s níž se Václav dostával čím dál tím častěji do různých konfliktů. Tohoto soupeření se pak ještě navíc snažili využít ve svůj prospěch i další členové lucemburského rodu.

Mezi královými nejbližšími dvořany a rádci ale nenajdeme jen a pouze zástupce nižší šlechty a měšťanstva. Významnou roli sehráli i někteří představitelé panstva, ty ale zastínili tzv. milci, málo vznešení, ale velice mocní a vlivní muži, jakými byli např. Jan Čúch ze Zásady nebo Jíra z Roztok.

 

Marek Zágora

 

Příště: Papežské schizma a spor s pražským arcibiskupem (1378-1393)

 

Foto faksimile ADEVA.

 

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-3-cast-rimskym-kralem-1376/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru