historie detailváclav iv. 1361/1419: život českého a římského krále václava iv. 5. část: papežské schizma a spor s pražským arcibiskupem (1378-1393)

VÁCLAV IV. 1361/1419: Život českého a římského krále Václava IV. 5. část: Papežské schizma a spor s pražským arcibiskupem (1378-1393)

Velké papežské schizma byla situace, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže nejprve dva, a od roku 1409 dokonce tři papežové. Nejdelší papežské schizma v dějinách trvalo od roku 1378 do roku 1417.

Jak k němu došlo? Na počátku 14. století se dostal papež Bonifác VIII. (papežem od roku 1294) do sporu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Po papežově smrti roku 1309 pak přesídlil Filip papežský úřad z Říma do Avignonu, aby měl nad ním neustálou kontrolu. Nastalo období tzv. avignonského zajetí papežů (1309-1378).

V roce 1365 dorazil do Avignonu římský císař Karel IV., aby jednal s papežem Urbanem V. (papežem od roku 1362). Kromě aktuálních politických otázek jednali oba velcí muži i o návratu papežské kurie zpět do Říma. Papež prý během loučení prohlásil: „Pane císaři, nic jiného Vám neumíme říci, leč že rádi splníme všechna vaše přání“.

O dva roky později bylo domluveno, že papež vstoupí do Říma společně s císařem, čímž budou demonstrovat ideu jednoty duchovní a světské hlavy západního křesťanstva. Jenže papež se nakonec rozhodl, že vjede do Říma jako první. To také učinil, ale i tak musel počkat na císaře, protože jeho pozice ve Věčném městě nebyla vůbec pevná. Přesto byl nadšeně vítán. Karel IV. byl naopak velice zklamán. Kdyby se podařilo uskutečnit původní záměr, mohl být vnímán jako zachránce papeže z „avignonského“ zajetí.

Na podzim 1368 korunoval Urban V. Karlovu čtvrtou manželku Alžbětu Pomořanskou v Římě na císařovnu. Císař se zdržel v Římě mnohem déle než při své první římské jízdě v roce 1355, kdy proběhla jeho císařská korunovace bez papežovy účasti. O jednáních mezi oběma muži nemáme bohužel podrobnější informace. Urbanovy pozice postupně slábly a v září 1370 byl donucen k návratu do Avignonu, kde na konci téhož roku zemřel. Novým papežem byl zvolen Pierre Roger de Beaufort, který přijal jméno Řehoř IX.

Římští církevní hodnostáři nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto v lednu 1377 donutili papeže k návratu do Říma. Velký zájem na papežském návratu do Říma tehdy projevoval stále i Karel IV. Řehoř XI., který velice tvrdě postupoval proti počínající reformaci, se pokusil ovládnout větší území, ale dostal se do velkého konfliktu s Florencií (tzv. válka osmi svatých). Zemřel 27. března 1378.

Volbu nového pontifika ovlivnil dav Římanů, který vtrhl do konkláve. Donutil kardinály, aby byl papežem zvolen Ital Bartolomeo Prignano, který usedl na Svatý stolec pod jménem Urban VI. a papežem byl až do roku 1389. S touto volbou ale nesouhlasil francouzský král Karel V. Moudrý a někteří kardinálové, a proto byl v Avignonu zvolen vzdoropapežem Robert ze Ženevy, jenž byl jako Kliment VII. Svatým otcem až do roku 1394. Tak začalo papežské schizma.

Dvojpapežství bylo vnímáno jako jasný symbol zkaženosti církve. Navíc se oba papežové vzájemně exkomunikovali a používali mocenských i vojenských prostředků pro získání vlivu nad křesťanskou Evropou.

Papežské schizma vypuklo jen dva měsíce před smrtí Karla IV., který tak neměl čas zareagovat na nastalou situaci. Svým způsobem měl na ní ale lví podíl, protože byl jedním z hlavních iniciátorů návratu papeže do Věčného města. S novou situací se tak musel vypořádat jeho nástupce, sedmnáctiletý římský a český král Václav IV. Ten ale nebyl schopen vyřešit papežské schizma, což by byl pravděpodobně těžce řešitelný problém i pro jeho otce Karla IV. Evropa v té době byla velice nejednotná a mladý král váhal, na čí stranu se přidat.

Římský papež Urban VI. jmenoval v září 1378 pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi kardinálem a uvolnil tím arcibiskupský úřad pro Jana z Jenštejna. Nový pražský metropolita očekával, že Václav IV. podpoří římského pontifika a co nejrychleji uskuteční římskou jízdu za císařskou korunou. Král ale dlouho váhal a nakonec se do Říma nikdy nevydal.

Jako římský a český král se dopustil řady neobratných a polovičatých politických rozhodnutí, jiná zase odkládal, takže se dostal do izolace. Na začátku se sice postavil na stranu římského papeže, později ale navázal kontakty i s druhou stranou. Přiklonil se k řešení problému formou postupných kroků, jak to prováděl například francouzský král.

Král se dostal do sporu s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jejich spory byly staršího data, ale naplno se projevily v první polovině 80. let 14. století. Tehdy dal král jasně najevo, že nepočítá v nejbližší době s římskou jízdou. Nebylo to jeho nechutí stát se císařem, ale řešil v té době řadu problémů a především pomáhal svému nevlastnímu bratrovi Zikmundovi k zisku svatoštěpánské koruny. Jenštejn, který s římskou jízdou počítal, to měl Václavovi za zlé.

Jan z Jenštejna se narodil asi roku 1348 a byl synovcem druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Získal kvalitní vzdělání na univerzitách v Praze, Boloni, Padově, Montpellier a Paříži. Byl velice ambiciózní, miloval hostiny a holdoval šlechtickým radovánkám. Od roku 1375 byl míšeňským biskupem a krátce poté byl jmenován kancléřem Václava IV. Oba se sblížili a stali se z nich přátele, za pár let ale bylo vše zcela jinak.

V Janově životě sehrálo významnou roli několik událostí: první byl sen, který, měl v noci ze 14. na 15. října 1378, kdy se mu zjevili Ježíš Kristus, Panna Marie, ďábel a falešný papež jako obrazy vzdoropapeže a schizmatu. Na jaře 1380 pak došlo k druhé zásadní události v jeho životě. Těžce onemocněl (mor), k tomu se přidal smutek ze schizmatu a ztráta přítele, magdeburského arcibiskupa Ludvíka Míšeňského. To vše způsobilo zásadní obrat v Janově životě. Vzdal se světského života, začal se postit, spal na kamenné podlaze, upadal do vytržení.

Snažil se odstranit papežské schizma. Sám byl na straně římského papeže, kterému vděčil za své jmenování na arcibiskupský stolec. Římský a český král Václav IV. naopak měl postupně blíže k avignonskému papeži, proto mezi ním a arcibiskupem došlo k prvnímu sporu. Jan z Jenštejna byl přísný, zásadový a nesmiřitelný. Byl proti pýše, rozmařilosti, lakotě. Václav IV. jej roku 1384 raději zbavil úřadu kancléře. Arcibiskup se tak mohl zaměřit pouze na správu arcidiecéze a nápravu všech dobových zlořádů.

Král se snažil arcibiskupovi raději vyhýbat, jako např. když se v roce 1385 nezúčastnil oslavy dokončení kněžiště Svatovítské katedrály. Brzy se však vztah mezi králem a arcibiskupem ještě více vyostřil.

Spor mezi králem a arcibiskupem vyvrcholil na přelomu let 1392-1393. Po smrti opata Racka z benediktinského kláštera v Kladrubech zamýšlel Václav IV. zřídit biskupství v Plzni, kterému chtěl darovat statky kladrubského opatství. Zásadním způsobem by tak oslabil postavení pražského metropolity. Nakonec vše ale dopadlo jinak, protože si mniši hned zvolili novým opatem bratra Olena, a ke zřízení nové biskupství nedošlo.

Rozzuřený panovník si nechal pozvat arcibiskupa a jeho nejbližší spolupracovníky k jednání na neutrální půdě. Jan z Jenštejna se jen taktak zachránil, ostatní arcibiskupovi úředníci byli zajati a odvedeni na Starou rychtu. Mikuláš Puchník a generální vikář Jan z Pomuku, který neprodleně schválil zvolení nového kladrubského opata, byli mučeni, na čemž se podílel i samotný král. Jan z Pomuku mučení nepřežil a jeho tělo bylo shozeno z Kamenného mostu do Vltavy.

Václav IV. si arcibiskupa opět pozval k jednání a chtěl po něm, aby se mu podrobil. To ale Jan z Jenštejna učinil jen částečně. V dubnu 1393 pak na svátek sv. Vojtěcha opustil Čechy a odjel do Říma, ale papež Bonifác IX. mu nebyl schopen pomoci, protože krále potřeboval v době papežského schizmatu mnohem víc. Jenštejn se proto vrátil zpátky do Čech. V dubnu 1395 odjel podruhé do Říma a o rok později rezignoval na svůj úřad. Novým arcibiskupem se stal jeho synovec Olbram ze Škvorce.

Jan z Jenštejna poté odešel nejprve na hrad Helfenburk a v roce 1397 do Říma, kde byl jmenován titulárním alexandrijským patriarchou. Poslední roky svého života prožil v klášteře u baziliky sv. Praxedy. Třetí pražský arcibiskup zemřel 17. června 1400.

 

PS:  A jak dopadlo papežské schizma? V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, kde měli podle původního záměru oba papežové dobrovolně odstoupit poté, co bude zvolen nový papež. Novým papežem byl zvolen Alexandr V., ale oba dosavadní papežové Benedikt XIII. (1394-1423) a Řehoř XII. (1406-1415) se odmítli vzdát svého úřadu. Alexandr V. proto musel zůstat v Pise. Začalo období, kdy funkci papeže zastávali najednou tři papežové. Alexandr V. zemřel již o rok později, ale jeho úřad převzal nový papež Jan XXIII. (1410-1415).

O konec papežského schizmatu usilovalo hned několik panovníků. Úspěšný byl ale až římský a uherský král Zikmund Lucemburský, který v roce 1413 podnítil svolání koncilu do jihoněmecké Kostnice. Právě tento koncil ukončil v roce 1417 velké papežské schizma.

Více viz:

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-8-cast-kostnicky-koncil-i-1414-1418/

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-9-cast-kostnicky-koncil-ii-1414-1418/

 

Marek Zágora

 

Příště: Ženy v životě Václava IV. (1361-1419)

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-6-cast-zeny-v-zivote-vaclava-iv-1361-1419/

 

Foto faksimile ADEVA.

 

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-4-cast-pocatek-samostatne-vlady-1378-1383/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru