historie detailváclav iv. 1361/1419: život českého a římského krále václava iv. 8. část: sesazení z říšského trůnu (1400)

VÁCLAV IV. 1361/1419: Život českého a římského krále Václava IV. 8. část: Sesazení z říšského trůnu (1400)

Neustálé Václavovy spory v Českém království, hlavně s pražským arcibiskupem a vysokou šlechtou škodily i jeho postavení v rámci Říše. Na počátku své téměř jednačtyřicetileté samostatné vlády (dvaadvacet let vyplnila jeho samostatná říšská vláda) se staral velice aktivně i o říšské záležitosti a navazoval na svého otce. Do Říše často zajížděl, hlavně do Norimberku a Frankfurtu nad Mohanem, jejichž význam byl vypíchnut i tzv. Zlaté bule z roku 1356, ale zase ne tak často jako jeho otec.

V roce 1383 ale nastal zlom. Václav IV. přestal do Říše jezdit a „vládl“ německým oblastem pouze na dálku. Jak se za pár let ukázalo, předběhl tím svou dobu. Protože podíváme-li se na tento způsob vlády z pohledu jeho nástupců, jako byli Zikmund Lucemburský, Albrecht II. Habsburský nebo Fridrich III. Habsburský, zjistíme, že i oni vládli spíše „na dálku“ ze svých rodových či královských držav.

Václav IV. ale měl tu smůlu, že jeho vláda byla srovnávána s vládou Karla IV., v jejímž světle se zdálo, že Václav své vladařské povinnosti zanedbává. Karel IV. totiž často zajížděl na různá místa Říše, vedl tam velice flexibilní politiku, a i když pobýval v Českém království nebo byl např. v Itálii, tak byl vždy průběžně informován o tom, co se v Říši děje.

Proti Václavovi vystupovali hlavně porýnští kurfiřti a také Wittelsbachové, kteří nemohli Lucemburkům odpustit fakt, že je připravili o římskou korunu. Byla mu vytýkána řada věcí a tak byl nakonec donucen v roce 1397 odjet do Říše a pokusit se situaci řešit. Vládu v království svěřil markraběti Prokopovi. Během dlouhé cesty, která trvala až do 1398 a jíž se zúčastnila i jeho druhá manželka Žofie Bavorská, navštívil vedle německých oblastí také Lucembursko a zajel i do Francie, kde neúspěšně (i svou vlastní vinou) jednal s francouzskými představiteli o řešení papežského schizmatu.

Na všechny akce ale bylo již příliš pozdě. Totiž v té době byla již plánována akce na jeho sesazení. Pravidelně se scházeli porýnští kurfiřti a falckrabě rýnský a snažili se společně získat další stoupence, kteří by se postavili proti „špatně“ vládnoucímu Lucemburkovi. Král byl několikrát oficiálně vyzýván na cestu do Říše, ale na výzvy vůbec nedbal. Byl zván i na různá jednání, ale když chtěl na ně vůbec někoho poslat, vysílal vždy jen své úředníky. Sám nikdy nedorazil.

Počátkem dubna 1399 se pak v Boppardu sešli protilucemburští kurfiřti, kteří uzavřeli spojenectví proti jménem neuvedenému, současnému římskému králi a také proti komukoliv jinému, kdo by chtěl jakýmkoliv způsobem škodit Říši. Byla to jasná promyšlená vzpoura proti Václavu IV.

Od roku 1397 do roku 1400 strávil sice Václav IV. v Říši poměrně dost času, bohužel si nepočínal vůbec šikovně. Např. vypsal řadu sněmů, na které ale nakonec ani sám nedorazil. Byl varován svým okolím (např. říšským městem Frankfurtem nad Mohanem), že se proti němu něco chystá, ale ani na tato varování neslyšel. Pravdou je, že situace v Říši byla na konci 14. století tak napjatá, že by ji nebyl pravděpodobně schopen vyřešit ani samotný Karel IV.

Veřejně byly deklarovány Václavovy skutečné, ale i vymyšlené prohřešky a byly mu rovněž přisuzovány různé činy a dokonce i „nečiny“, které mu byly vytýkány. Základem bylo sedm hlavních stížností: 1) Václav IV. jako římský panovník nevyřešil papežské schizma; 2) propůjčoval na Říši spadlá odúmrtí v Německu a Itálii; 3) vydával předem zpečetěné pergameny bez textu, na které se pak mohlo cokoliv nekontrolovaně napsat; 4) tím, že povýšil rod Viscontiů na vévody, umenšil práva Říše; 5) nesnažil se zabránit nepokojům v Říši; 6) dopustil se řady ukrutností, např. i na církevních hodnostářích a dalších nevinných lidech a 7) projevoval nezájem o Říši a církev. Byly tady ale i další výtky, např. že se spojil s polským králem proti svému bratru Zikmundovi, že ztratil části říšských území nebo že preferoval spojenectví s Francií na úkor Říše.

Podíváme-li se na jednotlivé z výše uvedených sedmi bodů, zjistíme, že některé z nich byly jeho právem. Konkrétně měl právo v rámci Říše povýšit rod Visconti na vévody a udělování odúmrtí bylo rovněž jeho panovnickým právem. Co se vydávání prázdných, pečetí opatřených pergamenů týče, tak to byla v jeho době zcela běžná praxe, s níž bychom se setkali též u Karla IV. Co se dalších výtek týče, tak i ty bychom mohli dát do souvislostí s téměř každým tehdejším vladařem.

Pravdou ale je, že nebyl schopen bránit nepokojům v Říši. Václav se ve své „říšské politice“ opíral hlavně o některá města v čele s Norimberkem. Právě do města, v němž se narodil, svolal na konec roku 1399 zástupce měst. Byla mu sice vyslovena mírná podpora, jenže jeho stoupenci nebyli schopni žádné větší akce, což bylo dáno i jejich vzájemnými rozpory. Takže místo, aby Václav IV. bojoval o udržení římské koruny, dá se konstatovat, že ji nakonec odevzdal sám.

Dne 20. srpna 1400 byl Václav IV. v Oberlahnsteinu na Rýně sesazen porýnskými kurfiřty v čele s mohučským arcibiskupem Janem II. Nassavským jako „neužitečný, rozchvacovatel zcela nedbalý péče a nehodný držitel Svaté říše římské“ z římského trůnu. Zmíněn byl i králův „neslušný a strašný život“. Všichni v Říši byli bez rozdílu zbaveni všech přísah, které dali Václavu IV. jako římskému králi. Měla mu být odepřena jakákoli poslušnost i veškeré daně.

Jednalo se o násilný akt, který byl výsledkem pestré směsice pravd, polopravd a podložených i nepodložených výtek. Původně se očekávalo, že se proti Václavovu sesazení zvedne vlna odporu, ale opak byl pravdou.

Novým římským králem byl pak o den později čtyřmi kurfiřtskými hlasy zvolen v Rhens nejbližší pomocník mohučského arcibiskupa, rýnský falckrabě Ruprecht III. z rodu Wittelsbachů (svůj kurfiřtský hlas dal sám sobě), který stál v čele Říše až do své smrti v květnu 1410.

Václav IV. se rozzuřil, když se dozvěděl o svém sesazení, a nechtěl se spokojit s nastalou situací. Dokonce sliboval novému římskému panovníkovi zápas na život a na smrt. Jeho odhodlání ale záhy vyprchalo. Na jeho straně stále setrvávala významná říšská města (Norimberk) a byl to on, kdo disponoval říšskými korunovačními klenoty i říšským pokladem. Aby mohl s Ruprechtem bojovat, ale potřeboval pomoc svých příbuzných. Ti si ale kladli nehorázné podmínky.

Situace se změnila v roce 1401. Předpokládá se, že se tehdy Ruprecht pokusil uzavřít s Václavem příměří, ale tyto zprávy jsou bohužel nejasné. S jistotou ale víme, že ve stejném roce skončila krachem Ruprechtova římská jízda. Milánský vévoda Giangaleazzo Visconti tehdy Václavovi IV. nabídl, že v případě římské jízdy za císařskou korunou může počítat s jeho pomocí. Václav věřil, že mu určitě pomůže nevlastní bratr Zikmund, jemuž ve stejném roce pomohl na svobodu ze zajetí v Uhrách. Opak byl ale pravdou…

 

Marek Zágora

 

Příště: Václav IV. jako bibliofil (1378-1419)

 

Foto faksimile Historia plantarum.

 

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-7-cast-spor-se-slechtou-a-prvni-zajeti-1378-1397/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru