Varšava: Monumentální panoráma umění Burgundska a Nizozemí 1380 - 1500

Antoni Ziemba, historik umění a profesor Varšavské univerzity, je autorem nové série Umění Burgundska a Nizozemí 1380 - 1500, Sztuka Burgundii i Niderlandów 1380 - 1500, která je dílem imponujícím rozsahem a záběrem. Z plánované trilogie zatím vyšel první díl, který má téměř 600 stran a týká se především umění burgundského dvora v Dijonu.

Autor nicméně představuje široké panorama dobové francouzské a nizozemské tvorby, od zlatnictví a tapisérie až po sochařství a iluminace. Klíčové je zejména zpracování tématu dvorského umění na přelomu 14. a 15. století, dále přehled nizozemského sochařství let 1380 - 1500 a otázka deskové "burgundské" malby let 1380 - 1420.

Ziemba má svým projektem na co navazovat, protože jeho velkým předchůdcem na Varšavské univerzitě byl Jan Bialostocki, jenž v druhé polovině 70. let měl ve svém semináři speciální přednášky k tvorbě Jana van Eycka, Roberta Campina a Rogiera van der Weydena a tématu staré nizozemské malby se věnoval i ve svých publikacích a studiích.

Ne náhodou je Ziembova kniha dedikována právě Bialostockému. Dědictví je to někdy dosti pevné a tuhé. Třeba hodnocení "krásného stylu" je dosti poplatné Bialostockého představě „mezinárodního gotického stylu", jak ji prezentoval v roce 1972 v knize Spätmittelalter und beginnende Neuzeit v rámci edice Propyläen-Kunstgeschichte.

Ziemba "podědil" po Bialostockém imponující znalost literatury. Krok za krokem čtenáře uvádí do složitého světa atribucí a nejnovějších badatelských poznatků. Zajímají ho dvorské slavnosti, ikonografie uměleckých děl, trh s uměním, četnost zakázek i individuální osudy mnoha malířů, iluminátorů, zlatníků a autorů tapisérií. Někdy však sled faktů a nových atribucí vítězí nad problémy uměleckými a to přináší jisté problémy, které mohou relativizovat "nadčasovost" Ziembova projektu.

Markantní je to zejména u skeptického vztahu k umělecké velikosti Clause Slutera. Na rozdíl od André Beauneveu nebo Melchiora Broederlama tu chybí Sluterův podrobný životopisný medailonek. Navíc autor uvádí, že vize totální dominance Slutera v panoramatu burgundského umění není spravedlivým oceněním jeho významu a že Sluter nebyl umělcem přelomového nebo "revolučního" charakteru.

Obstojí tento názor? Není unáhlený? Je argumentačně přesvědčivý?

Že Sluter byl velkou individualitou, dokládají i archivní zprávy, jak je shromáždili Georg Tröscher a Kathleen Morand. Sám si opatřoval materiál pro svoje sochy, zaměstnával v dílně minimálně pomocníků, vévoda měl obrovský zájmem o jeho služby a velmi přelomové je i sochařovo rozhodnutím o vstupu do kláštera. Sluter se v něčem podobá Michelangelovi.

Claux de Werve, kterého Ziemba vyzvedává, byl Sluterův příbuzný, jemuž jako mistr nejvíce věřil a právě Claux de Werve kontinuoval jeho práci v době, kdy jak z pramenů víme, byl Sluter hodně nemocný. Claux de Werve byl kvalitní umělec, jak ukázal už Pierre Quarré, dosahující v mnohém úrovně Slutera.

Z archivních záznamů o osazení soch pro velkolepý portál v Champmol nebo pro Mojžíšovu studnu je však jasné, že to jsou práce, které byly v plné kompetenci Slutera a jeho na tehdejší poměry dosti malé dílny. Styl spojující naturalismus s expresivitou, zájem o fascinující detaily a dokonce i využití zlatnických děl k ozdobení soch, monumentalita hmoty, práce se sochařským tvarem v prostoru, komponování soch do „divadelního jeviště", vyjádření smutku mnichů na vévodově náhrobku pouhou úpravou drapérie, to vše činí ze Slutera velikána své doby, byť je jasné, že ve formování jeho stylu svoji roli sehrála znalost umění jiných center, třeba oblasti Berry a Paříže, nebo počáteční spolupráce s Jeanem de Marville.

Sluterovo majestátní sochařství se smyslem pro vyostřený detail se stalo tvůrčí inspirací i pro Jana van Eycka, který Dijon nepochybně navštívil a určitě ho fascinovali ho figury z Mojžíšovy studny udělané „jako živé".

Podcenění role Slutera bych spatřoval jako důsledek přijaté koncepce: z dějin umění je důraz kladen spíše na nové a nové hypotézy a atribuce a už méně na samo umění a jeho tvůrčí problémy.

Navzdory tomu je četba Ziembovy knihy užitečnou lekcí. Sumarizovány tu jsou výsledky posledních bádání, v nichž by se jiný autor - méně zasvěcený - asi zcela utopil. Další dva díly Ziembova projektu mají být věnovány nizozemskému malířství v období let 1430 - 1500 a uměleckým svazkům Nizozemí s Francii, s Itálii, se Španělskem a s Portugalskem i se zeměmi Svaté říše římské. Lze se na co těšit!

PhDr. Peter Kováč

Antoni Ziemba, Sztuka Burgundii i Niderlandów 1380-1500, tom 1: Sztuka dworu burgundzkiego oraz miast niderlandzkich, Uniwersytet Warszawski, Warszawa 2009, 602 stran, cena 50 zlotych.