Vídeň: Antické mramorové sochy šokovaly kdysi diváky pestrou barevností (Kunsthistorisches Museum Wien: Bunte Götter)

Nádherné sochy z dokonale bílého mramoru zářící v ostrém slunci Středomoří, tak nějak vnímaly díla starořeckých umělců celé generace obdivovatelů antiky. Nejen harmonie vyobrazení mužů a žen, ale i krása a respekt vůči přírodní barvě kamene byly pokládány za zavazující odkaz starověkých Řeků a Římanů evropské civilizaci.

Vše je ale jinak. Většina mramorových soch byla v antice pestře pomalovaná. Dva klasičtí archeologové Vinzenz Brink mann a Andreas Scholl se pokusili ve spolupráci s výtvarníky vytvořit iluzi, jak asi mohlo starověké umění původně vypadat.

Jejich putovní výstava nazvaná Bunte Götter (Barevní bohové) už zaujala mnohé návštěvníky v muzeích umění v Evropě i v zámoří a nyní máme až do 17. března 2013 ojedinělou možnost vidět výsledek jejich rekonstrukcí i nedaleko českých hranic, v samém centru rakouské Vídně, v Uměleckohistorickém muzeu (Kunsthistorisches Museum).

Rekonstrukce jsou vystaveny v bohaté antické kolekci vídeňského muzea, takže tu spatříme mramorové sochy, tak jak je známe z učebnic dějepisu a umělecko-historických publikací, a mezi nimi jsou na různých místech rozmístěny sádrové odlitky pokryté barvou, které ukazují, jak mramorové sochy kdysi vyhlížely. Je to naprostý estetický šok!

Tóny barev jsou velice intenzivní, barevnost je místy až křiklavá, dekorativní vzory působí doslova agresivně. Pověstná klasická vyváženost a harmonie antického umění jako by zcela vzaly za své. A člověk si stále říká, jsou-li tyto rekonstrukce skutečně historickou pravdou nebo jen moderní fikcí.

Oběma autorům výstavy však můžeme plně věřit. Jsou uznávanými odborníky v oboru klasické archeologie. Třiapadesátiletý Andreas Scholl je ředitelem antických sbírek Pergamonského muzea v Berlíně a jeho o rok starší kolega Vinzenz Brinkmann vede slavnou sochařskou kolekci v Liebieghausu ve Frankfurtu nad Mohanem. Barevnosti antických soch věnovali řadu let své vědecké kariéry.

Po desetiletí výzkumů oba tvrdí: Staří Řekové vůbec neměli rádi bělost mramoru, ale svoje sochy pečlivě pokrývali barvou, která byla až kýčovitě pestrá. Milovali syté modře, brčálové zeleně i ohnivé červeně, rádi používali zlacení v míře až překvapivé. Barvou zdobili nejen mramorové sochy, ale i celé chrámy, jejich fasády i interiéry.

Jejich slova dokládají starořecké originály, kde dosud ve fragmentech zůstala patrná původní barva. Jde zejména o takové plastiky, které nebyly nikdy vystaveny delší dobu nepříznivým povětrnostním vlivům. Těch příkladů je poměrně dost na to, aby současné vědecké rekonstrukce byly opravdu věrohodné. Ostatně o barevnosti a barvení mramorových soch najdeme i v antické literatuře řadu zmínek.

Římský encyklopedista Gaius Plinius Secundus neboli Plinius starší píše v Kapitolách o přírodě, že proslulý řecký sochař Praxiteles na otázku, které jeho plastiky jsou nejkrásnější, odpověděl, že to jsou ty, na kterých se podílel renomovaný malíř Nikias. Velmi si cenil toho, jak úžasnou barevnou zářivost dal jeho původně bílým mramorovým dílům.

Barvy získávali antičtí umělci z různých přírodních materiálů. Vitruvius, celým jménem Marcus Vitruvius Pollio, třeba detailně popisuje ve svých Deseti knihách o architektuře, že zdrojem oblíbené purpurové barvy byly mořské škeble. „Nasbírané škeble se železnými nástroji kolem dokola nařezávají a hustě nachová šťáva, která z těchto řezů prýští, se v podobě slz vymačkává a zpracovává třením v hmoždířích," píše antický architekt.

Výroba některých barev byla nesmírně drahá a šlo o úplnou alchymii. Nebeská modř se připravovala tak, že se smíchal písek se sodným květem a kyperským měděným práškem, udělaly se z toho koule, které se uložily do hliněného džbánku a daly se do pece, kde se měď a písek rozžhavily a zázračným výsledkem byla nádherně modrá barva. Okrová barva se dělala tak, že se žlutá hlinka rozpálila v peci a zalila se studeným octem. V antické literatuře najdeme řadu receptů, které později v době renesance byly zdrojem poznání o pradávných uměleckých dovednostech.

Antické sochy však byly nejen barevné, ale také pečlivě pozlacované. Někdy byla výsledkem celá zlatá socha. Třeba se ví, že římský císař Nero si natolik oblíbil jednu antickou bustu, že ji nechal svými řemeslníky pozlatit, aby byla ještě krásnější. Ukázalo se však, že drahý kov dílo umělce znehodnotil, a zlato bylo opět pracně sejmuto. Z příběhu zaznamenaného zmíněným Pliniem starším vzniklo rčení o tom, že umění může být vzácnější než zlato: ars auro prior. Je to jakási antická varianta tvrzení, že sůl je nad zlato.

Putovní výstava, kterou můžeme vidět ve Vídni, je novým pohledem na umění antického Řecka a Říma. Vinzenz Brinkmann ve Frankfurtu nad Mohanem plánuje ještě jednu podobnou výstavu, která se bude týkat bronzových plastik. Chtěl by na exponátech půjčených z mnoha světových muzeí ukázat, že antičtí Řekové viděli svoje umění úplně jinak, než si my dnes myslíme, a že vytvářeli i jakési plastické koláže, kde sochy sestavovali z různě barevných materiálů.

Třeba obličej sochy slavného bojovníka nalezené potápěči v moři v jižní Itálii blízko Riace byl udělán z hnědavého bronzu, ale zuby a oči měl hrdina ze stříbra a rty z červené mědi. Výstava se má jmenovat Jiná klasika a ve frankfurtském Liebieghausu ji otevřou v únoru příštího roku. Má to prý být stejně šokující podívaná jako Barevní bohové, které Brinkmann připravil společně s Andreasem Schollem.

Peter Kováč

Internet:

http://www.khm.at/de/

http://www.liebieghaus.de/lh/index.php?StoryID=496

Oficiální anotace muzea:

Bunte Götter (Die Farbigkeit antiker Skulptur)

13. November 2012 bis 17. März 2013, Antikensammlung, Kunsthistorisches Museum, Maria Theresien-Platz, 1010 Wien

Eine Ausstellung des Kunsthistorischen Museums in Kooperation mit der Stiftung Archäologie, München, und der Liebieghaus Skulpturensammlung, Frankfurt am Main

Strahlend weiße Marmor- und Kalksteinskulpturen prägen nach wie vor unser Bild von der antiken Mittelmeerwelt. Dass Skulptur und Architektur aber einst reich bemalt waren, geht nicht nur aus der Überlieferung antiker Autoren hervor, sondern ist auch spätestens seit Beginn der wissenschaftlichen Ausgrabungen bekannt, die man im 19. Jahrhundert in Italien und Griechenland durchführte.

Die Ausstellung „Bunte Götter" will die ursprüngliche Farbigkeit der antiken Skulptur in ihrer oft erstaunlichen Intensität wieder stärker ins Bewusstsein rücken. Diese international viel beachtete Wanderausstellung wurde von Vinzenz Brinkmann und Raimund Wünsche initiiert und erstmals im Jahr 2003 in der Münchener Glyptothek gezeigt. Danach war sie, jeweils dem neuesten Stand der Wissenschaft angepasst, an zahlreichen weiteren Stationen in Europa und Übersee zu sehen.

Sie beruht auf jahrzehntelangen Forschungen, deren Ergebnisse sich in Form von farbig gefassten Abgüssen der untersuchten Originale präsentieren. Die Modelle bestehen aus Gips bzw. Kunst- oder Gussmarmor und werden in die bestehende Aufstellung der Antikensammlung integriert. Auf diese Weise bilden sie einen reizvollen Kontrast zu den dort präsentierten Originalen und fordern die BesucherInnen zu einer neuen Sichtweise auf.