Vídeň: Boterovy obrazy, u nichž by se slavná Twiggy asi rozplakala

Renomovaná výstavní síň Kunstforum v centru Vídně nabízí do 15. ledna bilanční výstavu nejslavnějšího latinskoamerického umělce současnosti Fernanda Botera. Na sedmdesát maleb představuje jeho zvláštní svět lidské buclatosti a obéznosti. Supervychrtlá modelka Twiggy by se na výstavě zřejmě rozplakala.

Botero je dnes díky tloušťce na obrazech slavný jako Frida Kahlo. A nikdy tak blízko českých hranic nebyla k vidění podobná přehlídka jeho děl, jaká je nyní v Rakousku.

Životní příběh o Fernandu Boterovi je jako z pohádky. Narodil se v kolumbijském Medellínu a rodiče z něj chtěli mít toreadora, ale on měl z býků strach. Ale rád pak koridu maloval. Živil se kresbami pro noviny. Když doma řekl, že se stane malířem, matka hořce zaplakala. „Budeš ještě chudší než tvůj otec," tvrdila.

Na ulicích newyorského Greenwich Village, kde měl první „americký" ateliér, prodával svoje obrazy za pár stovek dolarů. Kdo nezaváhal, vydělal po čase statisíce. Uspěl díky tvrdohlavosti. Ameriku sice zachvátila mánie abstrakce a pop-artu, Botero však postupně zbohatl na obrazech, které působily jako směsice lidové představivosti a naivního malířství.

Zamiloval si v Evropě renesanci i staré španělské mistry, často maloval variace na slavné obrazy z Prada nebo z Louvru. Rozdíl od originálu byl jen jeden: jeho „kopie" jsou jakoby abnormálně nafouklé. I z křehké princezny Margarety z Velázquezových obrazů udělal Botero tlustou matrónu. Ale v Americe i Evropě se to líbilo!

Obtloustlé postavy se v dějinách umění neobjevily poprvé až na Boterových plátnech. Jejich velkým propagátorem byl už v době baroka malíř Peter Paul Rubens a znalci umění jistě připomenou i sošky pravěkých Venuší, kde široké boky a velká prsa byly pro lovce mamutů největší zárukou zachování rodu.

V Boterově rodné Kolumbii bývá nadváha považována za výraz kladných vlastností - pohody, dobrosrdečnosti a také životní radosti. Co ale opravdu inspirovalo umělce, není vůbec jasné. Na dotazy vždy odpovídal, že si žádné tlusté lidi záměrně nevybírá, že mu to ale na obrazech vždycky tak vyjde, protože je to výraz jeho vášně pro bujné tvary...

To, co ho prý nejvíce fascinuje, je vytvářet smyslnost pomocí malování a přinášet divákům potěšení při pohledu na pěkný obraz.

Botero se nikdy nepovažoval ani za realistu, ani za surrealistu, ale především za čistě figurativního malíře. A jak už kdysi tvrdil francouzský sochař Auguste Rodin, takový umělec si ve svém díle může dělat s lidskou postavou, co chce. Je to jeho svaté právo.

V italském a nizozemském manýrismu se figura v 16. století neúměrně prodlužovala, tak proč ji pro změnu ve 20. století neudělat naopak tlustou a podsaditou. I Modigliani zaujal sběratele portréty dívek, které měly až neuvěřitelně dlouhý krk, Cézanne zas namaloval sedícího chlapce s neúměrně dlouhou rukou a Giacometti modeloval lidské postavy tak, že vypadaly štíhlé jako proutek.

Botero nadváhou netrpí. S bradkou a uhrančivýma očima vypadá skoro asketicky, podobně jako malíři El Greco nebo Velázquez, což jsou jeho velké vzory. S Velázquezem se přímo ztotožňuje. Svůj vlastní autoportrét stylizoval tak, že se co nejvíce podobal portrétu barokního mistra na obraze Dvorní dámy v madridském Pradu.

Malíř původem z Kolumbie je světoběžníkem a přímo mu uhranula Evropa a USA. Častokrát pozdní jaro trávil v Paříži, léto v Toskánsku, podzim v New Yorku a konce zimy v Monte Carlu. Jeho oblíbeným místem pobytů se stala zejména Pietrasanta v Itálii, kde má dům i ateliér nedaleko carrarských lomů. Zdejší slavný mramor mu občas poslouží jako materiál pro jeho sochy.

Pro toto toskánské městečko vytvořil v letech 1993 až 1995 i svoji Sixtinskou kapli: v místním kostelíku San Biagio e Sant'Antonio má dva obrovské obrazy - Peklo a Ráj. Ráj vypadá jako krásná zahrada, nad níž se vznáší tlustá Panna Marie s Ježíškem a v koutě se modlí zavalitá Matka Tereza. Mezi odsouzenci v pekle zas spatříme tvář vyděšeného Adolfa Hitlera. Není tu náhodou.

I Botera se dotýká vše, co nějak souvisí s násilím. Před pár lety rozvířil světové veřejné mínění svým cyklem o týraných Iráčanech z Abú Ghrajb, což je věznice pár desítek kilometrů od Bagdádu, kde Saddám Husajn mučil a popravoval politické odpůrce. Budovu hrůzy využila k podobným cílům i americká armáda. Botero se o tom všem dozvěděl z článků v novinách, které si přečetl v letadle, a začal hned skicovat a pak v ateliéru spontánně namaloval cyklus obrazů o lidském ponížení.

 „Celý svět i já sám jsem byl šokován zprávou, že Američané mučí vězně ve stejném vězení jako tyran, kterého sem přišli odstranit," tak komentoval svoje obrazy, které někteří kritikové srovnávají s významem Picassovy Guerniky.

Vzápadní Evropě se Botero cítí možná nejlépe. Doma to má trochu horší. Medellín v době jeho mládí proslul početnými nevěstinci a bary, pak koloniální město ovládla drogová mafie a podsvětí. Ani sám umělec si tu není moc jistý životem. Na vlastní kůži zažil situaci, kdy měl být už jako bohatý a známý člověk unesen kvůli výkupnému kolumbijskými gangstery. Akce jako z akčního filmu jim naštěstí nevyšla.

V roce 1995 poblíž Boterovy sochy v Medellínu vybuchla bomba a zabila 27 lidí. Umělec však nezanevřel na tuto divokou domovinu. Do Medellínu i do Bogoty věnoval svoje početné obrazy i soukromou sbírku s takovými poklady, jako jsou díla Moneta, Degase, Klimta, Picassa nebo Dalího. A rodnému městu zasvětil i téma některých svých děl, jako je třeba úsměvné vyobrazení francouzského krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty na procházce v ulicích Medellínu.

Botero umí všechno, variace na staré mistry, akty, zátiší i rodinné portréty. Maluje obrazy a dělá i sochy. U plastik ho zajímají doslova gigantické rozměry, téměř každá z nich by mohla být okamžitě pomníkem. Jeho svět je především plný pohody, štěstí a hravosti, umělec má smysl pro legraci, nadsázku a sarkasmus. Jeho tlouštíci se vám zaryjí navždy do paměti.

 „Krása se nevytváří podle klasických kánonů. Hlavní je překvapovat a být překvapen," komentuje s úsměvem svoje umění sám Fernando Botero. Jeho výstava je ve Vídni otevřena denně od 10 do 19 hodin, v pátek do 21 hodin, plné vstupné stojí devět eur. Dodejme ještě, že před třemi roky vyšla česky monografie autora, kterou vydalo nakladatelství Slovart.

PhDr. Peter Kováč

Internet k výstavě:

http://www.bankaustria-kunstforum.at/en/exhibitions/current

Na výstavu pořádáme zájezd:

http://www.stavitele-katedral.cz/videnske-podzimni-vystavy-s-phdr-peterem-kovacem-rene-magritte-fernando-botero-zimni-krajina-v-dilech-evropskych-mistru-15-az-20-stoleti-kunsthistorisches-museum-a-cisarska-pokladnice-s-cisarskymi-korunovacnimi-klenoty

OFFICIAL PRESS RELEASE:

The Bank Austria Kunstforum is holding the first ever comprehensive presentation in Austria of the painted oeuvre by the Columbian painter and sculptor Fernando Botero (b. 1932 in Medellín). 70 paintings ranging from the late 1950s until today telescope a view for us into Botero's artistic universe.

The artist interprets his portraits, nudes and still life with allusions to his South American origins. They are pictures of seeming cheer and innocuousness, but at the same time are ambivalent and infused with dark, unfathomable cunning. Botero has been astonishing the world now for more than fifty years with his opulent, "blown up" figures, whose aesthetics as it were contradict the precise rendition of form and colour. Botero does nothing other than force art history to question its own canon. The exhibition includes the sensational Abu Ghraib Cycle of 2004/2005 and explores the "phenomenon of Botero", which is today more topical than ever.

The exhibition is sectioned into various chapters: Everyday Life in South America, Catholicism, Bull Fight, or paraphrases of the most famous works in the history of art - images in which the sensuousness of life keeps colliding with its transience. "I am the most Columbian among Columbian artists," says Fernando Botero.

He makes us understand with incredible consistency what a picture has to achieve according to his ideas: an unambiguous message, a dialogue between artist and observer that is unequivocally understood. Botero's subjects seem to come from another age and are full of melancholy and nostalgia. In this way Botero - exactly like contemporary South American literature and music - is placed entirely in the tradition of his home continent.

His figures have the effect of being captured in an anachronism: they exist unconcernedly, they eat, drink, play cards, go for walks, sew, weep, go on picnics; they always seem isolated, plunged into some world deep inside themselves. Botero moreover inserts metaphors of impending threat into his pictures - such as erupting volcanoes or collapsing buildings - which turn the seeming idyll upside down into the negative.

The reproach, also repeatedly made by art critics, that Botero deals only with cosy and "appetising" motifs, is not true by any stretch of the imagination, as is proven above all in his Abu Ghraib Cycle. Here the artist wants to bear emotional witness to the shame that rises when watching the terrible scenes of torture perpetrated by US American soldiers. With this cycle Botero brought political events of everyday into his art.