výstavy detailvídeň (wien): pieter bruegel - zvláštní člověk ve zvláštní době (bruegel exhibition in vienna)

Vídeň (Wien): Pieter Bruegel - zvláštní člověk ve zvláštní době (Bruegel Exhibition in Vienna)

Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nabízí do 13. ledna 2019 velkou výstavu génia severské renesance Pietra Bruegela staršího. Po mnoha letech se ve Vídni setkají obrazy zapůjčené z celého světa. Prakticky bude představeno celé jeho malířské dílo. Bruegela vnímáme jako skvělého malíře brabantského venkova, téměř Josefa Ladu doby manýrismu a pak jej ctíme jako krajináře, dokonce tvůrce v tomto oboru značně originálního. Dokázal totiž vystihnout atmosféru krajiny, zachytit její proměnu v měnící se roční době. Pro svoje současníky však byl Bruegel někým jiným: považovali ho za zmrtvýchvstalého Hieronyma Bosche. Ráj a peklo, triumfy kostlivců nad živými, boje andělů s pekelníky jej zajímali stejně jako výše vzpomínané motivy. Výstava je připravena k připomenutí 450 let od malířova úmrtí. Poté bude reprízována v Antverpách. (SK)

 

Anotace pořadatelů:

The Bruegel exhibition in Vienna is the setting for an amazing encounter. About half of all the extant works by Pieter Bruegel the Elder will be on show. About forty paintings, sixty drawings and eighty prints can be attributed to him today. It happens as 2019 sees the 450th anniversary of the death of Pieter Bruegel the Elder (c. 1525/30 – 1569). This ’summit’ of masterpieces is a small miracle. Many of these international loans are so old and fragile that they hardly ever travel, and many of the works on show in the Bruegel exhibition have never before left their hometowns….

 

K výstavě:

https://www.bruegel2018.at/

 

Na výstavu spolupořádáme zájezd:

http://www.stavitele-katedral.cz/videnske-vystavy-impresionista-claude-monet-a-velikan-severske-renesance-pieter-bruegel-starsi/

 

Pieter Bruegel - zvláštní člověk ve zvláštní době

Historik umění V. V. Štech tvrdil, že nizozemským umělcům na pražském dvoře Rudolfa II. vděčí čeština za dvě slova: chlast a brajgl. Obojí se týká hospod. To první prý pochází od toho, jak se malíři dožadovali další a další sklenky, což vyjadřovali vyřváváním německého "glas", ale hulákali to po svém, tedy jako "chlas". "G" Nizozemci vyslovují jako "ch". Brajgl zas vděčí za své zrození světácké pověsti malíře Jana, syna slavnějšího Pietra Bruegela, který v pražských knajpách vyváděl tak, že jakýkoliv hluk linoucí se z těchto prostor vyvolával představu, že tam opět řádí ten "brajgl".

Bruegelové opět poutají pozornost publika a záhadnou postavou mezi nimi zůstává nadále ten nejslavnější, Pieter Bruegel starší, zakladatel malířské dynastie. Známe jen pár archívních dat o jeho životě, pak je tu svědectví jednoho z jeho mladších současníků, umělce a historika Karla van Mandera. Kombinace obojího dává dohromady životopis, který by mohl být téměř scénářem k filmu.

Pieter Bruegel pocházel z brabantské vesničky, ležící kousek od města Bredy. Bylo malým zázrakem přírody, tvrdí van Mander, že se právě mezi vesničany narodil tak veliký talent. Mohlo však jít jen o dobovou pohádku. I o geniálním malíři Giottovi se tvrdilo, že začínal jako pasáček ovcí a koz. Nicméně i další fakta potvrzují Bruegelův venkovský původ. Malířství se vyučil u Pietra Coecka van Aelst, což byl velice vzdělaný a zcestovalý umělec.

Mladík byl v jeho ateliéru tak trochu děvečkou pro všechno. Dokonce se tu staral i o mistrovu malou dcerku: čas od času ji choval na kolenou. Rok 1551 je pro nás prvním zcela jistým datem v jeho životě. Bruegel se tehdy stal svobodným mistrem v Antverpách, důležitém mezinárodním přístavu. Vzhledem k učební době se tak mohlo stát v době, kdy mu bylo asi 20 až 25 let. Prosadit se nebylo vůbec jednoduché. Z hlediska dějin umění byly tehdejší Antverpy téměř gigantickým centrem. Svědčí o tom i malá statistika: město poskytovalo obživu 169 pekařům, 78 řezníkům a - což je v dnešním poměru neuvěřitelné číslo - 300 mistrům zabývajícím se malířstvím a grafikou!

Antverpy byly pro Bruegela osudovým místem hned z několika hledisek. Povšimněme si jen dvou detailů. Zařídil si tu domácnost a k jejímu vedení najal služku, která ho trvale podváděla. Malíř to snášel trpělivě, dokonce si zapisoval, kdy ji přistihl při nějaké lži. Prý se s ní hodlal i oženit, ale nakonec tak neučinil. Přesto musel být vztah velice silný. Když si nakonec vzal za ženu onu malou holčičku, kterou kdysi v dílně svého učitele Coecka van Aelst choval na klíně, donutila ho její matka, aby se přestěhoval do Bruselu. Důvod byl zřejmý: služtička se měla malíři ztratit z očí.

Ten zvláštní poměr ke lhářce i záznamy o jejích prohřešcích v něčem připomínají případ Leonarda da Vinciho. I on měl u sebe malého zlodějíčka, jinak zcela netalentovaného Salaie, a s chutí pozoroval, jak ho malý nezbeda okrádá. Asi by oba potřebovali psychologa, i když rozdíl tu zřejmě bude: Leonardo byl podle Freudova zjištění homosexuál.

V Antverpách Bruegel hodně pracoval pro jednoho bohatého kupce, s nímž se téměř denně setkával. Spojovala je podivná zábava. V převleku vyráželi mimo Antverpy, navštěvovali okolní vesnice a vyhledávali místa lidových zábav. Dokonce prý občas zabloudili na selskou svatbu, přinášeli dárky nevěstě a ženichovi, vydávali se za jejich vzdálené příbuzné. Umělec prý s obrovským potěšením v krčmách sledoval, jak vesničané jedí, pijí, tancují, a dokázal to pak velice dobře zachytit jak akvarelem, tak i olejem.

Antverpy opustil malíř na delší čas jen kvůli cestě do Itálie. Prožíval ji trochu jinak než jeho současníci, kteří se vraceli ohromeni Michelangelem a Raffaelem, na něž pak volně navazovali. Bruegel zůstal svůj. Co mu však zcela učarovalo, byly Alpy. Ovšem který Nizozemec by něco podobného neobdivoval, když všude doma mají nudnou rovinu. I proto skoro všichni umělcovi předchůdci ivrstevníci mají na pozadí svých obrazů horské velikány.

Ale Bruegel jako první začal malovat tuto krajinu z nečekaných úhlů. Z pozic, kde se vám normálně zatočí hlava. To musel být pro tehdejší diváky stejný vizuální šok, jako když nám dneska běhají po plátně Spielbergovi dinosauři. Z kreseb pořízených v Itálii se dá rekonstruovat, že Bruegel viděl Řím, Neapol, dostal se až na Sicílii. S putováním je spojena i dosud neřešená záhada. Nenavštívil při zpáteční cestě Prahu?

Naše hlavní město se totiž objevuje v pozadí obrazu Senoseč, který je dnes v Lobkowické sbírce na Pražském hradě. Toho si nikdo nevšiml, s výjimkou prof. Františka Dvořáka, který však svůj objev dosud nepublikoval. Přitom v pozadí jasně uvidíte Pražský hrad i spoustu dalších detailů, které činí toto město zcela jasně identifikovatelné. Byl u nás, nebo motiv použil z nějaké dobové a nám neznámé grafiky?

V roce 1563 se třicátník Bruegel oženil. Svatba se odehrála - jak už víme - v Bruselu, kde si vzal dceru svého bývalého mistra. Zhruba rok poté se narodil první syn. Dostal jméno Pieter a celý život nedělal nic jiného než kopíroval obrazy svého otce. Zřejmě šly dobře na odbyt. Druhý syn se narodil v roce 1568. Jan starší mu říkáme proto, že jako malíř figuruje v dějinách umění i další Jan stejného příjmení zv. mladší. Bruegelů je opravdu kupa: sedmatřicetidílný Thieme-Beckerův lexikon výtvarníků registruje deset Bruegelů-malířů, jimž byl Pieter Bruegel st. otcem nebo dědečkem.

Jan byl světoběžník a bohém. Zmínili jsem se o jeho řádění v pražských hospodách, kam podnikl cestu v létě roku 1604. Hodně spolupracoval s Rubensem a proslul především jako malíř zátiší.

Jednu z posledních zpráv o Pietru Bruegelovi st. máme z roku 1569. Je podivná, suchá, ale dramatická. Mluví se v ní o tom, že v jeho domě se objevili španělští vojáci a on sám musel zaplatit jakési finační odškodnění. Je třeba vzít v potaz historické souvislosti.

Nizozemsko patřilo Španělům. A proti nim tu vypuklo povstání - krutě potlačené vévodou z Alby - jehož důvody byly politické, hospodářské a náboženské. Karel van Mander hovoří o grafikách, které vážně nemocný malíř poručil své ženě spálit v obavě, aby za ně nenesla odpovědnost a neměla kvůli nim problémy. Zřejmě šlo o protišpanělská vyobrazení, jakési výtvarné letáky. A s jejich existencí souvisela i patrola v malířově domě. Pieter Bruegel starší zemřel v září 1569, pohřben byl v kostele Notre-Dame-de-la-Chapelle v centru Bruselu.

Bruegela vnímáme jako skvělého malíře brabantského venkova, téměř Josefa Ladu doby manýrismu a pak jej ctíme jako krajináře, dokonce tvůrce v tomto oboru značně originálního. Dokázal vystihnout atmosféru krajiny, zachytit její vizuální proměnu v měnící se roční době. Jako vůbec první třeba zachytil světelný efekt, kdy v zimní přírodě vnímáme stromy jako černé stíny, bez jakékoliv plastičnosti, protože se na ně díváme oslepeni bílým sněhem.

Pro svoje současníky však byl Bruegel někým jiným: považovali ho za zmrtvýchvstalého Hieronyma Bosche. Ráj a peklo, triumfy kostlivců nad živými, boje andělů s pekelníky ho zajímaly stejně jako výše vzpomínané motivy. Shodou okolností jediný obraz, který je dnes v Antverpách jako památka na malíře, zachycuje scénu jako vystřiženou z "surrealistického" repertoáru Bosche.

Kým ale opravdu byl tento umělec? Oddaný katolík, nebo protestantský rebel? Malující humanistický filozof, nebo pesimistický moralizátor? Karel van Mander zaznamenal zajímavou věc o jeho povaze. Byl prý přemýšlivý a moc nemluvil, ale bavilo ho strašit lidi, dokonce i vlastní čeledíny, a k tomu dokázal ze svých úst vyloudil ty nejpříšernější zvuky. Zvláštní člověk ve zvláštní době. Šestnácté století je svými osudy možná nejvíce podobné naší současnosti. Nic tu nebylo jisté. Dokonce i armáda katolického vládce si dovolila bezostyšně vyplenit papežský Řím.

Z tvorby Pietra Bruegela dnes známe jen kolem čtyřiceti obrazů, z jeho života pár archivních útržků. Obojí poskytuje málo argumentů pro jednoznačná tvrzení. Zůstává nesporný fakt, že máme před sebou jednoho z největších velikánů dějin malířství, jemuž dnes celá kulturní Evropa skládá hold výstavou ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu.

 

Peter Kováč


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru