Wien – Köln – Weimar: Divina favente clementia – objevná práce Martina Baucha o zbožnosti a vědomí vyvolenosti vladařské koncepce Karla IV.

Nedávno vydalo nakladatelství Böhlau jako třicátý šestý svazek řady „Regesta Imperii. Forschungen zur Kaiser- und Papstgeschichte des Mittelalters“ knihu Martina Baucha „Divina favente clemencia“ s podtitulem „Auserwählung, Frömmigkeit und Heilsvermittlung in der Herrschaftspraxis Kaiser Karls IV.“. Jedná se o autorovu disertační práci, kterou obhájil v roce 2012 na TU v Darmstadtu.

Římský císař a český král Karel IV. (1346-1378) proslul jako sběratel relikvií a o jeho zbožnosti bylo toho již mnoho napsáno. V posledních patnácti letech se Karlova státní a soukromá zbožnost opět dostala do popředí zájmů historiků i historiků umění a právě na jejich studie navazuje Bauchova práce, jejímž cílem bylo sledovat Karlovo zbožné jednání a přiblížit téma nábožensky založené vladařské praxe v Říši pozdního středověku.

Výsledky Bauchova bádání jsou shrnuty do tří rozsáhlých kapitol (5. až 7.), které jsou věnovány Karlu IV. jako sakrálnímu aktérovi, jeho získávání relikvií a jejich dalšímu využití. Právě vyvolenost – v očích druhým, ale i samotného Karla – je znakem karlovské panovnické legitimizace. Používání starší devoční formule „divina favente clemencia“ není v žádném případě omezeno jen na císařskou kancelář, naopak již po roce 1346 byl u krále zvýrazněn Boží vliv na jeho úspěchy. I smrt císaře Ludvíka Bavora v říjnu 1347 byla pro Karla IV. Božím znamením. Bezprostředně s tím souvisí např. i změna pečetního obrazu, na němž je Karel jako vůbec první panovník před císařskou korunovací vyobrazen s mitrou a štolou.

Další posun vědomí o vyvolenosti způsobilo vedle obdržení říšských insignií od Wittelsbachů setkání s mystičkou Christinou Ebenerovou roku 1350, která mu mohla oznámit konkrétní vize o něm jako Bohem vyvoleném jedinci. Od roku 1353 pak začal Karel s přípravami císařské korunovace a pátral po relikviích, což u něj z dřívější doby neznáme.

Získávání relikvií je věnována rozsáhlá šestá kapitola knihy. Ukazuje se, že vedle vzoru Ludvíka Svatého byli pro Karla vzorem i jeho přemyslovští předchůdci. Získávání ostatků, kterých je v Praze doloženo kolem šesti set, spadá časově do období příprav císařské korunovace v letech 1353-55 a druhého italského tažení v letech 1368/69. Upřednostňovanými regiony původu relikvií se vedle Říma stal také jihozápad Říše s arcibiskupstvími a kláštery podél Rýna. Karel dokázal využít ekonomických slabin komunit, jež navštívil, ale i dobrých vztahů s místními biskupy stejně jako kontaktů duchovních své kanceláře, aby získal relikvie, po nichž toužil.

Velký význam byl kladen na starobylost a autenticitu ostatků. Na volbu relikvií však neměl v první řadě vliv význam daného světce, nýbrž možnost obdržet pokud možno co největší část jeho těla. Pozoruhodná byla též role samotného panovníka při jejich získávání. Nejednalo se vždy o dobrovolný dar panovníkovi.

Kupř. protislužby dárcům relikvií byly dobře skrývány a případné platby penězi jsou téměř nezjistitelné. Co se odcizení relikvií Karlem týče, jedná se o badatelský mýtus. Nápadné je též úsilí Lucemburka podílet se vlastnoručně na přenesení svatých ostatků, ačkoliv mu takové jednání jako laikovi bylo zapovězeno.

Poznatek, že římský vladař byl pro své poddané i zprostředkovatelem spásy, potvrzuje další využití relikvií: Karel cíleně sakralizoval panovnická centra lucemburských zemí a Říše, ta byla spjata s liturgií, architekturou a kulty svatých i relikvií. Platí to především pro Prahu a Svatovítskou katedrálu. Praha se stala sakrálním centrem Svaté říše římské, které se mohlo srovnávat jen s Římem a Paříží.

Nově může být vnímán i význam hradu Karlštejna, jehož kaple sv. Kříže, nápodoba samotného nebe, sloužila císaři jako oratoř k rozjímání ve společnosti patronů, kteří byli v kapli zastoupeni svými relikviemi. Promyšlené bylo i ukazování nejvýznamnějších relikvií na Dobytčím trhu Nového Města pražského, čímž se inspirovala i některá říšská knížata. Projevovaný kult svatých ale brzy narazil v Čechách na kritiku. Z řad Karlem socializovaného kléru vzešli první kritici, na něž mohl později navázat Jan Hus.

Martin Bauch, vědecký spolupracovník Německého historického institutu v Římě, ukazuje, že zdánlivě „jasný“ obraz zbožného císaře Karla IV. sbírajícího svaté ostatky je mnohem komplikovanější než se doposud myslelo. Svou roli hrála nejen panovníkova zbožnost, ale i hodně zdůrazňovaná vyvolenost Bohem.

Marek Zágora

Martin Bauch, Divina favente clemencia. Auserwählung, Frömmigkeit und Heilsvermittlung in der Herrschaftspraxis Kaiser Karls IV., (Forschungen zur Kaiser- und Papstgeschichte des Mittelalters. Beihefte zu J. F. Böhmer, Regesta Imperii, 36), Böhlau, Wien – Köln – Weimar 2015, 734 stran, doporučená cena 89 euro v Německu, 91,50 euro v Rakousku

Annotation des Verlags:

Die Herrschaftspraxis Kaiser Karls IV. (1346-1378) war tief von religiösen Aspekten geprägt. Dahinter verbarg sich  keineswegs nur persönliche Frömmigkeit, sondern – so die These des Buches – ein dynamisches, auf Auserwählungsbewusstsein basierendes Herrschaftskonzept. Gezielt und mit Unterstützung der Kirche überschritt der Herrscher die Grenzen, die ihm als Laien gegeben waren. In der Folge entstand in Prag ein sakraler Mittelpunkt des Heiligen Römischen Reiches, nur mit Rom oder Paris vergleichbar, der für die auch auf Heilsvermittlung basierende Herrschaft des Luxemburgers konstitutiv war. Die Zeitgenossen werteten dies überwiegend positiv, ja sogar Nachahmung durch andere Reichsfürsten ist zu verzeichnen. Und doch deutete sich Widerstand gegen diese konventionellen Frömmigkeits- formen bereits zu Lebzeiten Karls IV. an.

Internet:

http://www.boehlau-verlag.com/978-3-412-22374-8.html

Obsah:

Vorwort

1. Einleitung: divina favente clemencia

2. Von der Peripherie ins Zentrum: Verortung eines randständigen  Themas

2.1. Frömmigkeit und Reliquienkult Karls IV.

2.2. Frömmigkeit und Demut als Herrschertugenden

2.3. ‚Politische Heiligenverehrung‘ und herrscherlicher Reliquienkult

2.4. ‚Sakralität des Königtums‘ im Mittelalter

3. Erklärungsmodelle der Legitimierung von Herrschaft

3.1. Frömmigkeit des Herrschers als Amtscharisma nach Max Weber

3.2. Frömmigkeit des Herrschers als Habitus nach Pierre Bourdieu

3.2.1. Legitimierung von Macht nach Bourdieu

3.2.2. Bourdieus Religionssoziologie als Weiterentwicklung des Konzepts von Max Weber 3.2.2.1. Genese des religiösen Feldes

3.2.2.2. Funktionsweise des religiösen Feldes

3.2.2.3. Politische und religiöse Macht: Mit Bourdieu über Weber hinaus

3.2.2.4. ‚Verkennung‘ als Strukturmerkmal symbolischer Macht

3.2.2.5. Grenzen der Theorien von Bourdieu, nicht nur für Historiker

4. Eingrenzungen und Quellen

4.1. Grenzen der Untersuchung

4.2. Frömmigkeit als Handlung

4.3. Öffentliche und nicht-öffentliche Frömmigkeit

4.4. Quellenlage

4.4.1. Reliquieninventare

4.4.2. Urkundliche Überlieferung nördlich und südlich der Alpen

4.4.3. Chronistik

4.4.4. Weitere Überlieferung und das Verzeichnis der Reliquien

5. Der Herrscher als sakraler Akteur

5.1. Der auserwählte Herrscher

5.1.1. Karl IV. und die Prophetie

5.1.2. Vita Caroli Quarti

5.1.3. Panegyrik am Kaiserhof

5.1.4. Urkundensprache und Siegelbilder

5.2. Der Herrscher in der Liturgie

5.2.1. Der Weihnachtsdienst

5.2.2. Die Anwesenheit des Herrschers als Bedingung für Ablass

5.2.3. Herrscherhandeln an heiligen Tagen

5.2.4. Beten für den Kaiser

5.3. Der Einzug des Herrschers

5.3.1. Die Bedeutung der Stadtpatrone südlich wie nördlich der Alpen

5.3.1.1. Lucca 1368

5.3.1.2. Lübeck 1375

5.3.1.3. Magdeburg 1377

5.3.2. Ostentative Frömmigkeit im Kontext des Adventuszeremoniells

5.3.2.1. Pisa 1355

5.3.2.2. Rom 1355

5.3.2.3. Metz 1356

5.3.2.4. Rom 1368

5.4. Frömmigkeit und Demut: Charisma oder Habitus?

6. Die Aneignung von Reliquien

6.1. Ein Besuch in Saint-Maurice: Sigismund als Fallbeispiel (I)

6.2. Vorbilder für herrscherliche Reliquienschätze

6.2.1. Frankreich

6.2.2. Böhmen

6.2.3. Weitere Vorbilder

6.3. Beobachtungen zu den Reliquienerhebungen Karls IV.

6.3.1. Zeitliche und räumliche Schwerpunkte

6.3.2. Charakteristika der Erhebungen

6.3.2.1. Präliminarien der Erhebung: Klöster als bevorzugte Erhebungsorte – Zustimmung geistlicher und weltlicher Autoritäten – Personelle Bezüge – Auswahl der Reliquien – Bestimmung der Authentizität der Reliquien

6.3.2.2. Ablauf der Erhebung: Fiktion der Freiwilligkeit – Rolle des Erhebenden –Erhebungen durch Boten  – Öffentliche und nichtöffentliche Erhebungen  – Helfer des Herrschers – Dokumentation der Erhebung  – Erhebungen im Windschatten des Herrschers  – Frommer Diebstahl?

6.3.2.3. Gegenleistungen des Herrschers: Geldzahlungen – Privilegierungen  – Schenkung von Reliquiaren

6.4. Rechtfertigungen Karls IV.

6.5. Erwerbungen als Schenkungen anderer Herrscher

6.6. Anwendung der Erklärungsmodelle von Weber und Bourdieu

7. Weitere Verwendung der Reliquien

7.1. Ein neuer Heiliger für Böhmen: Sigismund als Fallbeispiel (II)

7.2. Der Prager Reliquienschatz: Struktur, Ausgestaltung, Streuung

7.2.1. Aufbewahrung in Prag und Karlstein

7.2.2. Materieller und medialer Wert der Reliquiare

7.2.3. Weiterverteilung der Reliquien von Prag aus

7.3. Sakralisierung von Herrschaftszentren

7.3.1. Prag

7.3.1.1. Prager Burg mit Veitsdom

7.3.1.2. Kleinseite und Altstadt

7.3.1.3. Neustadt und Vyšehrad

7.3.2. Burg Karlstein

7.3.3. Nürnberg

7.3.4. Aachen

7.3.5. Rom

7.3.6. Luckau (Niederlausitz)

7.3.7. Breslau

7.3.8. Sulzbach und Lauf (Oberpfalz)

7.3.9. Brandenburg an der Havel und Tangermünde

7.3.10. Die Oberlausitz

7.3.11. Sakralisierung kaisernaher Herrschaftszentren

7.3.12. Ergebnisse zur Sakralisierung der Herrschaftszentren

7.4. Das geteilte Monopol der Heilsvermittlung: Reliquien als symbolisches Kapital

8. Rezeption, Imitation, Kritik

8.1. Die Grenzen der Inszenierung am Beispiel des Wenzelkultes

8.2. Rezeption der karolinischen Frömmigkeit außerhalb Böhmens

8.3. Imitation durch Fürsten des Reichs

8.3.1. Rudolf IV. von Österreich

8.3.2. Reliquienraub aus Magdeburg

8.4. Kritik der böhmischen Kirchenreformer

8.5. Kritik und Imitation im religiösen Feld

9. Ergebnisse

10. Quellen- und Literaturverzeichnis

10.1. Quellenverzeichnis

10.1.1. Ungedruckte Quellen

10.1.2. Gedruckte Quellen

10.2. Literaturverzeichnis

11. Anhang

11.1. Prager Kalender mit Ablässen für das Beispieljahr 1369

11.2. Verzeichnis der Reliquien im Besitz Karls IV.

11.3. Edition bisher ungedruckter oder unzureichend edierter Quellen

11.3.1. Saint-Maurice d’Agaune, 1365 Juni 22

11.3.2. Berceto, 1355 Januar 18