knižní novinky detailwien – köln – weimar: tance středověkých kanovníků – kniha philipa knäbleho eine tanzende kirche s novým pohledem na zahadu labyrintů ve francouzských katedrálách (böhlau verlag)

Wien – Köln – Weimar: Tance středověkých kanovníků – kniha Philipa Knäbleho Eine tanzende Kirche s novým pohledem na zahadu labyrintů ve francouzských katedrálách (Böhlau Verlag)

Nakladatelství Böhlau vydalo letos velmi zajímavou a bohatě dokumentovanou knihu Philipa Knäbleho Eine tanzende Kirche s podtitulem Initiation, Ritual und Liturgie im spätmittelalterlichen Frankreich. Autor se zabývá tématem středověkých tanců ve francouzských kostelech. Jde mu o propojení historie, etnologie a kulturní antropologie, protože tanec v kostele byl především rituál a to nejen náboženský, ale i iniciační přechodový rituál pro nově příchozí členy katedrální kapituly.

Tanec v kostele se nám může zdát jako něco extravagantního Podle Knäbeho však tance kanovníků nebyly ničím výjimečným. Důležitou roli sehrály starozákonní příklady z bible. Zázračné zničení faraonova vojska, které pohltilo moře, Židé při útěku z Egypta oslavovali zpěvem a tancem. „Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“ (Ex, 15, 20-21). Známým a často připomínaným byl také Davidův oslavný tanec před archou úmluvy po dobytí Jeruzaléma, tančený na oslavu boha a „ze všech sil“.

V druhé knize Samuelově (6, 5 a 14-16) se píše: „David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citer, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů“ – v novém překladu Jeruzalémské bible to zní trochu lépe: „David a celý izraelský dům tančili před Jahvem ze všech sil a zpívali za zvuků citer, harf, bubínků, chřestidel a cymbálů.“ Tanec při nejrůznějších příležitostech patřil nedílně k religiozitě středověku a byl oslavou boží.

Podle Knäbleho není vyloučeno, že vznik tanců výrazně ovlivnily filozofie Platóna a matematické úvahy Pythagorejců. Rituální tanec symbolizoval harmonii nebeských sfér a pro Platóna byl ztělesněním harmonie kosmu. Učení Pythagorejců se vztahovalo k ideálním matematickým poměrům v uspořádání kosmu a tím také k jejích odzrcadlení v hudbě a tanci. Myšlenky nadšeně přejímali křesťanští teologové.

Svatý Augustin ve spisu De Musica přisoudil hudbě význam mezi souznění člověka a vesmíru, tanec byl pro něj pohyb propojené s rytmem ztělesňujícím matematicko-harmonické principy všehomíra. Převzetí a rozšíření neoplatonismu v katedrálních školách ve Francii a jejich spojení s křesťanskou kosmologií (proslulo tím zejména Chartres) vedlo k docenění tance i v životě duchovních a jejich religiozitě. Představa pohybu nebeských těles nebo rej andělů a svatých v ráji, potvrzoval význam tance jako oprávněné formy vyjádření náboženského cítění.

Autor se zabývá také souvislostí mezi tanci a labyrinty ve francouzských kostelech a katedrálách, což je téma velmi zajímavé. V roce 2008 vydalo v českém překladu nakladatelství Vyšehrad knihu amerického muzikologa Craiga Wrighta Labyrint a bojovník (původní název The Maze anbd the Warrior, vydání Harvard University Press 2001). Wright se v knize podrobně věnoval labyrintům v kostelech z francouzských diecézích, které kdysi spadaly pod arcibiskupství v Sens a v Remeši.

V církevních provinciích pod správou Sens byl jejich základní tvar kruhovitý - příkladem může být dodnes zachovalý gotický labyrint v katedrála v Chartres. V kostelech spadajících pod remešské arcibiskupství mají osmiúhelníkovou podobu, jak dokládá druhý ze zachovalých středověkých labyrintů v kolegiátním kostele v Saint-Quentin, ležícím sto kilometrů severozápadně od Remeše. Dodnes není jasné, proč labyrinty někde jsou a někde nejsou. Postrádala ho například katedrála Notre-Dame v Paříži.

Wright se snažil spojit labyrinty ve francouzských  katedrálách s velikonočními tanci kanovníků. Konkrétně z burgundského Auxerre, víme, že tamní duchovní o velikonocích vstupovali do labyrintu, který byl v lodi katedrály, a za zpěvu sekvence Victimae paschali laudes (Velikonoční oběti ať vzdávají křesťané chválu) se v něm pohybovali tanečními kroky. Součástí tance v gotické katedrále v Auxerre proto byla i zvláštní hra s míčem, nazývaným nazývaný pelotte nebo pilota z latinského slova pila čili míč. Děkan stojící uprostřed kroužku kanovníků podával nebo házel míč jednomu každému z tanečníků, na něhož právě pohlédl při otáčení. Rytmus tanečního pohybu udávaly varhany.

Míč čili pelotte nebo pilota měl být odkazem na antického hrdinu Thésea. Ve středověkých komentářích k Ovidiovým proměnám se od 11. století se často uvádělo, že hrdina před bojem obdržel od Adriany dvě koule, jedou bylo klubíčko příze a druhou smolná koule, kterou mu měl vrhnout do otevřené tlamy. Obě mu dopomohly k vítězství. Pilota však mohla připomínat nejen nástroj Théseusova k vítězstvím na rohatou nestvůrou (triumf interpretovaný jako předobraz vítězství Krista nad ďáblem), ale mohla být také symbolem slunce spravedlnosti ztotožňovaného s Kristem, nebo nebeským globem ztělesnujícím kosmos. Craig Wright předpokládal, že i další labyrinty sloužily k podobnému tanci.

Jenže souviselo s nimi vybudování labyrintů v katedrálách? Byly pro tento účel vybudovány? Philip Knäble dospěl k názoru, že zřejmě nikoliv. Vznik tanečních rituálů kanovníků se podle něj vyvíjel a započal nezávisle na labyrintech. I labyrint v Auxerre pouze poskytl prostor pro tanec, nebyl však podnětem pro tento tanec, a nebyl postaven výhradně kvůli tanci. Knäble také prokázal, že v Sens se žádný tanec na labyrintu nekonal, jak se snažil sugestivně doložit Craig Wright. Takže po vydání knihy Eine tanzende Kirche Philipa Knäbleho je existence labyrintů v interiérech katedrál a kostelů z francouzských diecézí, které kdysi spadaly pod arcibiskupství v Sens a v Remeši, ještě záhadnější, než byla doposud.

Knäble se také detailně zabývá polemikou o tancích kněží v katedrálách. Tanec mohl být výtvorem ďábla! Ostatně krásná Salomé dostala za smyslný tanec jako dar setnutou hlavu Jana Křitele, jednoho z nejuctívanějších světců středověku. Guillaume Durand z Mende v 6. knize své příručky Rationale divinorum officiorum, což je nejlepší zdroj poznání církevních obřadu ve 13. století, v kapitole De sancto die Pasche“ uváděl, že na některých místech biskupové a duchovní hrají o velikonocích nebo o vánocích zvláštní míčovou hru doprovázenou zpěvem a tancem. Dříve u pohanů byl zvyk, že v prosinci sloužící, pastýři a děvečky si mohli dopřát jisté svobody a hrát si na to, že jsou stejnými pány jako jejich vrchnost a společně s panstvem bujaře slavit svátky a hostiny. Durand doporučoval, že by bylo lepší se něčeho podobného vyvarovat.

Johannes Beleth, teolog působící ve 12. století v Paříži, který se ve spisu Summa de ecclesiasticis officiis věnoval obřadům ve Francii, téměř sto let před Durandem připomínal, že biskupové a dokonce arcibiskupově ve Francii se svými kleriky hrají míčovou hru a že to připomíná ony pohanské obyčeje prosincových svobod pastýřů a děveček. Mimo jiné uváděl, že se to praktikuje i ve velkých kostelech, tedy katedrálách, a speciálně jmenuje jako příklad Remeš.

Oba, jak se zdá spojili dohromady různé tradice. Tance k oslavě boha a tak zvané svátky bláznů a neviňátek, kde se svět obrátil naruby a věčný společenský pořádek byl parodován a vysmíván. Církevní koncil zasedající ve Vienne v letech 1311-1312 se věnoval i otázce nepřístojného chování duchovních v kostelech a na hřbitovech ( článek 22) a vytýkal některým kněžím, že společně s laiky v době určitých svátků se bez skurpulí oddávají v kostelech a na hřbitovech různým tancům a zpíváním světských popěvků, zatímco by se měli v tichosti věnovat modlitbám. K faktickým zákazům ale došlo až později.

Kniha Eine tanzende Kirche dokládá, že tance kanovníků o různých svátcích patřily k tradici středověké religiozity. Jejich existence je podle Philipa Knäbleho doložena v Sens, Auxerre, Remeši, Le Puy-en-Velay, Besançonu, Chalon-sur-Saône, v Limoges, v Provins, Nîmes. Každý, kdo se bude zabývat religiozitou duchovních ve středkvěku by se měl s touto publikací seznámit.

 

Peter Kováč

 

Philip Knäble, Eine tanzende Kirche, Initiation, Ritual und Liturgie im spätmittelalterlichen Frankreich, Böhlau 2016, 435 s., 22 x 14.5 cm, cena 50 eur

 

Internet:

http://www.boehlau-verlag.com/978-3-412-50189-1.html#

 

Informace nakladatelství:

Die mittelalterliche Kirche gilt nicht als tanzfreundlich, sondern wird als Institution wahrgenommen, die den Tanz reguliert und verbietet. Philip Knäble legt nun dar, dass auch Tänze in die Religiosität eingebunden waren und sogar im Kirchenraum praktiziert wurden. Am Beispiel der französischen Kanonikergemeinschaften von Sens und Auxerre zeigt er die theologische Legitimation der Tänze und ihre Anbindung an die Liturgie auf. Die kulturhistorische Herangehensweise lässt die Tänze nicht mehr als bizarre Ausnahmen erscheinen, sondern deutet sie als Teil komplexer Initiationsrituale.

Inhalt

Vorwort ... 7

1. Präludium ... 9

1.1 Fragestellung ... 11

1.2 Tanzterminologie... 14

1.3 Methodik, Quellen und ihre Grenzen... 17

1.4 Forschungsstand ... 27

1.5 Gliederung ... 36

2. Einblicke in das Verhältnis von Tanz und Kirche (16.–21. Jahrhundert)... 40

2.1 Wann ist Tanz gottgefällig? – Tanztraktate des 16. und frühen 17. Jahrhunderts ... 41

2.1.1 Protestantische Traktate... 46

2.1.2 Calvinistische Traktate ... 67

2.1.3 Katholische Traktate ... 83

2.2 Kuriositäten der Kirchengeschichte – „Gotische“ Tanzpraktiken im Spiegel von französischen Publikationen des 17. und 18. Jahrhunderts ... 97

2.2.1 Vom Tanz zum Ballett... 99

2.2.2 Der „Mercure de France“... 113

2.2.3 Sammlungen von Tanzverboten ... 119

2.3 Den Glauben tanzen – Die Wiederentdeckung religiöser Tanzpraktiken in der Moderne ... 123

2.3.1 Ausdruckstanz... 126

2.3.2 Eranoskreis ... 130

2.3.3 Liturgischer Tanz (1970–2012) ... 143

2.4 Fazit ... 151

3. Ecclesia saltans? – Kirchliche Tanzverbote und Tanzpraktiken in Spätmittelalter und Renaissance .. 155

3.1. Tanzausbildung und Tanzpraktiken von Klerikern in weltlichen Kontexten ... 156

3.2 Kirchliche Tanzregulierungen vom 4. Laterankonzil bis zum Konzil von Trient (1215–1563) ... 167

3.3 Tanzpraktiken in der Religiosität des Spätmittelalters ... 180

3.4 Fazit ... 202

6 Inhalt

4. Die Stellung der Kanoniker in den Bischofsstädten Sens und Auxerre um 1500 ... 203

4.1 Zwischen Frankreich und Burgund: Die Städte Sens und Auxerre am Ende des Mittelalters ... 204

4.2 Die topographische Einbindung der Kathedralviertel in die Regierung der Städte.... 212

4.3 Geregelte Verhältnisse – Die Beziehungen von Kapitel und Bischof... 223

4.4 Fazit ... 240

Tafelteil ... 241

5. Die Tänze der Kathedralkapitel von Sens und Auxerre ... 253

5.1 Platon, der Tanz und das Labyrinth – Überlegungen zur Entstehung der Tänze in Sens und Auxerre ... 263

5.1.1 Der „Kosmische Reigen“ und das Christentum ... 264

5.1.2 Spiel und Tanz bei den Liturgikern des 12. und 13. Jahrhunderts... 279

5.1.3 Die französischen Kirchenlabyrinthe... 291

5.2 Machtvolle Initiationsrituale – Die performative Kraft von Tänzen ... 302

5.2.1 Die Pelotte von Auxerre ... 303

5.2.2 Die Cazzole von Sens ... 324

5.2.3 Andere Tänze in Auxerre und Sens .... 329

5.3 Ausgetanzt – Das Verschwinden der Tänze im 16. Jahrhundert .. 337

5.3.1 Die Tanzregulierungen der Provinz- und Diözesansynoden... 338

5.3.2 Das Ende der Cazzole von Sens ... 346

5.3.3 Der Prozess um die Pelotte von Auxerre... 352

5.4 Fazit ... 380

6. Ausklang.. 382

6.1 Zusammenfassung der Ergebnisse ... 382

6.2 Forschungsperspektiven... 384

6.3 Ausblick ... 386

Quellen- und Literaturverzeichnis .... 391

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru