ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 1368/1437: Život císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského. 12. část: Smrt a pohřeb (1437)

Když odpoledne 23. srpna 1436 vjížděl římský císař, uherský a český král Zikmund Lucemburský do husitské Prahy tušil, že se blíží poslední měsíce jeho života. Byl starý a velice nemocný, ale pravděpodobně spokojený, že se mu přeci jen podařilo získat uznání být českým králem.

Jeho postavení v Českém království ale nebylo jednoduché. Ne všichni husité byli smíření s faktem, že Zikmund je českým králem. Složitá politická situace nejprve vyústila v odchod Jana Rokycany, hlavy kališnické církve a pražského arcibiskupa, z Prahy. Ten se dostal se Zikmundem do sporu a byla mu odebrána Týnská fara, proto raději odešel do Hradce Králové, kde zůstal až do roku 1448.

Zcela jinak se vyvíjel např. vztah k Táboru, který byl kdysi považován za hnízdo kacířů. Císař mu počátkem roku 1437 potvrdil všechna privilegia a dokonce rozšířil jeho území. Zikmund se snažil udobřit umírněné husity s tábority. Sám z toho chtěl samozřejmě něco mít, táborité se zavázali, že mu pomohou v boji proti Turkům.

Vedle Rokycany, který veřejně nazval císaře i papeže apokalyptickými bestiemi, se výrazněji na odpor postavil ještě husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, který se opevnil na svém hradě Sion nedaleko Kutné Hory. Sion byl po dlouhém obléhání nakonec dobyt a 9. září 1437 došlo na Staroměstském náměstí k hromadné popravě Jana Roháče a jeho dvaapadesáti druhů na třístupňové šibenici. Je možné, že si jejich popravou vyrovnával panovník své dávné účty s již mrtvým Janem Žižkou z Trocnova, jehož blízkým přítelem byl právě Jan Roháč. Poprava bývá někdy považována za skutečný konec husitské revoluce.

Císař Zikmund čím dál tím více fyzicky chřadnul, sužovala jej pravděpodobně rakovina, přesto byl pořád energický a chystal řadu reforem. Na léto 1437 svolal říšský sněm do Chebu, tušil, že to bude asi poslední sněm, jehož se zúčastní. Chtěl především prosadit reformu Říše, konkrétně pak čtyři důležité návrhy. Zaprvé chtěl provést reformu soudů. Dalším bodem bylo zachovávání zemského míru. Třetí článek se týkal císařské klatby a poslední mincovní reformy. Zikmund přednesl své návrhy, k nimž se vyjádřili především kurfiřti společně s městy. Výsledek jednání o reformě byl ale nakonec fiaskem, protože zejména knížata nebyla ochotna obětovat své soukromé zájmy ve prospěch Říše.

Zikmund Lucemburský se na konci svého života snažil být ještě prostředníkem mezi basilejským koncilem, který nadále pokračoval, a papežem Evženem IV. Císař již poněkolikáté žádal koncil, aby nedělal unáhlené kroky proti papeži, že by nastalá situace mohla opět vést až ke schizmatu.

Od září 1437 se zhoršoval panovníkův zdravotní stav. Nemohl chodit, a proto musel být nošen na nosítkách. Přesto byl nadále velice aktivní a komunikoval s koncilem. Koncilní otcové ale pokračovali v započatém procesu proti papeži. V říjnu se však podařilo Zikmundovým a také kurfiřtským poslům proces proti Evženu IV. o dva měsíce oddálit.

Dalším ze Zikmundových cílů bylo zabránit Polákům v dosazení polských Jagellonců na uherský a český trůn. Jeho jediným skutečným dědicem měl být manžel jeho jediné dcery Albrecht V. Habsburský. Zikmund navíc předpokládal, že získá nejen uherskou a českou korunu, ale že dosáhne i na tu říšskou.

Ráno 11. listopadu 1437 (někdy se uvádí i 10. listopad) opustil oděn v císařském oděvu a s vavřínovým věncem na hlavě Prahu a zamířil do milovaného Uherského království. Chtěl především ochránit Uhry před tureckým nebezpečím. Ještě v Praze mu museli uříznout palec u nohy a rozříznout bolavou nohu. Protože se nedochovaly jeho ostatky, nemůže určit, nač nakonec zemřel. Někteří odborníci hovoří o rakovině, jiní o její kombinaci s gangrénou, další o celkové sepsi.

Panovnický průvod se vydal na Moravu. Do Telče např. dorazil 18. listopadu. Z tohoto období máme významné očité svědectví o tom, jak na to Zikmund byl. Císař se prý podobal starým otcům na poušti, protože byl jen kost a kůže. I když byla zima, byl převážen v nosítkách nad zemí mezi dvěma koňmi, a vypadal víc mrtvý než živý. Přesto byl ale stále při smyslech.

Na začátku prosince dorazil do Znojma a věděl, že je jeho životní cesta u konce. Nejprve nechal zatknout svou manželku Barboru, která v té době vyjednávala s polskou stranou o sňatku své vnučky Anny s polským králem Vladislavem III. Jagellonským, který se pak měl místo Albrechta Habsburského, kterého určil Zikmund za svého nástupce, stát uherským králem. Je ale možné, že ji zatkl až samotný Albrecht po císařově smrti.

Zikmund byl prý dokonce ještě schopen diskutovat o budoucnosti koncilu, který papež Evžen IV. přeložil před pár týdny do Ferrary. Poté sdělil svému doprovodu svou politickou závěť, tedy aby byl opravdu nástupcem zvolen jeho zeť.

Když už věděl, že se blíží skutečný konec, nechal se obléci do císařského šatu, nasadil si korunu, byl posazen na trůn a vyslechl mši. Zemřel v podvečer 9. prosince 1437 na znojemském hradě. Jeho smrtí vymřeli u nás vládnoucí Lucemburkové po meči.

Zikmundovo tělo bylo prý tři dny vystaveno v pozici, v níž skonal. Prý chtěl, aby všichni viděli, jak otřesná i poučná je císařova smrt. Poté jej nechal Albrecht Habsburský odvést do Velkého Varadína (Oradea v dnešním Rumunsku), kde chtěl být Zikmund pohřben. Jeho přání bylo splněno. Byl pohřben v tamním biskupském chrámu vedle své první manželky Marie a v blízkosti hrobu svého oblíbeného světce, sv. Ladislava. Královna-vdova se pohřbu nezúčastnila.

Bohužel varadínská středověká katedrála byla zničena Turky a na jejím místě byla vybudována pevnost. V roce 1755 byla v pevnosti budována studna a při té příležitosti byl zcela náhodou otevřen i Zikmundův hrob. Leželo v něm tělo oděné do zlatem lemovaného brokátu, s říšským jablkem v ruce a stříbrnou pohřební korunou na hlavě. Na hrudi pak měl odznak svého Dračího řádu. Je škoda, že se Zikmundovy ostatky později ztratily, mohli bychom z nich určitě získat další zajímavé informace o panovníkovi, který je po zásluze považován za jednoho z nejvýznamnějších panovníků pozdního středověku.

Po Zikmundově smrti se opravdu stal jeho nástupcem Albrecht Habsburský, jemuž se podařilo během půl roku získat korunu uherskou, říšskou i českou. Ale to už je jiný příběh…

Marek Zágora

Konec seriálu

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-11-cast-za-cisarskou-korunou-1431-1433/