historie detailzikmund lucemburský 1368/1437: život císaře, uherského a českého krále zikmunda lucemburského. 3. část: uherským králem (1382-1387)

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 1368/1437: Život císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského. 3. část: Uherským králem (1382-1387)

Desátého, nebo jedenáctého září 1382 (údaje se rozcházejí) zemřel uherský a polský král Ludvík I. Veliký. Tehdy čtrnáctiletý Zikmund se snažil o uznání své vlády v Polsku, ale šlechta jasně vyjádřila svůj nesouhlas. Kladla si podmínky, které Zikmund odmítl splnit. Naopak dával jasně najevo, že chce upevnit v zemi svou autoritu, a tím si uzavřel cestu na polský trůn. Začalo rovněž ubývat jeho stoupenců a navíc proti němu stála i Alžběta Bosenská, královna-vdova. Mladý Zikmund se proto z Polska raději stáhnul.

Jak se později ukázalo, rozhodli se polští předáci přijmout na trůn nejmladší Ludvíkovu dceru Hedviku, která se pak roku 1386 provdala za litevského knížete Jagiella, který přijal při křtu jméno Vladislav. Společně tak položili základ vládě nové, jagellonské dynastie.

Šestnáctého září 1382 byl uherský a polský král Ludvík I. Veliký pohřben ve Stoličním Bělehradu (Székesféhervár) a na druhý den byla ve stejném městě korunována dvanáctiletá Marie na uherskou královnu. Byla to akce její matky, Alžběty Bosenské, která chtěla vládnout v Polsku i v Uhrách jako regentka. Zikmund do jejích plánů vůbec nezapadal.

Samostatně vládnoucí uherská královna Marie byla jen dočasným řešením. Zajímavostí je, že Marie byla korunována na krále, ne na královnu. Na svých mincích, pečetích i v listinách ale používala titul regina, tedy královna. Velký vliv na mladou panovnici stále měla její matka. Proti královně se zároveň začala formovat opozice. Větší část aristokracie chtěla za krále Zikmunda Lucemburského, ale Alžběta Bosenská se nechtěla jen tak lehce vzdát moci, k níž se nedávno dostala.

Zikmund si uvědomil, že chce-li získat alespoň uherskou korunu, musí se oženit s Marií. Pro ni ale její matka našla novou partii, mladšího bratra francouzského krále Karla VI., vévodu Ludvíka Orleánského. Koncem roku 1383 bylo do Francie vysláno slavnostní poselstvo. O několik měsíců později dorazili do Budína poslové francouzského krále a byla podepsána svatební smlouva. Zikmund věděl, že musí Marii k sňatku co nejrychleji donutit.

S finanční podporou svého nevlastního bratra, římského a českého krále Václava IV. a s vojenskou pomocí svých moravských příbuzných, markrabat Jošta a Prokopa se mu podařilo obsadit Prešpurk (dnešní Bratislava) a postupně získat i kontrolu nad severozápadním územím Uherska. Oba bratranci si nechali svou pomoc samozřejmě velice dobře zaplatit. Prešpurk zůstal věrný Zikmundovi, za což byla městu potvrzena a rozšířena stará privilegia.

Zbraněmi si Zikmund nakonec vynutil sňatek s Marií Uherskou. Konal se v Budíně, ale nevíme, kdy přesně. Údaje se většinou kloní k říjnu nebo k listopadu 1385. Novomanželé ale spolu nepobývali, Marie byla stále pod vlivem své matky. A uherská královská koruna byla Zikmundovi stále na míle vzdálená.

Jihouherská šlechta odmítla ženské nástupnictví na uherský trůn a pozvala do země neapolského krále, chorvatského a slavonského bána Karla z Drače, řečeného Malý, z dynastie Anjou. Byl to vzdálený bratranec Ludvíka I. Velikého. Karel se v září 1385 vylodil v Dalmácii a v poslední den téhož roku byl ve Stoličném Bělehradu korunován uherským králem (jako Karel II.). Svého úspěchu si ale dlouho neužil. Bezmezně totiž spoléhal na podporu Alžběty Bosenské a její dcery. U moci nechal nejen jejich přívržence, ale i přívržence Zikmunda Lucemburského. Královna-vdova jen 7. února 1386 pozvala do svých komnat, kde mu prý chtěla předat důležitý Zikmundův dopis. V momentě, kdy se do dopisu začetl, zaútočil na něj dýkou Blažej Forgáč, oblíbenec královny-vdovy. Karel byl těžce zraněn v obličeji a po pouhých třiceti devíti dnech své uherské „vlády“ nakonec zranění podlehl (některé prameny uvádějí, že byl nakonec otráven). Protože byl v té době v klatbě, nemohlo být jeho tělo pohřbeno. Stalo se tak až v roce 1391.

Do Uher přijeli Zikmundovi s vojskem na pomoc jeho bratři Václav IV. a Jan Zhořelecký a rovněž moravská markrabata Jošt s Prokopem. Bylo to naposledy, co předvedli Lucemburkové svou jednotu. V květnu 1386 proběhla v Rábu (Györ) jednání, během nichž měl roli smírčího soudce český a římský král Václav IV. Alžběta Bosenská se měla na základě tvrdých podmínek podrobit Zikmundovi a nebránit mu v převzetí vlády v Uhrách. Měla zaplatit i většinu jeho dluhů. Především ale měla mladému Lucemburkovi vydat svou dceru jako zákonitou manželku. Václav IV. nedůvěřoval svému nevlastnímu bratrovi a tak si dal podmínku, že Zikmund nesmí být korunován uherským králem bez jeho souhlasu. Po skončení jednání se pak vrátil přes Vídeň do Čech, Zikmund už zůstal v Budíně.

Většina Uher se podřídila Zikmundovi, výjimkou byl odbojný jih, který stále sázel na neapolskou kartu, konkrétně na Ladislava z Drače, syna krále Karla Malého. Alžběta Bosenská se rozhodla, že vzbouřenců využije ve svůj prospěch, a proto se na nebezpečný jih vydala i s Marií. Nevíme, proč se na cestu nevydal i Zikmund, ale je jisté, že si tím zachránil život. Pětadvacátého července 1386 byly obě ženy se svým doprovodem během cesty přepadeny a dostaly se do rukou odbojné šlechty, která je držela nejprve na hradě Gomnec a později na Novigradě.

Zikmund jako „kapitán“ Uher (capitaneus, tutor Regni Hungarie) mezitím využil své momentální převahy a na Květnou neděli 31. března 1387 byl ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem. Na hlavu mu byla položena správná, svatoštěpánská koruna, byl korunován na správném místě, jen jej nepomazal a nekorunoval ostřihomský arcibiskup, protože jeho místo bylo v té době neobsazeno. Zikmunda tak korunoval „jen“ vezsprémský biskup.

Ještě před svou korunovací se pokusil osvobodit svou ženu a tchyni, ale nebyl úspěšný. Navíc v lednu 1387 vzbouřenci uškrtili před Mariinýma očima její matku. Důvodem byla pravděpodobně tajná zpráva, kterou poslala ze svého zajetí do Benátek, aby blokovaly svým loďstvem Novigrad, aby tak zabránily převozu obou zajatkyň do Neapole.

Čtvrtého června 1387 byla Marie propuštěna na svobodu poté, co byl Novigrad obklíčen. V době Mariina zajetí byl Zikmund Lucemburský jen pouhým manželem uherské královny. O necelý rok později byl již uznávaným korunovaným vládcem království.

Zikmundovo vítězství v Uhrách ale nebylo zadarmo. Bratranci, moravskému markraběti Joštovi podstoupil v roce 1388 za pomoc při získávání uherského trůnu Braniborsko. Uherské šlechtě pak musel potvrdit jejich požadavky (např. že se nebude obklopovat cizinci), i když tušil, že jejich dodržení nebude jednoduché. Vlivným šlechticům pak zastavoval královské hrady a další statky. I když byl korunovaným uherským králem, nebyl jediným, skutečným vládcem ve své zemi, protože byl v moci sebevědomých uherských magnátů, kteří jej měli v budoucnu ještě několikrát potrápit.

 

Marek Zágora

 

Příště: Bitva u Nikopole (1396)

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-4-cast-bitva-u-nikopole-1396/

 

Foto z katalogu Sigismundus Rex et Imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg (1387-1437), Mainz a Rhein 2006.

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru