historie detailzikmund lucemburský 1368/1437: život císaře, uherského a českého krále zikmunda lucemburského. 4. část: bitva u nikopole (1396)

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 1368/1437: Život císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského. 4. část: Bitva u Nikopole (1396)

Zikmund Lucemburský musel jako uherský král čelit tureckému nebezpečí. Právě v době jeho vlády započali Turci svůj boj o Evropu. Nejprve se zaměřili na Balkánský poloostrov. V roce 1389 zvítězili pod vedením sultána Murada I. v bitvě na Kosově poli a ovládli Srbsko. Po Muradově smrti, kdy jej zabil jeden srbský rytíř, pokračoval ve výbojích jeho syn Bajazid I. V roce 1394 se tureckým vazalem stalo Valašsko a uherský král si začal uvědomovat závažnost situace.

Turecké nebezpečí si uvědomil již dříve a v letech 1389-1395 podnikl hned šest válečných tažení na území ovládaná Turky. Žádná z výprav ale nebyla úspěšná, a proto se Zikmund rozhodl, že zorganizuje mezinárodní křížovou výpravu, která skoncuje s tureckým nebezpečím. Plánem byl tak zaměstnán, že se s největší pravděpodobností právě proto nezúčastnil pohřbu své manželky Marie, která zemřela po pádu z koně v květnu 1395.

Myšlenka křížového tažení proti Turkům neměla na začátku velký ohlas. Proti byly především Benátky, s nimiž se ale stoprocentně počítalo. Také oba papežové, římský i avignonský byli proti. Zásluhou Zikmundových diplomatů, kteří nad přípravami výpravy strávili více než rok, se nakonec podařilo přimět Benátky poskytnout několik válečných lodí. Diplomati uherského krále jednali mimo jiné i v Miláně, Mantově a hlavně ve Francii. Dokonce se jednalo i o účasti anglických rytířů.

Největší ohlas ale měla Zikmundova výprava na dvoře burgundského vévody Filipa II. Smělého. Ten dokonce přislíbil osobní účast svého syna, čtyřiadvacetiletého Jana z Nevers, který měl být vrchním velitelem burgundských a francouzských křižáků. Proč byl vévoda křížové výpravě tak nakloněn? Byl to totiž on, kdo jako první přišel se stejnou myšlenkou a jako první poslal své vyslance do Uherského království.

Ke křížové výpravě proti Turkům nakonec vyzval i římský papež Bonifác IX. Jeho výzva oslovila i polské, německé, české a dokonce španělské rytíře. Jan z Nevers jako vrchní velitel francouzského a burgundského vojska dal na vědomí, že se všichni účastníci mají dostavit do 20. dubna 1396 do Dijonu. Byla též přesně stanovena pravidla, která měli účastníci výpravy dodržovat, aby nedošlo k narušení disciplíny.

Shromážděné vojsko táhlo do Uher ve dvou skupinách. První přes Bavorsko a podél Dunaje. Druhá skupina šla přes Lombardii. Zbraně, výstroj a potraviny byly převáženy na asi sedmdesáti doprovodných lodích. K vojsku se postupně přidali i další účastníci, mezi nimiž byli i johanité a němečtí rytíři. V červenci pak došlo k setkání Jana z Nevers se Zikmundem a začátkem srpna se sešly i všichni účastníci tažení, kterých bylo dohromady kolem třiceti pěti tisíc. Vysokým počtem byli zastoupeni hlavně rytíři, jejich počet obdivovali již současníci. Mezi veliteli byla řada zvučných jmen: vedle Jana z Nevers např. maršál Jean de Boucicaut nebo Philippe d’Artois.

Silná a početná armáda ale neznamená jednoznačné vítězství. Velkou slabinou byla nejednotnost vojska. Dále nejednotné velení, z něhož pak pramenila nerozhodnost. Hlavním velitelem křesťanské armády byl tehdy osmadvacetiletý uherský král, který však nedokázal prosadit jednotné velení. Jakákoliv disciplína pak chyběla především francouzským a burgundským rytířům, kteří se považovali za výkvět evropského rytířstva. Křížové tažení dokonce považovali za dobrodružství, jaké znali z rytířských románů.

Účastníci křížové výpravy se navíc zbytečně vyčerpávali dobýváním valašských a bulharských hradů. Ztratili tím hodně času a ještě klesl jejich počet, protože na dobytých hradech nechávali své posádky.

Dvanáctého září 1396 začali křižáci obléhat tureckou pevnost Nikopol na pravém břehu Dunaje. Obránci ale byli na obléhání dobře připraveni a zásobeni. Křižácké vojsko začalo postupně morálně upadat. Typické bylo rabování okolí a vraždění nevinných obyvatel. Sultán Bajezid byl v té době v Anatolii, kde se dozvěděl o dění u Nikopole. Rozhodl se, že zasáhne, a proto se přeplavil s narychlo sestavenou čtyřicetitisícovou armádou přes Bospor a směřoval k Nikopoli.

K památné bitvě došlo 25. září 1396. Zikmund chtěl rozdělit jízdu na dvě křídla a do středu pak umístit pěchotu, která by se do bitvy zapojila jako první. Burgundští velitelé v čele s Janem z Nevers ale byli zásadně proti. Ten chtěl, aby jeho vojsko zaútočilo jako první. Nakonec Burgunďané prosadili svou a právě jejich a francouzská nedisciplinovanost se staly příčinou konečné porážky.

Francouzští a burgundští rytíři zaútočili předčasně, když uviděli první Turky, aniž by se k boji připravil zbytek armády. Sultán mezitím rozdělil své vojáky na dvě části. Křesťané zaútočili na první část v domnění, že mají před sebou celou tureckou armádu. Když pak na Francouze a Burgunďany zaútočila druhá část, bylo jasné, že bitva skončí katastrofálně. Nejprve se Turci zaměřili na koně rytířů, které zabíjeli a zraňovali, aby jejich jezdci museli bojovat jako pěšáci. Téměř všichni padli, zbytek se dostal do zajetí.

Zikmund Lucemburský se snažil situaci ještě zachránit a dokonce se svým vojskem způsobil Turkům velké ztráty. V té době ale zasáhly do boje na straně Turků srbské jednotky vedené tureckým vazalem, knížetem Štěpánem Lazarevičem. To byl rozhodující útok, který společně se splašenými koňmi křesťanských rytířů, dovršil turecké vítězství. Uherskému králi šlo o holý život. Nakonec se zachránil potupným útěkem na benátské lodě, které kotvily na Dunaji.

Turci zvítězili díky početní převaze, výborné taktice, kvalitnímu velení a disciplíně. Do tureckého zajetí se dostalo velké množství rytířů, kteří měli pro Turky mnohem větší cenu než obyčejní pěšáci. I z rytířů si ale vybrali jen ty nejvýznamnější a nejvznešenější, za něž mohli získat vysoké výkupné. Ostatní pak nechali nemilosrdně popravit. Jak se dočítáme v dobových zprávách, nechal je sultán nahé a svázané setnout. Prý tak zemřely asi tři tisíce mužů. Ostatní zajatci se na to ještě museli dívat, část z nich se dostala do otroctví.

Nejcennějším zajatcem byl Jan z Nevers, za něhož a jeho 24 druhů mělo být zaplaceno výkupné ve výši dvou set tisíc zlatých. Na tak vysoké výkupné se muselo složit několik panovníků, mezi nimi i samotný Zikmund. Jan z Nevers, kterému se později začalo říkat Jan Nebojácný, se pak vrátil domů v roce 1398. Ne všichni měli takové štěstí. Příbuzní některých zajatců neměli dostatek prostředků, aby mohli svého syna, bratra či manžela vykoupit.

Drtivá porážka u Nikopole ukázala, že uherský král Zikmund Lucemburský není a pravděpodobně ani v budoucnu nebude rozhodným a odvážným vojevůdcem. Po útěku z bitvy si vybral bezpečnou cestu domů, když se na benátské lodi nejprve vydal ke Konstantinopoli a odtud pak kolem Balkánského poloostrova domů, kam nakonec dorazil až po několika měsících.

 

Marek Zágora

 

Foto z faksimile Sébastien Mamerot, Les Passages d'Outremer. A Chronicle of the Crusades, Köln 2009.¨

Příště: V zajetí uherské šlechty a neurovnané poměry v Čechách (1399-1404):

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-5-cast-v-zajeti-uherske-slechty-a-neurovnane-pomery-v-cechach-1399-1404/

 

 

Předchozí díly seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-1-cast-narozeni-1368//

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-2-cast-detstvi-a-mladi-1368-1382/

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-3-cast-uherskym-kralem-1382-1387/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru