historie detailzikmund lucemburský 1368/1437: život císaře, uherského a českého krále zikmunda lucemburského. 5. část: v zajetí uherské šlechty a neurovnané poměry v čechách (1399-1404)

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 1368/1437: Život císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského. 5. část: V zajetí uherské šlechty a neurovnané poměry v Čechách (1399-1404)

Zikmund Lucemburský měl velice komplikované vztahy se svými příbuznými a nemáme na mysli jen nevlastního bratra Václava IV., který byl v roce 1363 korunován českým králem a od roku 1376 byl i králem římským. Napjaté vztahy měl i se svými moravskými bratranci Joštem a zejména Prokopem. Potíže mu dělal i jeho vlastní mladší bratr Jan Zhořelecký, který však zemřel za záhadných okolností na počátku března 1396.

Na jaře 1399 se dostal markrabě moravský a braniborský Jošt opět do sporu se svým bratrem Prokopem, který začal zabírat církevní majetky na Moravě. Zikmund se rozhodl, že podpoří Jošta a vydal se v prosinci téhož roku na Moravu. V následujícím roce se navíc ještě zkomplikovala situace v Říši, když byl Václav IV. sesazen z říšského trůnu. Zikmund se proto mimo Uherské království zdržel až téměř do konce roku 1400.

Po návratu do Uher se ukázalo, že místní šlechta nemá pochopení pro jeho zahraniční politiku. Vadila jí nejen jeho dlouhodobá nepřítomnost v zemi, ale i fakt, že neplnil požadavky volební kapitulace a další sliby. Hlavně jí ale vadilo, že ve významných funkcích ponechal cizince (Čechy, Poláky, Italy), kteří tak získali v království velký vliv, např. Polák Stibor ze Stibořic nebo Florenťan Philippo Scolari, zvaný Pipo Spano, kteří patřili k Zikmundovým nejvěrnějším.

Čtyřiadvacátého dubna 1401 dorazila na budínský hrad početná delegace uherské šlechty, která vytkla králi řadu věcí. Poté předložili vůdci magnátské ligy vedení ostřihomským arcibiskupem Janem z Kaniže a palatinem Theodorikem Bubkem Zikmundovi žádost, aby vyhostil ze země všechny cizince. Zikmund Lucemburský, kterého rovněž považovali za cizince, ale odmítl. Jak napsal v Uherské kronice Jan z Turce, baroni se na krále s velkým křikem vrhli a málem jej zabili. Naštěstí se Zikmunda zastali uherští šlechtici, kteří mu byli věrní (např. Vavřinec z Taru), a zachránili mu život. Přesto ale byl Zikmund zajat a vlády se ujali baroni.

Lucemburk byl vězněn nejprve v Budíně, poté na Visegrádu a pak jej převezli na hrad Siklós. Jeho stoupenci pro něj hledali pomoc za hranicemi, hlavně v Čechách a Polsku. Také Jošt s Prokopem zasáhli vojensky v bratrancův prospěch, ale stejně jako ostatní akce tak i ta jejich nebyla úspěšná. Povstalci nevěděli co dál. Především řešili, koho si zvolí za nového uherského krále (uvažovali např. o Vladislavu Jagellonském), ale ani na tom se nedokázali shodnout.

Do popředí se postupně dostali šlechtici, kteří měli v rukou Zikmunda na hradě Siklós. Majitelem hradu byl Mikuláš Gara a velký vliv měl i hrabě Hermann Celský. Oba se rozhodli, že využijí nastalé situace ve svůj prospěch, a nakonec Zikmunda Lucemburského po osmnácti týdnech propustili. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Zikmund musel slíbit, že si za manželku vezme Hermannovu devítiletou dceru Barboru. Tímto sňatkem se měl Zikmund stát zároveň švagrem Mikuláše Gary, který měl za ženu Barbořinu starší sestru Annu. Zásluhy na Zikmundově osvobození měl ale i jeho nevlastní bratr Václav IV., který na bratrovo propuštění naléhal. Nakonec Mikuláši Garovi slíbil roční rentu ve výši tisíc zlatých a dokonce jej přijal do svého dvorského řádu točenice.

Koncem října 1401 udělil uherský král Zikmund Lucemburský amnestii všem, kteří se aktivně podíleli na jeho zajetí a věznění, čímž celý konflikt, kdy mu šlo doslova o život, urovnal. Když se pak v následujícím roce vydával do Českého království, neobával se, že by proti němu vzniklo v Uhrách nějaké další spiknutí. Opak byl ale pravdou…

V Čechách byla velice komplikovaná situace. Václav IV. byl v srpnu 1400 sesazen z říšského trůnu a místo něj byl zvolen novým římským králem Ruprecht III. Falcký. Václav chtěl o své postavení bojovat, ale k tomu potřeboval i podporu svých příbuzných, hlavně Zikmunda a Jošta. Zikmund Lucemburský byl ochoten pomoci, ale jeho požadavky byly nehorázné. Chtěl vládu např. ve Slezsku a Lužicích. Podobně se k situaci stavěl i Jošt. Jediný Prokop zůstal věrně po boku Václava IV.

Ruprecht vpadl se svým vojskem do českých držav v Horní Falci a vydal se na římskou jízdu za císařskou korunou. V severních Čechách se pak objevilo vojsko Viléma Míšeňského, které se vydalo směrem ku Praze. Markrabě Jošt dojednal s Vilémem příměří za podmínky, že Václav IV. splní dané požadavky a odevzdá exekutivní moc do rukou rady, kterou měli tvořit členové panské jednoty.

Ruprechtova římská jízda nakonec skončila krachem. Milánský vévoda Giangaleazzo Visconti pak poslal Václavu IV. zajímavou nabídku s podporou v případě jeho římské jízdy. Úspěšnou císařskou korunovací by se Václav IV. opět vrátil ve Svaté říši římské na výsluní. Václav ale opět potřeboval Zikmundovu pomoc.

Václav IV. si naivně myslel, že mu Zikmund z vděčnosti za to, že jej zachránil z uherského zajetí, rád pomůže. Zikmund se ale rozhodl situace co nejvíce využít a kladl si podmínky, kterým se zoufalý Václav IV. nakonec podvolil. Ze Zikmunda učinil správce Českého království a v únoru 1402 mu odevzdal pod ochranu všechny hrady a města nejen v Čechách, ale i v Říši. Po pár týdnech si sice vše rozmyslel, ale bylo pozdě. Zikmund jej nechal 6. března zatknout a přivést na Pražský hrad. V zajetí o tři měsíce později skončil i bratranec Prokop, který byl uvězněn v Prešpurku, kde zůstal až do roku 1405.

Zikmund odvezl Václava nejprve na hrad Schaumburg u Lince, v listopadu 1402 jej pak odevzdal vévodům Albrechtovi a Vilémovi z rodu Habsburků. Z vídeňského vězení se český král už neměl vrátit. Zikmund se považoval za vítěze a jediného vládce Českého království. V Čechách ale proti němu vypuklo povstání, jeho účastníci se postavili za vězněného Václava IV. Navíc nepokoje vypukly i v Uhrách, opět pod vedením Jana z Kaniže a Theodorika Bubka. Zikmund si uvědomil závažnost situace a v létě 1403 opustil Čechy. Václav IV. nakonec ve Vídni nezemřel, ale podařilo se mu v listopadu téhož roku v přestrojení z Vídně uniknout. Vánoce pak už strávil doma.

V Uhrách byla situace velice vážná. Povstalci nabídli uherskou korunu neapolskému králi Ladislavovi z Anjou, jehož výrazně (i finančně) podporoval dokonce papež Bonifác IX. V království začala válka. Zikmund se o vývoji v Uhrách dozvěděl od Mikuláše Gary a rychle spěchal do Uher. Stejně tak ale i Ladislav z Anjou, který byl 5. srpna 1403 v Zadaru korunován uherským králem. Tato korunovace ale neproběhla podle tradičního rituálu, neboť jej sice korunoval ostřihomský arcibiskup, ale neměl k dispozici svatoštěpánskou korunu a slavnostní akt neproběhl ve Stoličném Bělehradu, který měli pod svou kontrolou Zikmundovi přívrženci. Lucemburk bojoval o své postavení v království. Část povstalců se mu poddala na podzim 1403, boje ale v některých oblastech pokračovaly i v následujícím roce (např. v Sedmihradsku), na pobřeží Dalmácie dokonce až do roku 1409.

Zikmund nakonec zvítězil a své postavení upevnil i tím, že opět omilostnil účastníky povstání, čímž ukázal svou velkorysost. Konečně byl respektován všemi a začal zavádět řadu nových opatření k posilnění své panovnické moci. Již dříve zareagoval na fakt, že povstání proti němu podporoval i papež, a proto v srpnu 1403 přikázal zastavit všechny poplatky římské kurii a v dubnu 1404 vydal známou listinu placetum regium, kterou zakázal zveřejňování a vykonávání papežských nařízení bez předběžného souhlasu uherského krále. Uherský král měl mít i právo jmenovat v Uhrách vyšší církevní hodnostáře. Dal jasně najevo, že světská moc je při řízení státu nadřazena moci duchovní.

V zahraniční politice se začal Zikmund Lucemburský orientovat na Habsburky. Nejvíce se sblížil s vévodou Albrechtem IV., kterého dokonce v září 1402 určil za svého nástupce na uherském trůnu v případě, že by neměl mužského potomka. Albrecht IV. ale nečekaně zemřel již v roce 1404. Spojenectví Zikmunda Lucemburského s Habsburky ale ještě nebyl konec…

 

Marek Zágora

 

Příště: Ženy Zikmunda Lucemburského (1368-1437)

 

Foto z katalogu Sigismundus Rex et Imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg (1387-1437), Mainz a Rhein 2006.

 

Předchozí díly seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-1-cast-narozeni-1368//

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-2-cast-detstvi-a-mladi-1368-1382/

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-3-cast-uherskym-kralem-1382-1387/

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-4-cast-bitva-u-nikopole-1396/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru