historie detailzikmund lucemburský 1368/1437: život císaře, uherského a českého krále zikmunda lucemburského. 7. část: zvolení a korunovace římským králem (1410-1414)

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 1368/1437: Život císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského. 7. část: Zvolení a korunovace římským králem (1410-1414)

Osmnáctého května 1410 zemřel římský král Ruprecht Falcký, jenž byl zvolen králem v roce 1400 rýnskými kurfiřty po sesazení Václava IV. Ten se své královské hodnosti ale nikdy nevzdal, ba naopak stále pomýšlel i na zisk císařské koruny. Po Ruprechtově smrti pak i jako jeden z kurfiřtů – volitelů římského krále – odmítal novou volbu římského panovníka, protože Říše podle něj svého panovníka měla. Podporovali jej i dva další kurfiřti, saský vévoda Rudolf a braniborský markrabě Jošt Lucemburský. Čtyři rýnští kurfiřti nebyli v té době jednotní, což bylo dáno mimo jiné i tím, že se v době papežského schizmatu (od roku 1409 byli tři papežové) přikláněli na stranu různých papežů.

Uherský král Zikmund Lucemburský se rozhodl využít nastalé situace. Nejprve uznal nového papeže Jana XXIII., který byl zvolen na koncilu v Pise. Ten pak podpořil Zikmundovu kandidaturu na římského krále a poslal své diplomaty, aby získali na Zikmundovu stranu rýnské kurfiřty. Papež vyšel Zikmundovi vstříc i v mnoha dalších věcech. Podpořil např. založení univerzity v Budíně a ponechal uherskému králi vše, co si za papeže Bonifáce IX. přivlastnil z církevního majetku.

Volba nového římského krále ale zajímala i další evropské panovníky. Zájem na ní měla Francie i Anglie. Kolínský arcibiskup dokonce zprostředkovaně vybídl anglického krále Jindřicha IV., aby se o římskou královskou korunu ucházel sám nebo aby o ni usiloval pro některého ze svých synů. Anglický král ale římskou korunu odmítl.

Zikmund Lucemburský si uvědomoval, že ke zvolení potřebuje minimálně čtyři hlasy, proto se rozhodl získat hlasy čtyř rýnských volitelů. Nejprve vyjednával s arcibiskupy z Mohuče a z Kolína, ale jednání ztroskotala především na tom, že Zikmund odmítl slíbit, že se nechá potvrdit papežem Janem XXIII. Kurfiřti proto nabídli své hlasy dalšímu kandidátovi, kterým byl opět Lucemburk, moravský a braniborský markrabě Jošt. Joštovi se jejich nabídka natolik zalíbila, že dokonce opustil tábor českého krále Václava IV., kterého původně považoval za zákonitého římského panovníka.

Co se týče arcibiskupa trevírského a kurfiřta falckého, podařilo se norimberskému purkrabímu Friedrichovi VI. z Zollernu, jenž byl v Zikmundových službách, získat oba na stranu uherského krále. Měl také zprostředkovat dohodu s arcibiskupy mohučským a kolínským, protože právě jejich hlasy Zikmundovi chyběly. Uherský panovník se navíc rozhodl pro nebezpečný krok a začal uplatňovat nárok na braniborský kurfiřtský hlas, který chtěl předat právě Friedrichovi VI. Tímto hlasem ale disponoval výše zmíněný Jošt, jenž získal marku již v devadesátých letech 14. století.

Jošt mezitím přistoupil na požadavky arcibiskupů z Mohuče a Kolína, uznal papeže Jana XXIII. a slíbil, že bez jejich souhlasu nebude jmenován žádný říšský vikář. Poté se vydal do Prahy a začal jednat se svým bratrancem, českým králem Václavem IV. Ten nakonec souhlasil s Joštovou kandidaturou a podporou za podmínky, že jej Jošt uzná jako „staršího římského krále“ a dopomůže mu k císařské koruně. Protože to, co dělal český král jako kurfiřt, činil též saský vévoda Rudolf, disponoval Jošt najednou pěti kurfiřtskými hlasy.

Prvního září 1410 dorazili do Frankfurtu čtyři rýnští kurfiřti. Ve stejný den přijel i purkrabí Friedrich VI., který vystupoval jako zástupce Zikmunda Lucemburského, jenž se oháněl braniborským hlasem. Do města byl ale nakonec vpuštěn pouze jako vyslanec uherského krále a „svůj“ hlas nemohl uplatnit. Zikmund ale stále ještě věřil, že by se pro něj mohli rozhodnout i arcibiskupové mohučský a kolínský.

Mohučský arcibiskup Jan Nasavský chtěl volbu posunout, ale nakonec se 19. září rozhodlo, že volba proběhne. Trevírský arcibiskup a kurfiřt falcký proto uznali přítomného Friedricha VI. za zákonného zástupce Braniborska a na druhý den měla proběhnout volba. Když ale dorazili ke kostelu sv. Bartoloměje a chtěli do něj vstoupit, zjistili, že chrám je zavřený, protože nad Frankfurtem byl vyhlášen interdikt. Po hodině čekání nakonec na hřbitově zvolili přítomní svými třemi hlasy novým římským králem Zikmunda Lucemburského. Již od začátku ale bylo jasné, že volba je neplatná. Bylo to dáno hlavně tím, že Zikmund nedisponoval braniborským hlasem, takže obdržel ve skutečnosti jen dva hlasy.

Prvního října se ve Frankfurtu konala nová volba. Arcibiskupové mohučský a kolínský spolu se zplnomocněnci českého krále a Jošta zvolili v kostele sv. Bartoloměje novým římským panovníkem Jošta. Jeho volbu schválil i zástupce saského kurfiřta. Jošt získal, pomineme-li hlas českého krále, který se stále považoval za římského panovníka, celkem čtyři hlasy. Svatá říše římská měla v jednu chvíli hned tři krále z rodu Lucemburků.

Zikmund a Jošt se začali pomalu připravovat na rozhodující střetnutí, ale 18. ledna 1411 druhý jmenovaný nečekaně zemřel. Zikmundovi se tak otevřela cesta k všeobecnému uznání, o němž začal vyjednávat.

Mohučský arcibiskup ale mezitím zahájil jednání o nové volbě, protože se podle něj Joštovou smrtí královský úřad uvolnil. Nová volba měla proběhnout 11. června 1411. Kurfiřti falcký a trevírský ale proti nové volbě protestovali. Zikmund byl pozván, ale pod podmínkou, že se zúčastní nové volby. To odmítl. Mezitím bylo českému králi Václavovi nabídnuto, že může být císařem, když bude jeho nevlastní bratr zvolen králem. Začala tak jednání mezi oběma lucemburskými bratry, která se protáhla až do počátku července 1411.

Hlavním závěrem jednání byl příslib císařské hodnosti pro Václava, kterou měl u papeže a kurfiřtů prosadit Zikmund. Říšské příjmy se měly dělit a říšské korunovační klenoty si měl ponechat Václav IV. Bratři měli spolupracovat a vzájemně se podporovat. Zikmund pak získal po Joštově smrti braniborské markrabství, Václav se stal moravským markrabětem.

Nová volba se konala 21. července 1411. Zástupci Trevíru a Falce se sice zúčastnili tradiční svaté mše, která se konala před samotnou volbou, ale pak chrám ještě před přísahou volitelů opustili. Římským králem byl jednohlasně a právoplatně zvolen uherský král Zikmund Lucemburský.

Od nově zvoleného římského krále se očekávala korunovační jízda, ale množství problémů, kterým musel jako nový římský panovník čelit, ji oddálilo. Problémy dělaly především Benátky, které ovládly četné říšské majetky, dále Fridrich IV. Rakouský a také polský král Vladislav a litevský velkokníže Vitold, kteří ohrožovali území řádu německých rytířů. Zikmund se ale všem problémům postavil čelem.

K cášské korunovaci došlo až 8. listopadu 1414. Šestačtyřicetiletý Zikmund byl korunován společně se svou manželkou Barborou Celskou novým kolínským arcibiskupem Dietrichem z Mörsu. Korunovace se zúčastnili s výjimkou Václava IV. a mohučského arcibiskupa Jana Nasavského všichni kurfiřti. Papež Jan XXIII. tituloval Zikmunda až do jeho korunovace pouze jako „zvolence“. I když byl o obřadu informován, nebyl nikdy požádán o aprobaci, tedy o jeho potvrzení. Od zvolení Zikmunda Lucemburského římským králem nemělo papežské aprobační právo již žádný význam…

 

Marek Zágora

 

Příště: Kostnický koncil I. (1414-1418):

http://www.stavitele-katedral.cz/zikmund-lucembursky-1368-1437-zivot-cisare-uherskeho-a-ceskeho-krale-zikmunda-lucemburskeho-8-cast-kostnicky-koncil-i-1414-1418/

 

Foto z Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1. svazek, 1478-1483.

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru