Zittau (Žitava): Doprovodná publikace k zajímavé výstavě Ve jménu koruny, soli a kalicha - Cesty z Prahy do Žitavy (Für Krone, Salz und Kelch - Wege von Prag nach Zittau)

Od května je v německé Žitavě k vidění zajímavá výstava „Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau", která je paralelním projektem u příležitosti konání 3. saské zemské výstavy „Via regia. 800 Jahre Bewegung und Begegnung", jež se koná ve Zhořelci.

Nejdůležitější cesta z Prahy na sever směrem k Baltskému moři vedla přes Žitavu (Zittau) a Zhořelec (Görlitz). Tato cesta, přesněji stezka, sloužila na jedné straně panovníkům a kupcům, na straně druhé po ní putovali také umělci, duchovní, měšťané i sedláci. Touto cestou se šířilo nejen zboží, ale také nové myšlenky a různé umělecké podněty.

Panovníci využívali cesty z Prahy do Žitavy, aby rozšířili a posílili svou moc v Horní Lužici, která pro ně měla významnou strategickou polohu. Krásným příkladem je český král a římský císař Karel IV., který právě z těchto důvodů založil hrad Karlsfried, klášter na Ojvíně a císařský dům v Žitavě. Panovník rovněž významně podporoval obchod.

Do Čech se dovážela především sůl, označovaná jako „bílé zlato". V samotné Žitavě byl ke skladování soli postaven roku 1511 proslulý „Salzhaus", který byl jedním z největších úložišť soli ve středověku a raném novověku vůbec. Obchodovalo se ale také s pivem, obilím, látkami, dobytkem, rybami a kožešinami.

Město Žitava se stalo také významným útočištěm pro uprchlíky a exulanty z Čech. V období husitské revoluce byla Žitava považována za protihusitskou baštu a i právě z tohoto důvodu přišli do města pražští kanovníci, kteří s sebou přinesli i řadu uměleckých skvostů, z nichž dnes můžeme obdivovat především bohatě zdobené „Žitavské misály".

Za třicetileté války pak do města zavítaly stovky českých protestantů, kteří měli později výrazný vliv na hospodářství a duchovní život Žitavska. Dokonce jim bylo na konci 17. století povoleno zřízení protestantského kostela, který byl užíván asi 150 let, než došlo k zániku české náboženské obce.

K žitavské expozici byla vydána velice pěkná doprovodná publikace, která je i částečným katalogem výstavy. Určitě zaujmou zajímavé texty odborníků (především historiků a historiků umění) z Německa, České republiky a Rakouska. Texty jsou doplněny velkým množstvím krásných fotografií, jež jsou nedílnou součástí jednotlivých statí.

O úzkých vztazích mezi Žitavou, resp. celým Žitavskem a Čechami vypovídají např. rukopisy a tisky českého původu, jež patří k pokladům Knihovny Christiana Weiseho v Žitavě. Mezi nimi vynikají zejména tzv. „Žitavské misály", sedm velkoformátových, nádherně iluminovaných rukopisů, z nichž čtyři nejstarší vznikly kolem roku 1410 a do Žitavy se dostaly z Prahy v době husitských válek.

V knihovně se mimo jiné nachází i jeden z opisů Rudolfova majestátu na náboženskou svobodu z roku 1609. Dalším skvostem je inkunábule utrakvistické přílohy pasionálu z roku 1495. Do současnosti se dochovaly pouze tři exempláře, nejznámější je pak součástí proslulého Jenského kodexu, který se dnes nachází v Knihovně Národního muzea v Praze.

Provázanost Žitavy s Čechami je doložitelná i na muzejních předmětech, jejichž vztah k českým zemím je vidět na první pohled. Za zmínku určitě stojí žitavská postní plátna, četná vyobrazení českého lva, sochy sv. Václava nebo mincovní poklad (38 pražských grošů z období vlády Jana Lucemburského), jenž byl nalezen na Ojvíně.

Zajímavá je i samotná historie města Žitava. Jeden z příspěvků publikace pojednává o kronikách, jež popisují dějiny města a okolí. Většina z nich vznikla v období 16. až 18. století. Vůbec nejstarší je pak městská kronika Johanna von Guben (Chronicon Zittaviense).

Nejvýznamnějším obchodním artiklem, který se dovážel ze Žitavy do Čech, bylo „bílé zlato" - sůl. Obchod se solí měl pro Žitavu mimořádně velký význam, o čemž svědčí především výstavný „Salzhaus", v němž byla skladována sůl, která se dovážela především z Halle. Nejstarší části dnešního „Salzhausu" pocházejí již ze 14. století, dnešní podobu pak začal získávat od roku 1511. Dnes v této jedinečné stavbě, jež má celkem osm pater, sídlí např. Knihovna Christiana Weiseho.

Žitava hrála významnou roli již v době vlády Karla IV. Právě od něj dostalo město roku 1360 solné právo, což v praxi znamenalo, že veškerá sůl, která se převážela do Čech, musela být v Žitavě složena, uskladněna, zobchodována a také zdaněna. Peníze takto získané pak posloužily k vybudování městských hradeb.

Český král a římský císař nechal na hoře Ojvín, kde stál od 13. století strážní hrad, vybudovat císařský dům a roku 1369 tam založil ještě klášter celestinů. V roce 1384 byl pak na skále vysvěcen gotický kostel, na jehož stavbě se podíleli stavitelé pražské katedrály. Velkolepý areál ale od 16. století chátral.

Další stavbou, jejímuž vzniku dal podnět Karel IV., byl hrad Karlsfried, jenž měl sloužit mimo jiné jako celní stanice na stezce směrem na Jablonné. Všichni, kteří chtěli projet, zde museli zaplatit clo. Hrad byl po nějakou dobu i sídlem správce žitavské oblasti. V 15. století jej nakonec koupilo město Žitava a využívala jej jako kamenolom. Dodnes se traduje, že hrad se stal sídlem loupežníků, k čemuž ale nikdy nedošlo. Jedná se pouze o romantickou představu, jež je s Karlsfriedem, jenž býval označován také jako Neuhaus, spojována.

Jeden z příspěvků je věnován městu Česká Lípa, které leželo a stálo leží na půl cestě ze Žitavy do Prahy. Autor ale především přiblížil hlavní trasu, která vedla z České Lípy do Žitavy.

Jedna stať je věnována také krásné soše žehnajícího vzkříšeného Krista z Marienthalu, který je podle Ivo Hlobila dílem Mistra Michelské madony.

Jak již bylo výše uvedeno, patří mezi největší žitavské poklady české, nádherně iluminované rukopisy z 15. století. Nejznámější z nich jsou pak dvoudílné „Nešpory a ranní modlitby" z druhého desetiletí 15. věku. Jim a také ostatním manuskriptům je věnován příspěvek Pavla Brodského, jenž je doplněn barevnými fotografiemi některých iluminací, především figurálních iniciál.

Sekundární výzdobu proslulých „Žitavských misálů" přibližuje studie vídeňské kunsthistoričky Marie Theisen, která ji dává do souvislostí s výzdobou rukopisů, jež vznikly v Praze přibližně ve stejné době.

Milada Studničková se ve svém příspěvku také věnuje žitavským manuskriptům, zabývá se ikonografií úvodní iniciály z prvního svazku „Nešpor a ranních modliteb".

Další výsady získala Žitava od syna Karla IV. Zikmunda Lucemburského, který obdaroval také Budyšín a Zhořelec, jemuž např. roku 1433 propůjčil jeho současný znak. Pravděpodobně z vděčnosti byl pak kolem roku 1450 namalován Zikmundův portrét, na němž je vypodobněn v charakteristické kožešinové čepici, v níž je zobrazen i na proslulejším „vídeňském" portrétu.

Jedním z exponátů žitavské výstavy je také Pražský breviář, prvotisk, jenž obsahuje kalendář svatých pražské arcidiecéze. Podle razítek lze soudit, že byl součástí klášterní knihovny na Ojvíně. Na titulní straně pak narazíme na vyobrazení českých zemských patronů: sv. Václava, Víta, Zikmunda a Vojtěcha.

Některým exponátům je věnováno pouze stručné heslo doplněné barevnou fotografií, jak je tomu např. u tří dřevěných plastik z Bertsdorfu, jež představují sv. Víta, sv. Václava a nejpravděpodobněji sv. Vojtěcha.

Na výstavě i v publikaci jsou představeni i někteří významní protestantští kazatelé (Adam Simonides, Johann Jary, Johann Borot), kteří působili v Žitavě v 18. století. Na výstavě jsou jejich portréty, publikace pak přináší jejich biogramy.

Mezi poklady Knihovny Christiana Weiseho patří mimo jiné i rukopis, pravděpodobně opis, Komenského díla „Haggaeus redivivus" z roku 1632. Komenský v něm vyzval spoluvyhnance, aby zůstali pevni ve víře a nekonvertovali ke katolictví.

Poslední dva příspěvky jsou věnovány dílu a osobnosti významného českého učence Bohuslava Balbína, který si velice intenzivně latinsky dopisoval se žitavským učencem Christianem Weisem.

Přínosná publikace „Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau. Ve jménu koruny, soli a kalicha. Cesty z Prahy do Žitavy" je velice podnětným čtením, jež se vztahuje k dějinám oblasti, která byla po staletí významnou součástí Koruny české. Určitě by neměla zůstat bez povšimnutí.

Marek Zágora

Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau, Ve jménu koruny, soli a kalicha. Cesty z Prahy do Žitavy, Zittauer Geschichtsblätter, Heft 45, Zittau - Görlitz 2011, 152 stran, doporučená cena 16 euro.

Obsah:

Marius Winzeler: Für Krone, Salz und Kelch

Milan Svoboda - Uwe Kahl: Schätze böhmischer Herkunft in der Christian-Weise-Bibliothek Zittau

Marius Winzeler: Prag - Zittau. Böhmische Beziehungen im Spiegel der Zittauer Sammlungen

Milan Svoboda: Zittau - Stadt und Land in der frühneuzeitlichen Chronistik und Geschichtsschreibung

Cornelius Stempel: Das Salz, der Salzhandel und die Bedeutung des „Weißen Goldes" für die Stadt Zittau

Günther Rautenstrauch: Karl IV. in Zittau

Richard Němec: Handel - Territorium - Architektur. Die Bedeutung der Handelswege im Zittauer Gebirge

Der Zoll in Niemes/Mimoň 1371

Richard Němec: „halden vnd bekostigen". Die Zollburg und Landvogt-Residenz Karlsfried

Ladislav Smejkal: Böhmisch Leipa/Česká Lípa zwischen Zittau und Prag

Ivo Hlobil: Der Meister der Madonna von Michle und der Segnende Auferstehungschristus in St. Marienthal

Pavel Brodský: Illuminierte böhmische Handschriften des 15. Jahrhunderts in der Christian Weise-Bibliothek Zittau

Maria Theisen: Die hohe Kunst der puren Form. Zum sekundären Buchschmuck der Zittauer Missalien A I und A VI

Milada Studničková: „Und Jesus kam in eine kleine Stadt" Zur Ikonographie der Anfangsinitiale des Zittauer Vesperale et Matutinale

Marius Winzeler: Kaiser Sigismund, Zittau und sein Görlitzer Bildnis

Anneliese Schmitt: Ein Breviarium Pragense aus dem Bestand der Christian-Weise-Bibliothek in Zittau

Margitta Radschinski: Die Prediger der Zittauer Exulantengemeinde Adam Simonides, Johann Jary und Johann Borott

Uwe Kahl: Bohuslav Balbíns „Syntagmation Haugwitzianum" in Zittau

Uwe Kahl - Daniela Baake: Posttransport zwischen Zitta und Prag gegen Ende des 17. Jahrhunderts