Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Jan Lucemburský na kresbách tzv. Balduinea

V roce 2010 si připomínáme sedmisté výročí nástupu Lucemburků na český trůn. Prvním českým králem z tohoto rodu se roku 1310 stal tehdy čtrnáctiletý Jan, syn římsko-německého krále Jindřicha VII., který se 1. září oženil s dědičkou Českého království a sestrou posledního krále z rodu Přemyslova, Eliškou. Jan byl pak českým králem až do roku 1346, kdy hrdinně zemřel v jedné z prvních bitev stoleté války, v bitvě u Kresčaku.

Do současnosti se nám bohužel nedochovalo mnoho vizuálních pramenů, na nichž bychom mohli najít vyobrazení desátého českého krále. Přesto mezi nejzajímavější patří dvě, jež se dochovala v tzv. Balduineu.

Balduineum I. je sbírkou důležitých listin, které se týkaly trevírského arcibiskupství. Jeho součástí je obrazový rukopis, jenž zachycuje římskou jízdu krále Jindřicha VII. Lucemburského, kterou v letech 1310-1313 podnikl se svými bratry arcibiskupem Balduinem Trevírským a Walramem Lucemburským. Cesty se zúčastnila také Jindřichova manželka Markéta Brabantská. Jindřich chtěl nejen získat císařskou korunu, ale rovněž obnovit vládu nad „říšskou" Itálií. V úvodu jsou vyobrazeny hlavní události let 1308-1310, jež předcházely samotné cestě, hlavně pak Balduinovo vysvěcení a Jindřichova volba a následná římsko-německá korunovace.

Třicet šest listů o rozměrech 24 x 34 cm zdobí vždy dvě lavírované kresby perem nad sebou, jejichž rozměry jsou přibližně 15 x 11 cm. Každá z nich má vlastní rám a obě jsou pak orámovány ještě společně. Prostor mezi orámováním pak vyplňují krátké doplňující texty v latině. Jednotlivá vyobrazení působí docela monotónně, lze rozeznat i pozdější zásahy, které se netýkají pouze kresby ale i doprovodných textů. Dva listy se ale zcela liší od zbytku rukopisu. Folio 10r je celé vymalováno, pravděpodobně jako vzor, jak měl vypadat celý obrazový rukopis po svém dokončení, k němuž bohužel nedošlo. Na posledním listu 37r je pak celostránkové vyobrazení náhrobku císaře Jindřicha VII. Lucemburského v Pise.

Datace vzniku rukopisu není konečná. Nabízí se rok 1340, kdy bylo vytvořeno Balduineum, nelze však vyloučit ani jeho dřívější vznik kolem roku 1330. Přes všechny nejasnosti kolem doby vzniku tvoří obrazový rukopis a za ním zařazené listiny jeden celek. Dnes se tento vzácný manuskript nachází v Zemském archivu v Koblenzi.

Na foliu 5r narazíme na první Janovo vyobrazení, které se velice často objevuje i v publikacích, jež se věnují tomuto panovníkovi, respektive vládě rodu Lucemburků. V horní polovině pergamenového folia zachytil malíř Jindřicha Lucemburského se ženou v Kolíně nad Rýnem při uctívání ostatků Tří králů. Z hlediska ikonografie Jana Lucemburského je důležitější spodní polovina. Již samotný latinský nápis naznačuje, co kresba zachycuje: M[at]ri[m]oniu[m] Spire int[er] Joh[annem] filiu[m] H[enrici] regis ro[ma]noru[m] [e]t Elyzabeth heredem Boem[ie] .anno .X. (Sňatek ve Špýru mezi Janem, synem Jindřicha, krále římského, a Eliškou, dědičkou Čech, v roce 1310).

Mohučský arcibiskup uzavřel 1. září 1310 ve Špýru sňatek mezi čtrnáctiletým Janem, synem Jindřicha Lucemburského, a o čtyři roky starší Eliškou Přemyslovnou. Scéna se odehrává pod architektonickým baldachýnem, který je zakončen cimbuřím. Uprostřed je pozdějším přípiskem - Petrus Moguntinensis archiepiscopus - identifikován mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Pevně drží ruce obou snoubenců a chce je spojit. Jan Lucemburský a Eliška jsou výrazně menší než ostatní postavy kolem. Ženich stojí na heraldicky pravé, tedy mužské straně, nevěsta pak na levé, ženské straně. Eliška je oděna do módních dlouhých šatů s půlkruhovým výstřihem. Vlevo sedí představitelé šlechty a duchovenstva, mezi nimi jeden biskup se žlutou pokrývkou hlavy a trevírský arcibiskup Balduin s červenou, který se dobrovolně nepodílel na samotném obřadu. Vpravo sedí rodiče ženicha s dalšími čtyřmi šlechtici. Jindřich Lucemburský a Markéta Brabantská mají koruny, královna pak dobové módě odpovídající vysoký límec s viditelnými pásy. Svatební hosté sedí na lavici, která je umístěna na podestě zdobené čtyřlístky. Jedná se o velice reprezentativní vyobrazení, jelikož svatba měla velký význam pro dějiny Lucemburska, Čech i Svaté říše římské.

Vyobrazení ale neodpovídá realitě. Z narativních pramenů je známo, že osmnáctiletá Eliška Přemyslovna vypadala vedle budoucího českého krále, jenž více připomínal hošíka, mnohem starší a vyspělejší. Málem tento značný „fyzický" rozdíl způsobil, že si Eliška nevzala Jana, ale jeho strýce Walrama, který jí byl fyzicky i věkem mnohem bližší. Nakonec si římsko-německý král tento svůj záměr rozmyslel.

Na foliu 6r je také vyobrazen Jan Lucemburský, tentokrát při své cestě ze Špýru do Čech, kdy se Colmaru setkal se svým strýcem, trevírským arcibiskupem Balduinem, který se vypravil se svým početným doprovodem do Bernu, kde měla začít římská jízda Janova otce. (D[omi]n[u]s Treu[irensis] obuiat regi Boem[ie] eu[n]ti Boem[iam]. Math[e]i anno X. Trevírský pán potkal do Čech táhnoucího českého krále na Matouše roku 1310).

Korouhve identifikují oba jezdce i jejich doprovod, vlevo se jedná o mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a Friedricha z Blankenheimu, kteří mířili do Čech. Vpravo vidíme znak hraběte Jana ze Saarwerdenu, který chtěl táhnout do Říma, ale zemřel v Bernu. Janův i Balduinův doprovod tvoří rytíři a ne šlechtici s nepokrytou hlavou, respektive duchovní. Na levém okraji je vyobrazen neznámý muž v kapuci. Arcibiskup Balduin Lucemburský a jeho synovec se objímají. Scéna působí docela emocionálně. V rukopise není totiž zachyceno Janovo loučení s rodiči, ale pouze se strýcem. Balduin jel pak z Colmaru do Bernu, odkud se měla výprava vydat na římskou jízdu Janova otce Jindřicha Lucemburského.

Na dolní kresbě je zachycen vůz trevírského arcibiskupa naložený zlatem a stříbrem na tažení za císařskou korunou. Balduin Trevírský pomohl svému bratrovi mnoha takovými vozy. Všechny vyobrazené postavy jsou pouhými typy, skutečné fyziognomické rysy aktéru jednotlivých scén nebyly důležité.

Obě výše popsané lavírované kresby s vyobrazením českého krále Jana Lucemburského jsou výjimečné i tím, že vznikly ještě za vladařova života.

Marek Zágora