Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Jiří z Poděbrad a jeho socha ze Slaného

Do dnešních dní se nám dochovalo několik dobových popisů vzhledu českého krále Jiřího z Poděbrad, většinou je ale zmiňována pouze jeho tělesná tloušťka a téměř bez povšimnutí zůstávají individuální rysy Jiříkovy tváře.

Nejznámějším je asi popis z pera papeže Pia II., který Jiříka popsal jako „homo brevis, quadrato corpore, alba carne, illustribus oculis, moribus placidis, Hussitarum errore infectus, alioquin aequi bonique cultor" („člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný").

Druhá polovina 15. století je ale přesto obdobím, kdy se ve velké míře objevují ve výtvarném umění portrétní tendence. České země se totiž od 14. století, s nástupem Lucemburků na český trůn, dostaly do úzkého styku s Francií, kde portrétní umění prošlo mnohem delším vývojem a dostalo se do fáze, kdy začalo pronikat do okolních zemí a ovlivňovat je.

Portrétní realismus inspirovaný francouzským výtvarným uměním pak získal v českých zemích nové impulsy, což svědčí o kulturní vyspělosti Českého království, a to zejména ve druhé polovině 14. století. Nejvíce umění portrétu využíval k vlastní i státnické prezentaci český král a římský císař Karel IV., jehož vyobrazení nalezneme nejen v nástěnné, deskové a knižní malbě, ale také v sochařství, mozaice, na mincích, pečetích i dílech uměleckého řemesla. Zahanbit se později nedali ani jeho synové Václav IV. a Zikmund Lucemburský, respektive Zikmundův vnuk Ladislav Pohrobek.

Jiří z Poděbrad je bohužel svým způsobem výjimkou, jelikož se nám nedochoval „žádný" jeho skutečný portrét, i když máme písemně doloženo hned několik jeho dobových, velice reprezentativních vyobrazení. Jako „husitský" král měl totiž smůlu a většina jeho veřejných vyobrazení byla zničena nejpozději do prvních desetiletí, respektive poloviny 17. století. Tak se nám dochovaly maximálně popisy těchto dnes ztracených děl, které jsou často dosti nepřesné, výjimečně jejich kopie, které ale dobou svého vzniku spadají až do období první poloviny 16. století. Přesto nelze tato díla opomenout a přehlížet, protože jejich vypovídací hodnota je rovněž vysoká.

Při práci s vizuálními prameny narážíme často na problém, zda daná vyobrazení, jež mají zobrazovat krále Jiřího, nesou alespoň některé královy fyziognomické rysy, nebo zda se jedná jen o fiktivní vyobrazení, kterých nalezneme ve středověku spoustu, či zda se jedná jen o časem ustálený typ vyobrazení, který se pak pouze opakoval a bylo mu přisouzeno jméno panovníka, jenž měl být konečným nositelem „obrazu". Důležité je také časové vymezení daných pramenů. Jinak nahlížíme na vyobrazení vzniklá před rokem 1458, jinak na obrazy z doby Jiříkovy vlády a zcela jinak pak na díla, která vznikla s　odstupem času po králově smrti roku 1471.

Do dnešní doby se dochovala dvě umělecká díla, o nichž lze prohlásit, že jsou úzce spjata s osobností českého krále Jiřího z Poděbrad. Prvním velice významným a zároveň jedinečným dílem, jenž stále čeká na své dostatečné docenění, je velice poškozená soška zobrazující husitského krále, která původně zdobila Pražskou bránu ve Slaném. Pražská brána byla postavena mezi léty 1461-1472 a o její stavbu se významně zasloužil právě král Jiří z Poděbrad. Těmito roky lze pravděpodobně vymezit také vznik samotné sochy, i když se lze více přiklonit k počátku 70. let 15. století. Roku 1841 byla brána zbořena a socha i s částí dalších sochařských prvků byla zachráněna. Bohužel ale došlo k jejich výraznému poškození!

Dochované torzo z pískovce je pravděpodobně dílem nějakého místního kameníka. Hlava měří asi 50 cm a nachází se dnes ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném pod inventárním číslem UP 806, kde si ji lze prohlédnout jako součást schodištní výzdoby. Celkově torzo zobrazuje poprsí panovníka, jenž byl pravděpodobně zachycen v majestátu, jak to naznačují obrazy z 1. poloviny 19. století, jež zachycují Pražskou bránu. Jelikož ale soše chybí spodní část těla, nelze bohužel její přesnou podobu zrekonstruovat. Nevíme tedy, zda byl panovník zobrazen vsedě nebo ve stoje.

Nejpravděpodobněji držel v rukou meč a kalich jako symbol utrakvismu, než žezlo a jablko, královské insignie, které panovník držel v rukou většinou při majestátním zobrazování. Torzu chybí levá ruka a prsty ruky pravé, hodně je otlučen také obličej. Královu hlavu kryla pravděpodobně koruna, jež byla umístěna na dlouhých kučeravých vlasech. Jiříkova tvář byla široká se silnými rty. Tato podoba odpovídá z velké části královým dobovým popisům. Někteří medievisté a zejména pak historici umění se ke ztotožnění sochy ze Slaného s osobou Jiřího z Poděbrad bohužel vyjadřují skepticky.

Ve Slaném se dochovala ještě jedna socha, která byla původně identifikována jako Jiří z Poděbrad. Nacházela se ve zdivu domu čp. 34 „U Maňasů" a dnes je uložena rovněž ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném. Socha zobrazuje sedícího panovníka v životní velikosti. Opět mu chybí ruce, které ale tentokrát nesly žezlo a jablko. Panovníkovy fyziognomické rysy ale nepatří Jiřímu z Poděbrad. Jedná se o štíhlejšího a bezvousého krále. Je možné, že jde o vyobrazení Vladislava Jagellonského. V domě „U Maňasů" se ale mohla nacházet Jiříkova jezdecká socha. Protože byl dům ale přestavěn, zachoval se z jezdecké sochy pouze kůň, jehož jezdec byl při přestavbě odstraněn. Nedochovala se žádná zpráva, která by toto tvrzení o králově jezdecké soše potvrzovala.

K výše popsanému vyobrazení se nabízí srovnání se zachovanou sochou Jiříkova současníka a zároveň protivníka uherského krále Matyáše Korvína, která zdobí bránu hradu Ortenburgu v lužickém Budyšíně. Před divákem se prezentuje panovník v majestátu, který je zasazen do architektonické výzdoby brány. Pískovcová socha nese Matyášovy portrétní rysy, jak nám je přinášejí jeho dobové popisy a další dochovaná vyobrazení. V pravé ruce drží žezlo, v levé pak jablko. Po stranách trůnícího panovníka se vznášejí dva andělé, kteří nad královou hlavou drží korunu. Socha vznikla po roce 1479 tedy až po smrti Jiřího z Poděbrad, proto se touto sochou tvůrce Jiříkovy sochy ve Slaném nemohl inspirovat. Opačný vliv, tedy že by se autor Matyášova zobrazení nechal inspirovat některým vyobrazením českého krále, nelze vyloučit, ale ani potvrdit.

Druhým dílem, o němž lze beze všech pochybností tvrdit, že spojeno s osobností a hlavně dvorem Jiřího z Poděbrad, je jeho modlitební knížka, kterou mu jako dárek věnovala na Štědrý den roku 1466 jeho druhá žena Johana z Rožmitálu. Dnes se nachází v soukromých rukou ve Velké Británii. Rukopis je vyzdoben celkem čtyřmi figurálními iniciálami, v nichž nalezneme postavu panovníka. Bohužel jsou nám známy jen z černobílých, ne příliš kvalitních fotografií.

Na foliu 3r (zde obr 2) je zachycen klečící panovník v iniciále P, na dolním okraji listu jsou znaky zemí, které v době vzniku rukopisu patřily k českým zemím. Panovník je zobrazen jako mladý světlovlasý muž s oholenou tváří. Na foliu 12v je v iniciále S (obr 3) zachycen Kristus v majestátu a u paty trůnu klečí mladý král v tmavém plášti. Na foliu 33r (obr 4) je rovněž v iniciále S zobrazen panovník klečící u pulpitu s otevřenou knihou. Postava je starší, při těle, se širokými tvářemi.

Na foliu 94v (obr 5) je pak iniciála H, v níž je vyobrazen rovněž klečící panovník u pulpitu s otevřenou knihou a zjevuje se mu Panna Marie s dítětem. Král je malé postavy a širokých tváří s podbradkem. Zobrazené postavy sice mají několik společných rysů jako např. hladce oholenou tvář a královskou korunu, ale přesto se liší svou fyziognomií. Snad je to způsobeno faktem, že jsou iniciály dílem několika malířů, kteří pravděpodobně Jiřího z Poděbrad vůbec neviděli nebo prostě jen nechtěli zachytit jeho skutečnou tolik kritizovanou podobu. Malíři byli svým způsobem i omezeni, a to nejen prostorově, ale také tím, že představa panovníka a samotný pojem král byl kladen nad individuální podobu jedince. Je zajímavé, že pouze dvě poslední vyobrazení se blíži "podobě" Jiřího z Poděbrad.

Je dokonce možné, že rukopis byl původně připravován pro Jiříkova předchůdce Ladislava Pohrobka, čemuž by mohla napovídat i dvě vyobrazení mladého krále na foliích 3r a 12v. Ty lze porovnat s Ladislavovými portréty v jiných pro něj určených rukopisech. Jeho předčasná smrt roku 1457 v pouhých sedmnácti letech pak znamenala pozastavení prací na rukopise, který mohl být později doplněn a určen jako dar novému králi.

Dá se tedy shrnout, že již za života českého krále Jiřího z Poděbrad vzniklo několik jeho reprezentativních „portrétů", přesněji uměleckých děl, která nesla panovníkův „obraz" s jeho fyziognomickými rysy. Králova vyobrazení sloužila nejen k prezentaci panovníkovy osoby a zároveň královské moci, ale byla rovněž zdůrazněním hlavní náboženské ideologie, kterou bylo husitství.

Marek Zágora

(autor je externím doktorandem na katedře historie Ostravské univerzity)