Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Kníže Oldřich v Pařížském zlomku Dalimilovy kroniky

Tak zvaný Pařížský zlomek Dalimilovy kroniky z 30. let 14. století, jenž v roce 2005 koupila na aukci Národní knihovna České republiky, je hned z několika důvodů velice významným obrazovým pramenem. Jedním z nich je také fakt, že v tomto jedinečném manuskriptu jsou vyobrazeny i takové příběhy z českých dějin, které v žádném jiném obrazovém prameni středověku nenalezneme.

Nejvíce iluminací je věnováno nejčastěji vyobrazovanému panovníkovi českého středověku sv. Václavu, z nichž některé se objevují i v dalších rukopisech 1. poloviny 14. století (Liber depictus, Velislavova bible). Narazíme ale i na scény ze života téměř nevyobrazovaného knížete Oldřicha a jeho syna a zároveň nástupce Břetislava I. Nemůžeme ale vyloučit jejich dobová i posmrtná vyobrazení, která se nám do dnešních dní nedochovala. Všechny iluminace jsou velice zajímavé a zasluhují si pozornost, i když více než o zachyceném ději vypovídají především o své době, tedy době svého vzniku, a rovněž o místě, kde jednotlivé miniatury vznikly. Podrobněji se zastavíme nad horní iluminací folia 10r, jež zachycuje setkání knížete Oldřicha se selkou Boženou, a pokusíme se naznačit, co lze z této scény "vyčíst".

Ke skutečnému setkání hlavních protagonistů došlo o 300 let dříve, takže je jasné, že iluminátor zachytil minulou událost viděnou očima své současnosti. Celá scéna se odehrává u řeky či potoka a dala by se rozdělit na dvě části. V jedné polovině, z našeho pohledu v té levé, máme vyobrazenu knížecí družinu, jež si vyjela na lov, vpravo pak vidíme z koně sesednuvšího knížete Oldřicha, selku Boženu a mezi nimi stojícího kněze, který je právě oddává. Scéna tedy neodpovídá historické skutečnosti, je vlastně výtvarnou zkratkou. Kníže potkává selku Boženu, do níž se zamiluje a po čase ji pojímá za ženu.

Nemá vůbec smysl přemýšlet nad tím, zda nese Oldřichova tvář portrétní rysy. Máme před sebou jakýsi typ panovníka - knížete, který je charakterizován oděvem červené barvy a především knížecí kožešinovou čapkou. Jeho oděv odpovídá oděvu dalších českých knížat zobrazených v rukopise (sv. Václav, Břetislav I.). Za pasem má loveckou brašnu, dýku a lovecký roh jako důkaz, že byl právě na lovu, když potkal svou vyvolenou. Jeho vousatá tvář má naznačit, že se jedná o dospělého muže. Selka Božena je vyobrazena pouze ve vykasaném spodním šatu, jenž býval v létě často jediným oděvem venkovských žen. Zajímavým detailem, který neunikl pozornosti historiků i historiků umění, byly rukávy jejího roucha, které jsou dlouhé, což opět neodpovídá dobové realitě, jelikož tento oděv, který se ve velkém množství objevuje vyobrazený např. v Bibli Václava IV. a byl typický pro lazebnice, byl bez rukávů. Její hlava je prostovlasá bez jakékoliv ozdoby, což bylo ve středověkém umění bráno za důkaz toho, že se jedná o svobodnou dívku. Vdané ženy a také vdovy byly většinou zachyceny s pokrytou hlavou, jak to můžeme vidět např. na horní iluminaci folia 2v, jež zobrazuje kněžnu Drahomíru, nebo na foliu 4v, na němž vidíme sv. Václava nesoucího dřevo vdovám a sirotkům.

Zajímavé informace lze získat i při bližším pohledu na vyobrazená zvířata. Výjimečné postavení ve středověké společnosti měl kůň. Nebyl považován za běžné zvíře, ale za důležitého společníka každého rytíře. Koně měli i svá jména, známe dokonce životopisy významných koní. Na iluminaci vidíme celkem pět koní různých barev. Nesou zřetelné znaky starošpanělských a staroitalských koní (klabonosy, vysoká akce předních nohou v klusu, stavba trupu a podobně). Starošpanělští koně byli vyšlechtěni Araby - Maury na Pyrenejském poloostrově a následně pak šířeni po Evropě. Na jejich základě pak vznikl typ staroitalských koní. Přestože se vyobrazení koní jeví jako velice dobře čitelné, nelze považovat zobrazené koně za průkazný důkaz, že iluminátor tyto typy znal z autopsie, protože sám v severní Itálii žil a působil. Obdobným způsobem byli totiž zobrazováni koně i v jiných částech Evropy 14. století.

V popředí je dále pětice psů, jedná se o tzv. ptačí psy, kteří jsou v současné němčině označováni jako „Habichthunde", což se většinou překládá jako jestřábí psi. Známí byli již ve starověkém Řecku. Byli to poměrně malí psi, cca 40 - 50 cm v kohoutku, dlouhosrstí, často strakatí. Sloužili k vyhánění zvěře při lovu s loveckými dravci. Jsou předky dnešních španělů, německého křepeláka a také dlouhosrstých ohařů. Trojice psů chrtovitého typu v pozadí je dnes považována za tzv. primitivní špice. Dříve se o nich hovořilo jako o mediteránních chrtech. Byli známi již ve starověku, pracovně jsou to spíše honiči než chrti. Na rozdíl od dnešních a dávných chrtů mají vždy vzpřímené uši. Z dnešních plemen mezi ně patří tzv. faraonský chrt, podengové a sicilský chrt.

Největším oříškem jsou vyobrazení dravci, protože je nelze přesně identifikovat. Středověk si liboval v lovu pomocí dravých ptáků, známe i několik odborných prací, které o takovém způsobu lovu pojednávají (např. „De arte venandi cum avibus" císaře Friedricha II. Sicilského, který rozlišoval několik desítek druhů loveckých dravců). V našem případě se může jednat o rarohy, jedinec zcela vlevo má poměrně krátké letky, snad jde o jestřába. V raném středověku byli více používáni jestřábi, což byli draví ptáci tzv. nízkého letu. Ve vrcholném středověku se pak začali ve velkém používat dravci vysokého letu, dalo by se říci dravci sokolovití, hlavně sokoli a rarozi. Rarozi měli na rozdíl od jestřábů a sokolů jednu velkou výhodu, protože svými loveckými dispozicemi byli kombinací dravce letu nízkého i vysokého. Lovci je považovali za univerzálnější dravce, a proto byli velice oblíbení.

Podobným způsobem je možné „přistoupit" ke každé iluminaci Pařížského zlomku Dalimilovy kroniky, který na své úplné docenění ještě čeká.

Marek Zágora