Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Nejstarší Přemyslovci ve Velislavově bibli

Velislavova bible je rukopis českého původu, který vznikl v polovině 14. století a dochoval se v téměř nezměněné podobě. Pouze pro pozdější vazbu byly pergamenové listy seříznuty na velikost 30,7 krát 24,5 cm. Originál se nachází v Národní knihovně České republiky v Praze.

Manuskript původně obsahoval 25 kvaternů, složek po osmi listech. Dnes je ztracen celý osmnáctý kvatern a další čtyři listy, takže se z původních dvou set listů dochovalo sto osmdesát osm. Rukopis čítal původně kolem osmi set obrazů, do současnosti se jich dochovalo 747. Celkově má jeho výzdoba charakter komiksu. Výtvarná stránka je primární, slovní doprovod je sekundární, podobně jako u Krumlovského obrazového kodexu (Liber depictus).

Textový doprovod přináší většinou jednotlivé verše z Bible a označení jednajících osob. Při podrobnějším prohlížení najdeme ale i řadu pozdějších přípisů, z přelomu 14. a 15. století částečně v češtině, ze 17. století v češtině a němčině. Řada obrazů zůstala však zcela bez popisů

Na posledním foliu 188r je vyobrazen objednavatel rukopisu Velislav klečící před sv. Kateřinou, patronkou teologů a filozofů. Je ztotožňován s notářem českého krále Jana Lucemburského, kterého později nacházíme i jako notáře a protonotáře ve službách jeho syna Karla IV. Velislav byl hned několikanásobným kanovníkem: vyšehradské kapituly sv. Petra, kaple Všech svatých na Pražském hradě, pražské metropolitní kapituly u sv. Víta a kanovníkem a děkanem kapituly sv. Apolináře v Sadské. Jeho činnost je bezpečně doložena v letech 1325-1367. V roce 1367 zemřel.

Velislav byl objednavatelem a zadavatelem rukopisu, ale asi nebyl inventorem, tedy tvůrcem „scénáře“, podle něhož byly nakresleny jednotlivé scény. Byl velice movitý, mohl si tedy pořídit nákladný rukopis, jakým je Velislavova bible. V posledních letech se dokonce hovoří o Karlu IV. jako možném objednavateli manuskriptu.

Autorem kreseb byl pravděpodobně světský, laický řemeslník. Na rukopisu pracovala zřejmě celá dílna, v kresbách lze totiž rozeznat minimálně dvě různé ruce. Nejvyšší výtvarnou kvalitu má první část rukopisu (fol. 1-47v). Většina manuskriptu je ale dílem druhého autora, u něhož docela kolísá kvalita jednotlivých vyobrazených scén. V malířském rukopisu se projevují některé romanizující prvky, zároveň však objevíme i náznaky pozdějšího vývoje vrcholícího ve tvorbě dvorních malířů Václava IV.

Představy objednavatele i inventora musely být podobné, muselo dojít k určitému souznění. Je těžké poznat pohnutky, které je vedly k výběru konkrétních biblických textů, navíc výběr působí místy zmateně, dají se však vysledovat i logické vazby.

Zajímavé je zařazení cyklu o sv. Václavu a sv. Ludmile s velkomoravskými obrazy z legendy sv. Klimenta (fol. 180r-188r). Jde tady viditelně o zapojení českých dějin do procesu dějin spásy a rovněž o zapojení do kontextu translatio regni, tedy přenesení vlády z Moravy do Čech.

Z hlediska panovnické ikonografie je zajímavý počátek poslední části Velislavovy bible přibližující scény ze života sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily. Stejně jako v Krumlovském obrazovém kodexu na nich objevíme i příslušníky prvních dvou historicky doložených generací Přemyslovců.

Prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje objevíme na třech scénách. Na foliu 180r (OBR 1) nahoře jej vidíme, jak kácí modly, což textem i dějem odpovídá začátku legendy Crescente fide. Na stejném foliu dole pak vidíme Bořivojův křest, který se odehrál na Velké Moravě. Bořivoje pokřtil samotný Metoděj. Poslední scéna s Bořivojem je pak na foliu 181v dole (OBR 2), kde je zobrazen již mrtvý, oplakávaný členy své družiny.

Na stejném foliu, na němž je vyobrazen mrtvý Bořivoj, najdeme i jeho dva syny. V horní polovině je dvakrát vypodobněn Bořivojův starší syn Spytihněv, který je představen jako zakladatel kostelů (Panny Marie a sv. Petra). V dolní polovině vedle oplakávaného Bořivoje pak stojí jeho druhý syn Vratislav, jehož si právě zvolili za nového knížete. Je zajímavé, že Spytihněv je zobrazen s nepokrytou hlavou, zatímco Vratislav má na hlavě charakteristickou knížecí čapku.

Na následující straně (fol. 182r) nahoře (OBR 3) zakládá kníže Vratislav kostel sv. Jiří. Dole pak sedí na vyvýšeném „trůně“, v levé ruce drží žezlo a gestem pravice posílá svého syna, budoucího knížete Václava, aby se učil od jednoho ctihodného kněze Žaltáři. Václav je prostovlasý, kolem hlavy má svatozář. Jméno učitele písař Velislavovy bible zaměnil za běžnější jméno Inocenc.

Na foliu 182v nahoře (OBR 4) je již kníže Vratislav po smrti. U jeho těla vidíme truchlit spolu s dalšími osobami, mezi nimiž je s vysokou pravděpodobností i Vratislavova matka Ludmila, jeho prvorozeného syna Václava, který je pak v dolní polovině zvolen novým knížetem. Členové knížecí družiny mu holdují, nový kníže sedí na vyvýšeném trůně, na hlavě má již knížecí čapku, v pravici drží žezlo zakončené výraznou lilií, v levé ruce pak třímá jablko zakončené křížkem. Jeho hlavu navíc zdobí svatozář.

Vyobrazení prvních dvou generací doložených knížat z rodu bájného Přemysla Oráče odpovídají vyobrazením v Krumlovském obrazovém kodexu (Liber depictus). Navíc jsou zde knížata Spytihněv a Vratislav představeni jako přední zakladatelé kostelů.

Marek Zágora

Foto z faksimile