Za vlády římského císaře a českého krále Karla IV. došlo k velkému rozvoji knižní malby. Vzniklo poměrně hodně bohatě iluminovaných manuskriptů, které můžeme rozdělit do dvou skupin. První je většinou označovaná jako rukopisy Jana ze Středy, druhá je spjata s různými církevními institucemi.
Císař Karel IV. určitě měl svou vlastní knihovnu a jistě se zajímal i o výtvarnou podobu jednotlivých manuskriptů. Knihovnu po jeho smrti zdědil jeho syn a následník Václav IV., bohužel o ní nemáme žádné bližší informace.
Významnou a vlivnou osobností na dvoře Karla IV. byl Jan ze Středy (1305/1320-1380). Mládí strávil v Kladsku, kde studoval a získal kněžské svěcení. V roce 1344 se stal farářem ve Slezské Středě (pol. Środa Śląska, něm. Neumarkt) a podle této lokality se začal psát. Brzy se stal notářem českého krále Jana Lucemburského a od roku 1347 je doložen v kanceláři Karla IV. Z roku 1352 pochází první zmínka o tom, že byl protonotářem, od roku 1353 pak Karlovým kancléřem (až do roku 1374).
Karel IV. pro něj hledal materiální zabezpečení v podobě biskupského úřadu. Roku 1352 byl papežem jmenován biskupem v Naumburgu, ale úřadu se nakonec zmocnil tamější kanovník Rudolf. Náhradou získal biskupství v Litomyšli, kde se zrovna uvolnil stolec. V čele litomyšlské diecéze stál do roku 1364, kdy byl Jan Očko z Vlašimi zvolen druhým pražským arcibiskupem a uvolnil tak místo olomouckého biskupa. Od Karla IV. získal v roce 1365 privilegium, kterým byl Janovi ze Středy a jeho nástupcům na olomouckém stolci udělen titul hraběte české královské kaple (Regiae Capellae Bohemiae Comes) s právem korunovat českého krále a nasazovat mu korunu i při jiných příležitostech v případě, že není přítomen pražský arcibiskup.
Biskupskou činnost ve skutečnosti nikdy nevykonával, protože byl neustále na cestách a mimo vlastní diecézi. Místo něj biskupství spravovali jeho zástupci. Přesto se alespoň formálně podílel na zakládání církevních institucí.
Byl Karlovým přítelem, rádcem a důvěrníkem, ve funkci kancléře doprovázel panovníka na všech důležitých zahraničních cestách, kupř. do Říma (1355) na císařskou korunovaci a do Norimberku a Met (1356), kdy se účastnil vydání proslulé Zlaté buly. V roce 1374 se z neznámých důvodů s císařem Karlem IV. rozešel (pravděpodobně pro stáří a špatné zdraví), odešel do Olomouce a prakticky se ujal svého biskupského úřadu.
V roce 1380 byl zvolen vratislavským biskupem, ale dříve, než se stačil ujmout úřadu, zemřel 23. prosince 1380 v Modřicích u Brna. Pohřben byl v klášteře bratří poustevníků řádu sv. Augustina v Litomyšli.
Jan ze Středy bývá považován za jednoho z prvních humanistů na sever od Alp. Osobně se znal a dopisoval si s Francescem Petrarcou, kterého velice obdivoval a také napodoboval. Velký vliv na něj mělo i osobní setkání Colou di Rienzo, který v roce 1350 přijel do Prahy. Psal latinské a německé básně, které byly ve své době velice oblíbené, překládal sv. Augustina a sv. Jeronýma.
Byl milovníkem nádherných manuskriptů, které objednával. Spojován je s ním především proslulý Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, jeden z nejdůležitějších rukopisů ve vývoji české knižní malby. Jedná se o luxusní kodex dvorského charakteru zhotovený v Praze kolem poloviny 14. století. Obsahuje celkem 319 pergamenových listů o rozměrech 43,5 na 31 cm. Je bohatě zdobený italizujícím akantovým dekorem, figurálními iniciálami a zajímavými florálními a figurálními bordurami. Rukopis vznikl asi krátce po první římské jízdě Karla IV. Někteří historici umění jeho vznik posouvají až k rokům 1361-1362. Originál se nachází v Knihovně Národního muzea (XIII A 12).
Rozměrný pergamenový rukopis Liber viaticus, vázaný v tmavomodrém sametu, je jedním z nejkrásnějších iluminovaných manuskriptů svého druhu, který proslul svou kvalitní malířskou výzdobou a bohatým zlacením. Část textu je tvořena v plátkovém zlatě.
Iniciály osmidílného žaltáře jsou iluminovány žaltářovým cyklem s králem Davidem, hymnář je doprovázen krásnou a neobvyklou postavou Panny Marie v naději, sedící na kvetoucí trávě, hodinky za zemřelé jsou uvedeny vzácným motivem lebky. Také v temporálu, doprovázeném novozákonními výjevy, jsou nové ikonografické prvky, např. ve scéně Zvěstování Davidova věž ze slonové kosti, ilustrující výjimečnost události. Velké iniciály doprovázejí figurální kompozice v dolní borduře, které na výjev v iniciále různým způsobem navazují. U počátku žaltáře s králem Davidem adorujícím Krista jsou to zvířecí zápasy, symbolizující boj dobra se zlem, u Klanění tří králů postavy z jejich doprovodu, u velikonočního výjevu Žen u Kristova hrobu se nachází v dolní borduře starozákonní hostina s beránkem a svěcení velikonočních vajec a pečiva. U svátku Zvěstování předává anděl své poselství Panně Marii ve formě zapečetěného dopisu a v dolní části je zobrazen klečící donátor Jan ze Středy.
Autorem Liber viatiku byl malíř, jenž v díle využil svých znalostí italského umění. S vysokou pravděpodobností znal z autopsie sienské malířství, ale vycházel i z pařížské knižní malby. Jeho dalším dílem je Opatovický misál, který se dnes nachází v Olomouci. Malířská výzdoba díla je připisována iluminátorské dílně tzv. Mistra Viatiku, až na poslední složku, u níž je zřejmý jiný charakter malby.
Z hlediska panovnické ikonografie jsou zajímavé dvě iniciály s vypodobněním sv. Václava. Známější iniciálu A(dest) najdeme na foliu 268v. Svatý Václav je zobrazen jako rytíř, což bylo světcovo pojetí, které se ve větší míře začalo objevovat od 13. století. V skalnaté krajině s dvěma stromy stojí rytíř. Rytíř a světec je oblečen v šupinatou zbroj byzantského původu. Zpod zbroje je vidět drátěná košile. Václav je přepásán mečem, v pravé ruce drží korouhev se svatováclavskou orlicí, v levici tříme štít se stejným erbovním znamením. Přes ramena má přehozený kožešinou podšitý plášť, který sahá až na zem. Jeho tvář zdobí vousy na hlavě má knížecí čapku, kolem hlavy svatozář. Podobné vypodobnění můžeme najít kupř. na pečeti Karlovy univerzity.
Druhá iniciála se sv. Václavem zdobí folio 313r a opět se jedná o iniciálu A(dest). Zachycena je Václavova mučednická smrt. V iniciále jsou zobrazeny celkem čtyři mužské postavy, z nichž dvě známe i jménem, sv. Václava a jeho mladšího bratra Boleslava. Scéna se odehrává před architekturou, která symbolizuje kostel na (Staré) Boleslavi, před nímž došlo k samotnému incidentu. Svatý Václav klečí v popředí. Je oděn v modrý delší šat, přes ramena má přehozený podobně jako u iniciály folia 268v rudý kožešinou (hermelínem) podšitý plášť, do něhož je částečně zahalen. Na hlavě má knížecí čapku a kolem hlavy svatozář. Pravou rukou s největší pravděpodobností drží čepel meče, kterým na něj zaútočil jeho bratr. Jeho tvář působí klidným dojmem.
Boleslav stojí těsně za svým bratrem. Na rozdíl od bratra je oděn částečně ve zbroj, zřetelně vidíme drátěnou košili. Jeho hlavu zdobí podobně jako u Václava knížecí čapka. Boleslavova tvář se podobá bratrově, dokonce se dá říci, že vypadá o něco starší než sv. Václav. Je v ní vidět úlek z toho, co se právě děje. V pravé ruce drží čepel svého meče, druhou rukou objímá sloupek vedle stojící architektury.
Zbývající postavy jsou oblečeny mnohem skromněji. Jedná se o členy Boleslavovy družiny, kteří na knížete Václava zaútočili poté, co zjistili, že se jejich pán dostal do svízelné situace. Jeden z nich propíchává kopím Václavovi bok, v čemž snad můžeme vidět i christologickou symboliku.
Na závěr jedna důležitá informace. Liber viaticus postrádá moderní monografii. Nakladatelství Academia připravuje ve spolupráci s Národním muzeem faksimilové vydání Liber viatiku. Barevné faksimile představí všechny strany rukopisu v originální velikosti. Součástí vydání budou i studie předních odborníků.
Marek Zágora
Foto z Pavel Spunar, Kultura českého středověku (Praha 1985) a Pavel Brodský, Krása českých iluminovaných rukopisů (Praha 2012).
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru