Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Zikmund Lucemburský jako Slunce v rukopisu Bellifortis Konráda Kyesera

Ve 2. polovině 14. století byly oblíbené tzv. „knihy ohňostrojů", z nichž  pak na počátku 15. století vycházely bohatě ilustrované rukopisy věnované vojenské technice. Typickým příkladem takového díla je Bellifortis Konráda Kyesera z Eichstättu. Název Bellifortis můžeme přeložit jako ten, který je silný ve válce. Jedná se o velice oblíbené dílo, o čemž mimo jiné svědčí více než třicet dochovaných exemplářů.

Bellifortis, příručka válečnického umění, je nejstarším známým „Kriegsbuchem" na našem území. Text je napsán v latinských hexametrech. Bohužel jazyk Konráda Kyesera je hodně složitý, zejména pak odborná terminologie a některé části jsou téměř nesrozumitelné. Nejproslulejší exemplář díla se dnes nachází v Göttingenu (Niedersächsische Landes-und Universitätsbibliothek, cod. philos. 63). Jedná se s vysokou pravděpodobností o autorský exemplář, v němž jsou i některé Kyeserovy nákresy.

Na začátek rukopisu zařadil Kyeser slavnostní průvod sedmi jezdců, kteří symbolizují jednotlivé planety, jež mají vliv na lidský osud a významně zasahují do všech lidských činností. Každý jezdec má svou barvu: Saturn je černý a dává schopnost rozlišovat a logicky uvažovat, Jupiter je zelený, Mars a Merkur jsou ohnivě červení, modrá je barvou Venuše a Luny. Zvláštní postavení má Slunce, jež je vypodobněno jako císař. Jezdci jsou mladí, krásní, odění do nádherných kostýmů, jsou oslavou života.

Autorský manuskript je rozdělen celkem do deseti kapitol. V nich Kyeser popisuje a zobrazuje válečné vozy, dobývací stroje, hydraulická zařízení, jeřáby a různé typy palných zbraní. Popisuje zbraně útočné i obranné, pomocná zařízená pro vojenské akce a dokonce i potápěčské oděvy. V rukopise objevíme ale také „zařízení" vhodná pro každodenní život, kupř. lodě poháněné lopatkovými koly, mlýny, lázně a dokonce pás cudnosti pro muže.

Bellifortis je umnou kompilací známých děl vojenského inženýrství a techniky Kyeserovy doby. Některé části díla ale vycházejí i z praxe. Pak máme před sebou zbraně a stavby, jejichž zobrazení odpovídají skutečnosti. Výjimečné ale nejsou autorovy fantaskní vynálezy, jež nám na druhou stranu umožňují nahlédnout do imaginárního světa středověkého vojenského umění. Rukopis, často bohatě zdobený, neměl být určen odborníkům, ale čtenářům z vyšších společenských vrstev, hlavně císaři, resp. králům a různým představitelům šlechty.

Z göttingenského exempláře se dozvídáme také nejvíce informací o samotném autorovi. Konrád Kyeser z Eichstättu se narodil 26. srpna 1366 v Eichstättu ve Francích a zemřel asi v roce 1405, kdy dokončil svůj autorský exemplář, resp. o rok později. Byl velice vzdělaný, původně se věnoval medicíně. Převážnou část svého života strávil u dvora.

V roce 1396 se po boku uherského krále Zikmunda Lucemburského zúčastnil křížového tažení proti Turkům, jež skončilo krvavou porážkou křesťanských vojsk u Nikopole. Tato prohra musela na Kyesera silně zapůsobit a byla asi i jedním z podnětů, které jej vedly k sepsání Bellifortis. Nechtěl totiž, aby se v budoucnu opakovalo něco podobného. Od Nikopole si přivezl také averzi vůči Zikmundovi Lucemburskému, jehož považoval za hlavního viníka drtivé porážky.

Na konci 14. století přesídlil do Čech na dvůr českého a římského krále Václava IV., kde začal kolem roku 1402 psát Bellifortis. Nepatřil však přímo mezi Václavovy dvořany, nebyl obdařen žádným dvorským úřadem. Králi zůstal věrný a podporoval jej i v době, kdy byl zajat a uvězněn svým nevlastním bratrem Zikmundem Lucemburským (1402).

O Kyeserově loajálním vztahu k Václavovi IV. vypovídají i některá zobrazení z göttingenského exempláře, především vyobrazení královského stanu s některými typickými symboly Václava IV. (točenice, písmeno W, jednohlavý říšský orel). Jeho vztah k Václavu IV. se ale postupně změnil, a tak v předmluvě, kterou napsal v podhradí Žebráku jako úplně poslední v roce 1405, píše o sobě jako o vyhnanci a psanci.

Göttingenský rukopis není nakonec dedikován českému králi Václavovi, o němž se několikrát zmiňuje, ale jeho sokovi, novému římskému králi Ruprechtu Falckému. Co jej vedlo k rozchodu s Václavem IV., se už asi nikdy nedozvíme.

Zajímavým exemplářem Bellifortis je rukopis, jenž je dnes uložen v Mnichově (Bayerische Staatsbibliothek, Clm 30150). Manuskript, který vznikl nejdříve ve druhé třetině 15. století, tvoří celkem sto padesát dva papírových listů o rozměrech 29,5 na 22,3 cm a skládá se ze dvou částí: první je text a obrazový doprovod Bellifortis, druhou částí je pak „Kniha ohňostrojů".

I v mnichovském exempláři jsou vypodobněni jezdci na koních symbolizující jednotlivá nebeská tělesa. Na rozdíl od autorského rukopisu se ale nacházejí na konci textu. Na foliu 86v je vypodobněno Slunce, které je mimo jiné vládcem dne. Jezdec je zobrazen jako císař na grošákovi s císařskou korunou na hlavě a sluneční korouhví v pravici. Panovník zde vypodobněný nese bezpochyby rysy římského císaře Zikmunda Lucemburského.

Lze tak soudit i podle typického vousu, jenž byl u Zikmundových portrétů dělen na dvě části. Je velkým paradoxem, že se jedná zrovna o Zikmunda Lucemburského, k němuž byl Konrád Kyeser tak kritický. Vždyť o něm psal jako o „krkolomném knížeti a hermafroditském králi Uher" nebo „zbabělém zběsilci a neužitečném podvodníkovi, jenž nemá rád žádnou poctivou věc".

V 15. století ale narazíme u mnoha panovnických vyobrazení na fyziognomické rysy římského císaře Zikmunda Lucemburského (kupř. zobrazení Tří králů, Zikmundovy rysy má ten nejstarší). Je to dáno především tím, že se jeho některé vybrané rysy jako např. rozdělený vous nebo trochu orlí nos staly pro umělce jakýmsi vzorem, který byl velice často přebírán a napodobován.

Marek Zágora